Kříž se stal v západní civilizaci poměrně běžným symbolem křesťanství či ochrany, ačkoli šlo původně o popravčí nástroj. Zatímco první křesťané dávali přednost symbolice ryby nebo páva, postupně převládl kříž. Ježíš nepřišel s poselstvím typu „jsem mocný, úspěšný a schopný – tak se vzchop a buď jako já“, přišel si s námi vyměnit místo. Přišel zemřít, jak jsme měli zemřít my. Přinesl nám odpuštění, smíření a nový život.
Příběh o ukřižování známe, četli nebo slyšeli jsme o něm mnohokrát. Zároveň se kříž stal určitým kulturním doplňkem naší civilizace a nijak nás nevyrušuje nebo neznepokojuje. Někdy jsou kříže na státních vlajkách, na vrcholcích hor, lidé nosí křížky na krku, fotbalisté se křižují před tím, než jdou na trávník. Je zcela běžné, že křesťanské církve mají na svých kostelech nebo modlitebnách kříže. Ale nebylo tomu tak vždy.
Když archeologové odkryli podzemní katakomby v okolí Říma, kde byli pohřbíváni první křesťané, nejčastějšími motivy na stěnách či stropech byly obrazy páva, který symbolizoval nesmrtelnost, holubice, vítězné palmy a hlavně ryby. Zhruba od druhého století křesťané začali ve své symbolice dávat přednost biblickým postavám nebo tématům – a tak najdeme Noemovu archu, Jonáše, pastýře s ovečkou nebo vzkříšeného Lazara. Zároveň se nabízí i další symboly jako jesle, holubice, odvalený kámen, plátno, kterým Ježíš obmýval nohy učedníkům, lev, beránek atd. Nakonec si křesťané zvolili kříž – místo Kristovy exemplární, ponižující a nespravedlivé smrti. Církevní otcové dokonce dlouho zakazovali umělecké zobrazování kříže právě kvůli jeho potupnému významu. Proč?
Pokusme si vybavit nějaký čin, který jsme v životě udělali, za nějž se stydíme, a jsme rádi, že o něm nikdo neví. Nyní si představme, že symbol této události pod svým jménem vystavíme někde na sociálních sítích nebo na vizitce, aby ho všichni dobře viděli a jen tak někomu neunikl. Kdybychom to udělali, nejspíš bychom dostali nálepku, že to nemáme v hlavě v pořádku. Tohle se prostě ve slušných společnostech nedělá a o některých věcech je lepší nemluvit. Vlastně ani nevím o žádném národu nebo skupině, která by si dala do znaku popravčí nástroj. Zbraně ano, ale ne popravčí nástroje. Až na jednu výjimku – a tou je křesťanství.
Strašlivá potupa
Abychom si lépe představili, co znamenal kříž, začtěme se do Cicerona, který napsal: „Spoutat římského občana je zločin, zbičovat je ohavnost, zabít ho je totéž, co vražda. A ukřižovat ho? Neexistuje slovo, které by mohlo popsat tak strašlivý čin.“ Důvodem Ciceronova tvrzení pak nebyla jen hrůza z bolesti a pomalého umírání, ale především strašlivé ponížení.
Pro Židy pak byl kříž symbolem zlořečenství: v Deuteronomiu čteme slova o tom, že ten, kdo visí na dřevě, je zlořečený. (Dt 21, 23)
Toto je jedna strana mince. Pak je zde druhá: že na tomto potupném nástroji visí sám Ježíš, Boží syn. Co může být potupnějšího, než když je pohaněn představitel národa, hnutí? Takto potupen nesměl být ani římský občan. A což potom Boží syn?
Je skutečně nutné, aby kříž a všechny podrobnosti spojené s ukřižováním jako plivání, svlékání šatů, nasazování trnové koruny a další byly takto vystavovány? Nevykazovali pisatelé Bible jistou sadisticky laděnou poruchu osobnosti, když všechny tyto podrobnosti popisovali? Stejně tak: nepřehnali to naši křesťanští předchůdci, když si zvolili kříž jako symbol, zvláště pokud znali kontext uvedený výše?
Popis ukřižování je příliš expresivní, podrobný, nevhodný a je za čarou. Pokud… Pokud popisuje prohru. Pokud popisuje definitivní tečku. Pokud popisuje fiasko. Pak je skutečně lepší o něm pomlčet. Jenže kříž znamená první krok k vítězství, druhým krokem je pak Velikonoční neděle. A protože se jedná o vítězství, kříž není znamením hanby a ukřižování není znamením ponížení a prohry.
