Včera jsem zase nešla k přijímání,“ svěřuje se mi přítelkyně, s níž se často bavíme o strastech její duchovní služby. Střídavě totiž bojuje se stísněnou atmosférou maloměstské farnosti a dalšími překážkami na své duchovní cestě. „Jak to? Necítila jste se na to?“ zajímám se. V minulosti se zmínila jako o důvodech vynechání eucharistie například o tom, že nebyla u zpovědi nebo že měla vztek na některou farnici.
Osobně jsem zvyklá vnímat Tělo Páně spíš jako povzbuzující „chléb na cestu“ než nějaký bonus za dobré chování, v čemž se trochu lišíme. „Já to prostě nezvládnu. Mě to tak mrzí, ale to je už úplná deformace,“ povzdechne si. Hm, že by to bylo tím, že tráví v kostele hodně času? Možná by jí pomohlo někdy zajet někam jinam, do nového prostředí…
„Kdybych se aspoň nepotkala s otcem přede mší. Domlouvali jsme nějaké detaily, stál ode mě deset centimetrů, takhle se ke mně nakláněl!“ demonstruje kamarádka. Že by jí vadilo narušení osobního prostoru? „Jako nějak nevhodně?“ ptám se opatrně, protože se obávám, aby nešlo o svěření se s nějakou traumatickou zkušeností. Což tedy rozhodně jde. „Ale houby nevhodně, ale smrdělo mu z pusy, vlasy měl týden nemyté a špínu za nehty!“ ulevuje si. „Jak já mám potom jít k přijímání, když se prohrabuje těma špinavýma rukama hostiemi?“ stěžuje si. Vždycky byla velmi úzkostlivá na hygienu.
Zkouším se opatrně ptát, zda se mu to nedá nějak naznačit, ale chápu, že je to nadmíru choulostivé a že kdyby mu koupila k Vánocům kartáček na zuby, stejně by ho nejspíš věnoval tamním bezdomovcům, kteří se u fary scházejí. „No a to není všechno. U evangelia si pochraptěl, pak kázal pro ty tři paní v první lavici v té zimě půl hodiny, prskal u toho a na konci mše už vypadal, že sotva stojí na nohou,“ dodává. „To ho tak vyčerpalo?“ divím se. „Nevyčerpalo, přišel nemocný. Když odcházel, povídal, že si jde s horečkou rovnou lehnout do postele. Ale hlavně, že rozdal ty hostie!“ rozohnila se. „On se v tom asi nijak extra nerealizuje, bere to jako službu, i pro těch pár lidí…“ snažím se ho bránit. „O to ale vůbec nejde. On je rozdal těma špinavýma prackama, kterýma si předtím utíral nos, těm třem křehkým důchodkyním. Asi si myslí, že Tělo páně je na bacily imunní,“ uzavírá a já konečně chápu pointu příběhu.
Ve skutečnosti vůbec nejde o nevhodné naklánění ani o půlhodinové kázání, ale o přesvědčení, že v domě Páně se nikdo nemůže nakazit. Kamarádka k přijímání nešla, protože měla obavu, aby nedostala nějakou infekci, neb ji čekala důležitá cesta k lékaři, kam byla dlouho objednaná. Znovu si povzdechne a zasněně vzpomíná na livestream z Akademické farnosti, kde si všichni u oltáře před podáváním přijímání demonstrativně vydesinfikovali ruce. „To jim tady ale nemůžeš říct, oni opáčí tím, že Tělo Páně je svátost, že je v něm přítomen Kristus a že nemůže být zdrojem nákazy. Pro ně je takříkajíc antibakteriální!“ směje se, ale obě víme, že by taková stížnost přišla nazmar a byla by jen zdrojem zbytečné roztržky.
Hygienická encyklika?
„Já nevím, jestli tohle někdo řeší, ale příští papežská encyklika by rozhodně měla být o hygieně!“ uzavírá. Společně diskutujeme, jak by takový dokument mohl vypadat a co všechno by měl obsahovat. Debatujeme nad tím, zda by liturgie nesnesla trochu zjednodušení na úkor praktičnosti. Opravdu je nutné, aby kněz na každou mši pro pár lidí oblékal ornát? Nebyl by pro spoustu řadových věřících civilnější v kabátu a v kolárku? (Byť to spousta kněží dělá, na katolických mších to stále není běžné.) A nebylo by dobré, kdyby obřad mytí rukou při přípravě darů mnozí prováděli pečlivěji, a ne pouze na symbolické úrovni? Spousta mešních úkonů má ve skutečnosti přísně praktické pozadí, za nímž stály historické potřeby jako třeba zamezení epidemiím. Jsou ale kněží, kteří některé z nich dnes vnímají spíše jako symbol než praktickou činnost.
