Jednou z oblastí mého zájmu je mužská spiritualita. I proto jsem se začetl do knihy od J. Eldredgeho Divoký a opravdový, která byla právě přeložena do češtiny. Vysoká čtenost jeho knih je zasloužená a i já je mohu doporučit. Ovšem z jiného důvodu, než by se možná na první pohled mohlo zdát.
Eldredge se dle svých slov řadí do světa „drsných mužů“,miluje vysoké hory, muškování, horolezectví a kanoistiku“. Se stejně drsnými chlapy organizuje riskantní akce v divočině, kde jde někdy i o život. Jeho synové si v dětství na rozdíl od „hodných církevních chlapců“ nejraději hráli na vojáky a jejich pokojíčky vypadaly jak zbrojní sklad.
Autor ve svých knihách s oblibou cituje filmy typu Gladiátor, Statečné srdce či knihy s válečnou tematikou. Chlap podle jeho základní filozofie totiž potřebuje zažít dobrodružství, podstoupit boj a zachránit krásnou paní. Opakovaně proto vyčítá církvi, že z chlapů dělá měkké a poddajné padavky. Hlavní příčinu pak vidí v přílišném důrazu na poddajnost, tichost, pokoru a mírnost „správného křesťana“.
Daný přístup je podle něj způsoben pokrouceným pohledem na Ježíše, který byl naproti tomu „nepochybně divoký muž, který ví, co chce“. Nikoli tedy „Ježíš našich bohoslužebných písní“, z kterých „tryská náboženská mlha“. Eldredge však pokorou, tichostí a dalšími vlastnostmi nepohrdá, jen zdůrazňuje, že je církev špatně interpretuje.
Dovoluji si psát o tomto tématu i proto, že bych možná v lecčem vyhovoval autorovým kritériím. Mám za sebou stovku kempů přežití, několikrát jsem uběhl maraton, dělal triatlon, mám rád výzvy, konfliktům se přímo nevyhýbám,… Jenže nic z toho ze mě „většího chlapa“ neudělalo a ani neudělá. Nikdy bych nic z výše zmíněného nepoužil jako popis svojí osobnosti.
Nebezpečí Eldredgových knih spočívá právě v tom, že příliš akcentují určitý druh mužského charakteru, jako je schopnost vypořádání se s rizikem, bojem a výzvou. Z jiných pasáží jeho knih sice vím, že mnohé své příklady převádí na duchovní principy, nicméně z jeho psaní je jasně cítit, že správný muž by přece jen měl být akční. Samozřejmě proč ne, ale adrenalinové sporty z mužů automaticky „opravdové muže“ neudělají.
Jsem obklopen mnohými skvělými muži, kteří žádné zásadní výzvy nevyhledávají, sport ani drsná příroda jim nic neříká, a přesto se nejedná o žádné ubožáky. Prostě jsou jen jinak nastavení. Současně mají pevný charakter a nejeden „drsňák“ by se od nich měl co učit.
Stejně tak někteří malí kluci nemají potřebu hrát si na vojáky a nic to nevypovídá o jejich budoucím „mužství“. Mužem se nestávám skrze pobyt v přírodě či na hřišti. Mohu být zcela nesportovní, na břiše místo píšťal od varhan valit měchy na varhany, a přesto být pevným mužem podle Boží vůle.
Také není třeba podléhat mýtům, že církev z chlapů dělá hodné chlapečky. Ano, najdou se věřící rodiče, kteří chlapcům zakazují se bránit, když je někdo bije. Jenže mnohem více je těch, kdo svoje chlapce učí mít ostré lokty, což ve finále vede ke zrodu nesnesitelných mačů. Myslím si dokonce, že druhé popisované riziko je v dnešní církvi mnohem větší.
Nedávno se mě kdosi ptal na moje syny s tím, „že to asi musí být dobří sportovci“, když to jsou moje děti. Jeden je, druhý není a vůbec mi to nevadí. (Popravdě jedna z mých velkých výčitek svědomí ze selhání ve výchově pramení z toho, že jsem si přál z jednoho syna, který není až tak dobrý na sport, udělat sportovce.)
Eldredge je jistě inspirativní autor, zároveň jej doporučuji ředit dalšími autory zabývajícími se mužskou spiritualitou. Pokud na vás jeho knížky příliš chrastí nábojnicemi či z nich cítíte unikat příliš velké množství testosteronu, vězte, že něco prostě musíte překousnout, abyste nakonec našli velmi dobré principy.
Celkově mám z jeho knih pocit, že se onu drsnost snaží přenést na muže v církvi a následně ji prohloubit do duchovního rozměru. Muž by totiž podle něj měl bojovat především na duchovní rovině. V tomto ohledu mě velmi inspiroval.
Jako křesťan zabývající se outdoorovým sportem mohu napsat, že mně muži – sportovci neinspirují o nic více než „gaučáci“. Mám k nim sice přirozeně blíže, ale především proto, že s nimi snadněji najdu společnou řeč a zábavu.
Mnohem více mě však inspirují muži, kteří udržují hluboký vztah s Bohem, a navíc dokážou dlouhodobě nést zodpovědnost za oblasti, které je přesahují, aniž by to byla jejich práce. Jinými slovy ti, kteří slouží Bohu i v civilním zaměstnání nebo nad rámec svého plnočasového úvazku v církvi či nějaké křesťanské organizaci. Ti, kteří dokážou vytvářet zdravé, dlouhodobé a hluboké vztahy a přiznat svoji porážku.
Eldredge by se mnou v tomto souhlasil a jistě to lze v jeho knihách najít. Jen to nemusí být jasné hned.