Minimálně ve dvou posledních dekádách můžeme pozorovat strmý rozvoj relaxačního, masážního a terapeutického průmyslu. Rekreaci si už dnes nedokážeme představit bez bazénů, vířivek, saun, posiloven, hyperbarických komor, kryoterapií, případně masážních, zkrášlovacích či omlazovacích kúr.
Za tyto služby jsou lidé ochotni platit nemalé peníze. Činí tak ochotně a rádi, nikoli snad jen z toho důvodu, že se jedná o zážitky, které sami konzumují, ale také proto, že tyto investice přispívají k jejich wellbeingu, což je anglický termín, který se většinou nepřekládá, ovšem v češtině jeho smysl vystihují výrazy jako pohoda, klídek, veget.
Žádá si otrocká práce nevázané povyražení?
Existuje nějaká spojitost mezi fenoménem wellnessové kultury a nadstandardním hmotným zajištěním? O této korelaci nelze jednoznačně hovořit. Někteří se spíše domnívají, že rapidní nárůst zážitkové relaxace odráží zvyšující se nároky na výkonnost a produktivitu na pracovišti. Na tomto postřehu jistě něco bude. Vždyť prakticky ve všech pracovních odvětvích lidé čelí novým technologiím. Trendem se stalo celoživotní vzdělávání. Na každém kroku je slyšet mantra o profesním růstu, celoživotním vzdělávání, implementaci osvojených kompetencí do praxe.
Odvrácenou stranou těchto nároků jsou zdravotní komplikace týkající se syndromu vyhoření, chronické únavy, stresu, depresí, panických atak apod. Jestliže zaměstnavatelům záleží na tom, aby své zaměstnance udrželi produktivní a motivované, musí jejich loajalitu kompenzovat nabídkou různých benefitů, k nimž patří například zážitková rekreace, která dokáže člověka vytrhnout z šedi každodenní rutinní práce a katapultovat jej do oblasti nevšední, příjemné, oblažující, či dokonce extatické.
Wellness jako tanec po tenkém ledě?
Není tajemstvím, že někteří křesťané pohlíží na výše uvedené aktivity s nedůvěrou, nebo dokonce odmítavě, protože si je spojují s požitkářstvím, nevázaností, vědomým vystavováním se pokušení. Nabízí se otázka, jak skloubit evangelijní výzvy k odříkání, obětování, umrtvování či nesení kříže s potřebou relaxace, rekreace, „neřešením“ či hozením všeho za hlavu? Bible se nebojí nazvat prosperitu znamením Božího požehnání. Ve Starém zákoně bychom takových momentů našli více: neproblematické spojení poslušnosti vůči Hospodinovým přikázáním s úrodou, plodností či vítězstvím v boji. Novozákonní narativ je v tomto ohledu poněkud střídmější. I přesto lze souhlasit s tezí, že evangelijní výzva ke zřeknutí se sebe sama a nesení kříže není pozváním k nešťastnému životu, ale k nesení nevyhnutelných křížů způsobem, který člověka nezničí, naopak díky Boží intervenci se může stát zdrojem života, soucitu i hlouběji zakoušené a vyjádřené lásky.
Spasení tady a teď
Křesťany může znepokojovat otázka, zda se maximalizace požitku nerovná rezignaci na vyšší hodnoty a cíle? Křesťanská teologie zcela jistě nemůže redukovat spasení do projektu, který se týká (pouze) posmrtné budoucnosti. Klasická ateistická kritika, zaznívající z úst K. Marxe nebo F. Nietzscheho, v souvislosti s křesťanskou dogmatikou oprávněně pranýřovala absenci robustní soteriologie (nauky o spáse), která by se vztahovala k aktuálně zakoušené přítomnosti. Jak by mohla na tyto výtky poučená křesťanská teologie reagovat? Setkání s osvobozujícím Božím jednáním nepochybně ovlivňuje kvalitu časného života. Jestliže má být spasení relevantní pro lidský život, mělo by se skutečně promítat do strategií, pomocí kterých se lidé vyrovnávají s životními výzvami, kultivují osobnostní integritu, případně rozvíjejí svěřená obdarování.
Vyjádřeno zbožným žargonem: milost člověka proměňuje a zmocňuje k posvěcenému životu.
Rekreace jako prevence tělesného a duševního opotřebení
Tradiční model hovoří o třech komponentech lidské osoby: tělu – duši – duchu. Křesťanská teologie vždy kladla největší důraz na duchovní sféru. Naopak tělesnost byla od konce prvního století vnímána jako méně důležitá, až téměř druhořadá. Když se psychologie stala vědou, ukázalo se, jaké škody napáchala opomíjená péče o duši. Je čas vrátit se k vybalancovanému modelu.
Jestliže se Bůh stal tělem, nemůžeme tělo spojovat s ďáblovým ringem ani jej považovat za žalář duše. Tím bychom se stali spíše vyznavači platónsko-gnostického učení než žido-křesťanského dědictví. Jestliže nám otcové moderní psychologie, zejména S. Freud, C. G. Jung a V. Frankl pomohli odhalit dříve netušená zákoutí lidské duše, je třeba vzít vážně jejich objevy a kriticky je zakomponovat do křesťanské antropologie. Jestliže je wellness některými vnímán jako spásonosný prostředek k úniku ze světa zodpovědnosti a střídmosti, je třeba rozlišovat mezi frivolním požitkářstvím a nezbytnou psychohygienou a regenerací, která se nebojí integrovat péči o tělo do spásného Božího záměru.
Autor: Vladislav Volný
Zdroj: Přítel/Przyjaciel
