Ticho, světlo, oltář, kříž, schrána Nejsvětější svátosti. Místo, kam si nejdete odbýt své náboženské povinnosti. Místo, kde se neuspokojují náboženské potřeby jako v nějakém duchovním supermarketu. Místo, kde se není třeba blýsknout znalostmi, tituly, známostmi. Místo, kde si můžete najít své vlastní, osamocené místečko a sundat si masku, kterou nosíte venku proto, abyste přežili.
Vyprávěl mi kdysi jeden římskokatolický kněz, který byl zároveň mým přítelem a životním vzorem, že na dveře jeho fary zaklepala za víc než padesát let jeho služby pestrá směsice lidí. Nešlo jen o lidi věřící, ale v mnoha případech i o ty, kteří se podíleli v rámci komunistického režimu na perzekuci církví a dalších nepohodlných. Tváří v tvář před ním za ta léta seděli ti, kteří se chtěli jen na něco zeptat, domluvit křest svého dítěte, svatbu nebo se dostat k bibli nebo misálku. Seděli před ním také lidé gargantuovského utrpení a bolesti, jimž nikdo nepomohl a kteří poprvé v životě zaklepali na dveře fary, protože instinktivně tušili, že nebudou odmítnuti. Seděli před ním i ti, kteří spáchali strašné zločiny.
Za to půl století se ve dveřích objevili také členové SNB, estébáci nebo soudruzi, kteří si pro pana faráře zkrátka přišli. I je vítal s otevřenou náručí. Těch komunistů a aparátčíků všeho druhu, jimž Bůh připravil nějakou nepřekonatelnou překážku, a tedy paprsek osvícení, byla spousta. Pan farář neměl žádné specializované psychologické vzdělání a neměl ani možnost, aby se k němu dostal. Sám dost často trpěl samotou, izolovaností a neporozuměním, a tak asi proto se dokázal vžít do osudů těch, kteří za ním přišli doslova v posledním tažení. Asi si umíte představit, co všechno za svůj život od lidí slyšel – od velkých plánů a radostí až po skoro apokalyptické životní zkušenosti a pády na samotné dno. Bylo jasné, že tohle slyšet a vstřebat a ve zdraví přežít lze jen díky Boží milosti a tomu, čemu se trochu tajemně říká – život z víry. Z vlastních sil by se i hodně silný člověk sesypal do roka nebo do dvou.
Leitmotivem provozu římskokatolické církve, která je mým domovem, je dnes fenomén synodality. Myslím, že to nejpodstatnější napsal o synodalitě papež František ve své úvodní preambuli. I on musel poté, co tento úkol dostala k rozpracování římská dikasteria, pochopit, že se jím načrtnutá synodalita, a tedy cesta za novými Letnicemi, proměnila spíš do lidského, až příliš lidského areopagu, který připomíná nikoliv tolerantní, otevřenou a poučenou rozpravu, jako spíš orientální tržiště, kde má šanci vyhrát pouze ten, kdo nejvíc křičí. Když se nedávno italský novinář Fabio Fazio zeptal papeže, co by jako první měla udělat církev pro svoji obnovu a získání skutečné autority, František odpověděl, že nejdůležitější je ochota k proměně srdcí každého z nás. To je, myslím si, také jádro synodálního rozměru církve, že jednat o proměnách církve mohou jen ti, kteří jsou v nejhlubší svatyni své duše – ve svědomí – rozhodnuti kráčet v Božích stopách a nabídnout se Pánu jako ruce jeho zázraků.
Když jsem prostorný a na světlo bohatý kostel, v němž sloužil farář, o kterém píšu, navštívil vůbec poprvé, uvědomil jsem si, že stařičký kněz, kterého byste chtěli mít pro jeho velkorysost a laskavost za svého přítele, tu po desítky let nevytvářel prostor podle nějakých rádoby učených pastoračních strategií. Podařilo se mu vybudovat místo (point, maják), jež se pro lidi různých životních orientací a osudů stalo místem bezpečí a domovem. Patrně to nejsmutnější ve svém životě, co zažil, byl Plenární sněm katolické církve (předchůdce synodality), z něhož si jeho farníci, bratři, sestry a přátelé, odnesli osudovou zkušenost, že lidí, kteří nemají na hlavě mitru a v ruce berlu – čili ani jeho – se na centrální úrovni odjakživa nikdo na nic neptá. A ruku na srdce, ani ptát nebude.
O řadu let později se kostelem mého srdce stal po tomto barokním skvostu italský kostel postavený v 60. letech 20. století, do něhož architekt otiskl ducha koncilu a mnohé z toho, jak vypadaly starokřesťanské kostely a společenství. Synodalita a posedlost pastoračními strategiemi, úkoly a dynamikou všednodenního provozu, z níž prý mají být i v církvi vidět výsledky, tu neexistují. Co tu ale existuje, protože lidé chtějí, aby to existovalo, fungovalo a rostlo, je vnímání toho místa jako místa bezpečí, klidu a přijetí. Zatímco pro někoho znamená „chodit do kostela“ jen další položku v jeho nabitém programu, tento kostel a jeho zázemí mají společného ducha s barokním chrámem, v němž se stařičký Kristův kněz snažil vytvořit nikoliv zdání, ale místo, v němž člověk nemusí být mnohomluvný, aby překřičel vlastní prázdnotu a strach před sebou samým.
Ticho, světlo, oltář, kříž, schrána Nejsvětější svátosti. Místo, kam si nejdete odbýt své náboženské povinnosti. Místo, kde se neuspokojují náboženské potřeby jako v nějakém duchovním supermarketu. Místo, kde se není třeba blýsknout znalostmi, tituly, známostmi. Místo, kde si můžete najít své vlastní, osamocené místečko a sundat si masku, kterou nosíte venku proto, abyste přežili. Ne, ani odsud nevycházejí v zástupech místo lidí andělé. To, že po vás nikdo nechce, abyste se stal figurkou jeho pastoračních vizí, abyste chápal církevní život jako „bojový úkol“ a abyste pořád chtěl něco měnit, něco porovnávat, něco organizovat, něco bourat, vás nakonec přivede k sobě samému. Když mě nikdo nenutí, abych dělal to, co chce on, co mám tváří v tvář Bohu tady dělat já? Kostel, který stojí proto, aby kladl otázky. Kostel, který stojí proto, abychom se i my ptali Boha na to, co ví jen on.
Až se někdy, doma nebo v zahraničí, dostanete do kostela, kláštera nebo církevního společenství, kde vám bude dobře, neostýchejte se ptát sami sebe, proč tomu tak je. Nebojte se oslovit ty, které tam potkáte, a snažte se přijít na to, co vás tam dělá pokojnými a navzdory tomu, že nejste anebo nechce být, dokonce šťastnými. Za hodnotou místa, kam jste přišli, obvykle stojí životy konkrétních lidí. Jejich práce, jejich vůle, jejich víra, jejich dobrota. Vyhledejte je. Poděkujte jim. Obejměte je. Mluvte s lidmi o tom, co tu prožíváte a jak vám to změnilo život. Nebojte se, že jste „málo katolíci“, nebo že sem vlastně nepatříte. Je možné, že tu jednou nebo dokonce brzy budete doma.