Cestou domů se v duchu bavím tím, že požadavky ženu ad absurdum. Přítelkyně by do encykliky nepochybně zařadila povinný bod manikúra a dentální hygiena. Možná by dokonce zřídila Dikasterium pro nauku hygieny. Já bych nebyla tak tvrdá a vzala bych zavděk tím, že by mezi povinné předměty v seminářích patřily nejen zásady péče o farnost, ale také o zevnějšek, v němž mají někteří duchovní mírné rezervy. Kdo ví, kolik takových hygienicky choulostivých farníků, jako je moje kamarádka, zrovna odhánějí, no ne?! Taky nebyl úplně špatný covidový zvyk mít u vchodu do kostela desinfekci. Máčení rukou do svěcené vody tak hned bylo bezpečnější. Možná bychom k obřadům svěcení vody a olejů mohli připojit svěcení desinfekce.
A k tomu bych přidala možnost bezkontaktní platby! Kdo se má pořád prohrabovat těmi tisíckrát ochmatanými drobnými v košíčcích? Já nevím, jak vy, ale já u sebe hotovost skoro nenosím, takové jedno tiché „pípnutí“ s libovolnou částkou by mi často ušetřilo trapnou situaci hledání po kapsách a kabelce v době, kdy bych si ráda zazpívala další sloku písně. Jedna pěkně připravená karta – a šup, je to přímo na transparentním farním účtu.
Kvalita namísto kvantity
Doufám, že si rozumíme, že teď trochu vtipkuji, byť bezkontaktní terminály jsou už v některých kostelích ve světě pohodlným standardem, jenž jsem si na cestách oblíbila. V naprosté vážnosti jsme se ale s přítelkyní shodly, že by se církev měla více soustředit na kvalitu před kvantitou. Nikoho neubude, když kněz kvůli nemoci bohoslužbu neodslouží a než aby na babičky v první řadě prskal bacily, raději se vyleží a vrátí se plný sil třeba až v neděli. Možná by vůbec stálo za to počet mší mírně zredukovat tak, aby byla ta nedělní větší událostí spojenou třeba s dalšími aktivitami, které by farníky spojily, ale na jejichž organizaci při všednodenní práci není čas.
Často se také podivuji nad frontami před zpovědnicí, které v malých farnostech zpravidla stihne kněz odbavit za pět minut přede mší. Vůbec si neumím takovou zpověď představit, byť je asi na většině míst standardem. Mnohem spíše než vysypat seznam hříchů každý týden přes mřížku potřebujeme trpělivé a důsledné duchovní doprovázení a duchovní rozhovor, nikoli se soudcem udělujícím tresty, ale s „terapeutem“, který nás vyslechne a poradí nám na naší duchovní cestě. Diskusi o tom, co mě v duchovním životě brzdí a co mi dělá radost. Nebičovat se vším, co jsme udělali špatně, ale mluvit o tom, jak k nám Bůh promlouvá nebo co hezkého v našem životě za poslední dobu udělal. V tom je kvalita duchovního života, ne v kvantitě mší jako na běžícím pásu i přes nízkou účast a indispozici celebranta.
Dekuji za vtipny lec pravdivy clanek. Sam se s tim potykam. I kdyz z druhe strany, tedy kneze. Dokonce jsem se svemu zpovednikovi nejedenkrat vyznaval (“v” i pocovidove dobe), jak to porad resim, jak mi vadi ze to lide zlehcuji, ze mne to uz nebavi na to porad upozornovat. Jako kdyz hrach …. Dokonce jsem se pak setkal se spolubratry reholniky na mezinarodnim setkani a slysel, ze to obdobne prozivali i v jinych zemich. To byla pro mne svym zpusobem terapie.
Jsem vdecny i za formulaci “antibakterialni ….”
Asi pozitivum (podobne se v dejinach reagovalo na ruzne problemy) je, ze se stavame na urcite situace vnimavejsi. To co jsme treba driv neresili, tak ted to aspon vidime (bohuzel i citime) a vnimame to a hledame reseni.
Jeste jednou diky.