Poplatky za Českou televizi a Český rozhlas se mohou zdát jako suchopárné téma bez praktického dopadu. Jenže právě o nich se rozhoduje, kdo bude klást politikům nepříjemné otázky a komu budeme v krizi věřit. Proč hodlám platit dál, i když televizi téměř nesleduju.
Dějinami se vedou debaty, které zvenku vypadají jako pěkný, ale neřešitelný akademický problém bez praktického dopadu. Možná i vaše babička stejně jako ta moje říkávala: „Bude kvůli tomu chleba levnější?“ Tím naznačovala, že na problému nezáleží, jeho vyřešením nic nezískáš a nepatří do praktického života.
Na čem vlastně záleží
Zvenku tak může vypadat i spor o poplatky za rozhlas a televizi. Copak není jedno, odkud se platí? Někdo si dokonce myslí, že když to nepůjde přímo z jeho účtu, nebude platit vůbec. Vláda to zaplatí za něj. Jenže vláda nemá jiné peníze než naše.
Z vládních kruhů slyšíme, že se nic nemění a platit se bude jen jinak. Na žádnou svobodu prý nesaháme. Taková vyjádření ale vyvolávají otázky. Když nejde o obsah vysílání, proč předseda sněmovny prohlásil při jednání sněmovny, že „je to tak neuvěřitelně sprosté a nemorální platit za něco, co nepoužívám, a co navíc pracuje proti mým zájmům, proti zájmům mé země a mého národa“? Nevšimla jsem si, že by Česká televize nějak útočila na Japonsko, ale nemusela jsem to postřehnout. Televizi vlastně nesleduju. Běžný program mě většinou neoslovuje a rozhodla jsem se ji dobrovolně vynechat.
Jakmile ale nastane významná nebo kritická situace, hledám důvěryhodné zpravodajství právě tam, v televizi a v rozhlase. Ať šlo o záplavy, o válku na Ukrajině, o důležitá diplomatická jednání, nebo o sčítání volebních hlasů, sledovala jsem veřejnoprávní vysílání. Považuju to za jeho přední úkol. Kde jinde bychom se v nouzi dostali k věrohodným a prakticky užitečným informacím?
Otázky, které se ptají za nás
Skoro stejně důležité je, že Česká televize i Český rozhlas zaměstnávají reportéry a redaktory, kteří se nebojí klást politikům nepříjemné otázky. To je povinnost i právo, výsada i odpovědnost. Kolik nezákonností už bylo odhaleno s přispěním veřejnoprávních médií? Jsou naší prodlouženou rukou a hlasem našeho svědomí.
Cítím se osobně pobouřena, když politici odmítají novinářům odpovídat, nevybíravě a vulgárně na ně útočí, veřejně je zesměšňují nebo je nepouštějí na tiskové konference. Připadám si pak, jako by odmítali odpovědět mně. Novináři jsou mým hlasem. Já bych často ani nevěděla, jak se zeptat, všemu nerozumím a neznám všechny okolnosti. Oni jsou profesionálové a kladou otázky za mě. Za vás. Za nás.
Převedení poplatků na státní rozpočet považuju za nespravedlnost. Uklidňujícím frázím vlády nevěřím, někteří její představitelé si nedávají pozor na jazyk a prozrazují své záměry. Příklad máme ostatně ve dvou původně respektovaných denících, z nichž se stala média zjevně sloužící zájmům toho, kdo je koupil.
Já budu platit dobrovolně a ráda. Vím, že se mi to může hodit.
