V životě je mnohokrát potřebné předat si informace, popsat situaci, nastínit plány. Zbytečná jsou ale mezi skutečnými přáteli slova popisující vnitřní stavy, nálady a pocity. Zbytečná bývají i slova všelijak hodnotící.
Šmejdil jsem v nastavení svého mobilního telefonu a narazil na položku „Sdílení nablízko“. Zatím jsem ji nikdy nevyužil, nemám s ní žádnou zkušenost. Přiznávám, že mně v jejím zapnutí zatím brání určitá nedůvěra, strach ze zcizení a zneužití mých dat. Nakonec, před něčím takovým odborníci neustále varují.
Na druhou stranu, mám v mobilu dobrý antivir a všechny důležité aplikace mám chráněné dalšími bezpečnostními bariérami, takže pravděpodobnost krádeže snad příliš velká není. Kromě toho, můj mobil nepředstavuje vstupní bránu k žádnému bohatství, prolomením jeho bezpečnosti by hacker nic moc nezískal. Jako důchodce už toho mnoho nemám a stojím mimo aktuální dění, takže ani žádnou utajovanou informaci moje data nenesou.
O to mi ale nejde. Zaujal mne sám název té položky: „Sdílení nablízko“. Prožíváme sdílení nablízko ve svém životě? Známe ho? A pokud ano, jak vypadá? Jsou jeho obsahem slova? Někdy to tak říkáme, sdílíme své zážitky, zkušenosti, pocity, pokud už výrazněji ztrácíme schopnost mluvit řádně česky, jsme schopní se o něčem sdílet. A má-li to být nablízko, myslíme na lidi nám blízké, na rodinu, na přátele…
Přemýšlel jsem o kamarádech. To bývají lidé, se kterými máme společné zájmy nebo se kterými jsme něco prožili. Máme něco společného, sdílíme s nimi část svého života. To se projevuje slovy. Máme si co povědět, máme o čem mluvit. Když se sejdou kamarádi, ticho nemá mnoho šancí.
Jiné je to s přáteli. Kamarádů můžeme mít hromady, přátel mívá člověk jen pár. Mívá s nimi společného víc, než s kamarády, nejen zájmy či společně prožitou část života. S přáteli si neseme i společné naladění srdce, skrytou sounáležitost, neviditelné propojení.
Kamarád je člověk, se kterým si vždycky mám co říct. A nejen to, s kamarádem potřebuji mluvit. Přítel je člověk, se kterým mohu mlčet. Společně mlčet. Mezi kamarády jsou slova spojujícím tmelem. Mezi přáteli bývají zbytečná.
To v žádném případě neznamená, že by přátelé spolu nemluvili! V životě je mnohokrát potřebné předat si informace, popsat situaci, nastínit plány. Zbytečná jsou ale mezi skutečnými přáteli slova popisující vnitřní stavy, nálady a pocity. Zbytečná bývají i slova všelijak hodnotící. Takové věci přátelé vědí i beze slov. Rádi spolu mlčí, protože v tichu si jsou blíž.
Možná to vnímáte jinak, možná se mýlím. Pokud by tomu tak ale nemělo být mezi lidmi, mezi člověkem a Bohem tomu tak je docela určitě. Myslím na modlitbu. Nevím, jakou o ní máte představu, ať už jste věřící, či nikoli. Pokud ale budeme myslet na oblast křesťanské modlitby (s jinou nemám zkušenost), asi se shodneme, že se mnoha lidem stala synonymem řeči, věcí slov. Ve většinové praxi spíš monologem, než rozhovorem, protože Bůh používá artikulovanou řeč, s výjimkou psaného textu bible, jen málokdy. Myslíte ale, že když Kristus odcházel na pustá místa, aby se tam o samotě modlil, a když tam trávil celé noci, že od večera do rána mluvil?
„Ústa spěšně neotvírej, neukvapuj se v srdci, když máš pronést slovo před Bohem; vždyť Bůh je v nebi a ty na zemi, tak ať jsou nemnohá tvá slova,“ radí biblický Kazatel. Mlčet s Bohem je vzácné. Ano, předpokládá to blízký vztah, přátelství, pokud ale takový vztah existuje, umožňuje ticho mezi Bohem a mnou právě ono sdílení nablízko, které mne oslovilo v mém mobilu. A tichem takového sdílení dokáže Bůh promluvit velmi zřetelně.
Za Rádio 7: Petr Raus