Křížový kontrapunkt
Chtěl bych se v této souvislosti upozornit na následující trojhlas, který lze zaslechnout, když čteme o ukřižování. První tón nasadí okolostojící zástup:
„Když chceš zbořit chrám a ve třech dnech jej postavit, zachraň sám sebe; jsi-li Syn Boží, sestup s kříže!“ (Mt 27, 40)
Pak naváží v podobném tónu farizeové a zákoníci: „Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Je král izraelský – ať nyní sestoupí z kříže a uvěříme v něho! Spolehl na Boha, ať ho vysvobodí, stojí-li o něj. Vždyť řekl: ‚Jsem Boží Syn!‘“ (Mt 27, 42–43)
Na to pak naváží ti, kdo visí na kříži vedle něj. Lukáš to upřesňuje, když píše, že jeden ze zločinců řekl: „To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ (Lk 23, 39)
Styl argumentace všech tří skupin je stále stejný. V prvním sledu nejdříve připomenou, kým Ježíš prohlašoval, že je. Konkrétně, že je Syn Boží, král izraelský a Mesiáš. Proč tato připomínka? Protože Syn Boží, král izraelský a Mesiáš mají moc.
Druhý krok je pak logickým vyústěním prvního. Jestli máš moc, kterou jsme ti právě připomněli, využij ji. K čemu? Přece abys zachránil sám sebe. Farizeové to ještě opepří poznámkou o tom, že je sice hezké, že zachraňoval jiné, ale důležitější je dokázat zachránit sám sebe. Lotr na kříži napoví, že by Ježíš měl zachránit i jeho.
Legie andělů by byla prohrou
Všechny tři skupiny uvažují přesně tak, jak uvažujeme my. Moc, vliv, možnosti, schopnosti, dovednosti, síla jsou od toho, abychom pomohli především sami sobě. Toto je přirozené uvažování, které nás nikdo nemusí učit. Tak to ve světě chodilo a chodit bude. Jenže pokud by Ježíš na tuto logiku přistoupil a najednou přiletěly legie andělů, které by Ježíše odnesly z kříže, pak by takové vítězství znamenalo obrovskou prohru.
Když slyšíme hlasy, jež radí Ježíšovi, aby sám sebe zachránil, pak se vlastně jedná zároveň o reprezentaci přístupu k životu, ale i k víře a ke Kristovu kříži. Je to přístup, který považuje ukřižování Mesiáše za příklad Boží neschopnosti. Pak je zde ale i druhé pojetí: Ježíšova dobrovolná bezmoc je příklad mocné odpouštějící Boží lásky. Římané měli Jupitera, případně císaře, a Ježíšova slabost pro ně byla nepochopitelná – pokud by byl skutečný král. Židé si představovali Spasitele jako mocného osvoboditele a ukřižování bylo znamením klateb zákona, rozhodně ne znamením Mesiáše.
Bezmocí myslím, že Ježíš nepřistoupí na rady, aby zachránil sám sebe, ale ztotožňuje se s námi, a to i v našem hříchu, jehož důsledky na sebe bere. Pouze na Golgotě ze všech svých modliteb v evangeliích totiž použil Ježíš formální oslovení Bože místo Abba nebo Otče, čímž vyjádřil obrovský pocit odcizení, které je důsledkem našeho hříchu.
Kříž ukazuje Boha jako toho, kdo byl ochoten vzdát se moci ve prospěch lásky. Zároveň ale ukazujme, že v lásce je ukryta obrovská moc, která mění člověka i dějiny.
V pohledu světa je smrt na kříži naprostým fiaskem a okolostojící vlastně měli pravdu, když tvrdili, že Ježíš nemá moc, jinak by situaci nenechal dojít tak daleko. Co byste poradili někomu, kdo by se vás zeptal, jak se proslavit? Asi tak, že musí získat moc, což znamená mít vynikající PR, možná napsat významnou knihu, vstoupit do politiky, přestěhovat se do nějaké metropole atd. Co s člověkem, které nic nenapsal, nevládl armádám, žil v jakési zapadlé vesnici a ve 33 se nechal popravit?
Odpověď je v tom, že Ježíš nepřišel s poselstvím typu jsem mocný, úspěšný a schopný – tak se vzchop a buď jako já. Přišel si s námi vyměnit místo. Přišel zemřít, jak jsme měli zemřít my. Přinesl nám odpuštění, smíření a nový život. Proto je evangelium dobrá zpráva pro každého, proto je kříž znamením vítězství.
