Ve filmech a v knihách jsem vždycky obdivovala silné osobnosti. Většinou to nejspíš byli muži, ale některé silné ženské postavy se mi vryly do paměti ještě hlouběji. Možná proto, že od žen se statečnost a hrdinství ve veřejné podobě neočekává.
Pečlivě jsem rozebírala scény a zásadní řeči hrdinů, abych zjistila, v čem spočívá jejich charakter. Nemyslím, že jsem chtěla rozeznat vnější stránku hrdinství jako hlasitý křik, nelítostné povely nebo mávání mečem či samopalem. Zkoumala jsem, co je pod tím. Co je uvnitř těch lidí, že se ve vhodnou chvíli projeví jako hrdinové. Někteří tak totiž zvenku vlastně vůbec nevypadali.
Jak se tedy pozná hrdinská osobnost? Často jsem si všimla, že dobrému vůdci záleží na jeho podřízených. Chce je ochránit. Myslí na jejich bezpečí, svobodu a prospěch. Když se blíží nebezpečí, vydává jasné pokyny, protože chce, aby byli připraveni a mohli v ohrožení obstát. Zařizuje zásoby a prostředky pro obranu.
Špatní vůdcové v dobrodružných nebo historických filmech naopak většinou schovávali hlavu do písku a snažili se tvářit, že se nic neděje. Měli strach bojovat. Báli se o sebe, svůj život, majetek nebo moc. Trestali ty, kdo je kritizovali a poukazovali na nebezpečí. Určitě si každý na nějaký podobný příklad vzpomene.
Když dnes poslouchám projevy našich představitelů, je to jako si prohlížet galerii prototypů hrdinů a nehrdinů.
Ráda bych měla v čele země někoho, kdo se podobá hrdinskému vůdci. Chtěla bych, aby mi nezakrýval, že tu hrozí potenciální nebezpečí. Moc bych si přála, aby mi jasně a přehledně ukázal, jak se já sama mohu připravit a co mohu pro své bezpečí a pohodlí udělat. Cítila bych se jistěji, věděla bych, že jsem připravená.
Místo toho ale slýchám, že není dobré mluvit o ohrožení, protože to přináší strach. No aby ne. Stačí se podívat za hranice do zemí, kde otázku ohrožení neberou jako teoretickou možnost, ale jako plán do budoucna. Připravují se. Vědí, co by případně dělali, kdyby nastala nějaká nebezpečná situace. U nás se nemáme bát, protože naši vůdcové zjevně sami nevědí, co by tak v případě jakéhokoli ohrožení sami dělali.
Ty zlehčující řeči mi příliš útěšné nepřipadají. Nejsem malé dítě, aby mě někdo musel uklidňovat povídačkami o tom, že bubáci neexistují. Jestli v našem národě máme takové lidi, pak tím spíše my ostatní musíme být připraveni. Budeme je mít na starosti.
My se doma chystáme. Nečekám, že do naší ulice přijedou tanky. Očekávám, že by se mohlo stát, že pár dní nebude elektřina, plyn nebo nepoteče voda. Nebo všechno zároveň. Nepůjde nikde nic koupit. Bude zmatek. Nečekám, že budu prchat s uzlíčkem do lesů, ale ochromené fungování běžného provozu společnosti se mi jeví jako možné.
Ráda bych, kdyby ti, které jsme si zvolili, prokázali aspoň trochu osobní statečnosti a mluvili k národu pravdivě a povzbudivě. Bude to těžké, ale zvládneme to. Musíme pro to udělat některé konkrétní kroky. Zatím to tak příliš nevypadá.
