Všimla jsem si, že hodně lidí veřejně tvrdí, že jejich svědomí je čisté. Vždyť nikoho nezabili a neukradli nic, co by stálo za řeč. Jako by to samo o sobě k vnitřnímu pokoji stačilo. Ale když mají příležitost si ke své blažené věčnosti něco připlatit, udělají to. Hodí mince do kasičky u betléma o Vánocích, zapálí svíčku před svatým obrazem, odříkají povinnou modlitbičku ze svatého obrázku. Přece jen nemají tu skálopevnou jistotu.
Když jsem ráno pospíchala do práce, nemohla jsem přestat myslet na to, jestli mi neutekl termín faktury a jestli mi na účtu zbývá dostatečný zůstatek, abych to dnes zvládla vyřešit. Povzdechla jsem si nad stálým dilema, jestli si mohu dovolit posunout zaplacení staré faktury za knihy a místo toho zaplatit nájem. Bývají měsíce, kdy to najednou nejde provést.
Procházela jsem ulicí kolem kostela s nástěnkami. Jsem stvořená tak, že moje oči luxují písmena. Prostě mimoděk čtu všechno, co je někde viditelně napsáno. Někdy mi obsah toho, co čtu, dojde hned, někdy o chvíli později, někdy pravděpodobně obsah písmen tvořících slova nepojmu nikdy. Tentokrát se mi povedla ta prostřední varianta.
Asi o pět kroků později moje mysl zpracovala přečtená slova. Na letáku na kostelní nástěnce stálo něco o plnomocných odpustcích. Zastavila jsem se a nevěřícně udělala pět kroků zpět. Opravdu jsem to četla? Nespletla jsem se? Leták nabízel přesné podmínky, jak plnomocné odpustky získat. Nechápavě jsem hleděla na text přehledně rozdělený do bodů. A tato mimořádná nabídka platila speciálně v tomto kostele.
Pořád jsem to nějak nemohla pochopit. Odpustky? Vždyť je to záležitost ze 13. století! Copak je to dnes, tolik let po Husovi, vůbec možné? Doufala jsem, že je to nějaká legrace, snad parodie, že někde dole na stránce drobným písmem bude pointa, která všechno vysvětlí. Ne. Bylo to doopravdy vážně. Vyfotila jsem si leták, abych měla později důkaz, že jsem si něco tak absurdního nevymyslela, a pokračovala jsem v cestě do práce.
Nemohla jsem se nějak vyrovnat s tím, že by dnes ještě někdo mohl věřit, že si stačí zajít do konkrétního kostela, vyzpovídat se, chvíli posedět, odříkat určenou modlitbu a mít odpuštěno. Copak jsme teď neměli Velikonoce a během nich nebylo hlásáno, že právě tato událost způsobila odpuštění všech našich minulých, současných i budoucích hříchů, budeme-li o to stát?
Ono to nestačilo? Ono toho ještě nebylo dost? Musíme něco přidat? K bití, zradě, nespravedlnosti a trýznivé smrti ještě potřebujeme přidat mši, zpověď a modlitbičky? Pak to bude v pořádku? A jak to můžeme vědět? V Bibli se nic takového nepíše. Tam je jasně řečeno, že cena za naše hříchy byla zaplacena a nelze nic přidat.
Nabídka z nástěnky mi přišla jako leták s informací o slevách. Když se u nás zastavíte a zúčastníte se úkonů, něco vám v nebi smáznou. Proč byste potřebovali mít s Bohem nějaký vztah, když si svou spásu můžete zasloužit nějakými úkony? Takhle tedy podle mne křesťanství nevypadá.
