Kritizovat politika jde skoro samo. Požehnat člověku, který mě uráží a poučuje, je mnohem těžší disciplína. Jak se modlit za ty, které osobně neznáme, i za ty, které potkáváme v samoobsluze?
Když někde veřejně kritizuju nějakého politika, často mě začnou různí křesťané napomínat, abych se za něj radši modlila. Mají pravdu. Skoro jistě pořád ještě víc kritizuju, než se modlím. Zkritizovat někoho, kdo podle mě jedná nemoudře, hloupě nebo dokonce zle, mi jde skoro samo. Žehnat někomu, kdo se mi jeví jako hlupák, sprosťák nebo prospěchář, je pro mě dost těžká disciplína.
Nejhorší to bylo za vlády prezidenta Zemana. Byl to nejvyšší představitel mé země a nedalo se nijak vymlouvat, že není potřeba se za něj modlit. Bible je v tomto ohledu dost jednoznačná. Někdy byly mé modlitby opravdu jen formální, ale modlila jsem se. Když jeho druhý mandát skončil, ulevilo se mi. Modlit se se zaťatými zuby je nepohodlné. Naštěstí jsem ho osobně neznala a o detaily jeho života jsem se nezajímala, mohla jsem mu žehnat neosobně.
Horší varianta: ten, koho znám
Pak jsem zjistila, že existuje ještě horší situace: když mám požehnat někomu, koho osobně znám. Někomu, kdo se do mě hloupě naváží, uráží mě a častuje mě blahosklonnými nevyžádanými radami. Co mi zbývá jiného než mu požehnat? Mohla bych se hádat. Mohla bych si ho zablokovat na sítích, což možná jednou udělám, ale ještě nepřišel ten čas. Nic z toho mě však nezprošťuje povinnosti odpovídat na zlá slova a výsměch žehnáním.
Jeden můj známý se zaměřil na mé názory a pokaždé se rozhodl mě napomenout a vysvětlit mi, v čem se hrozně mýlím. Nejhorší byl pocit bezmoci. Nedokázala jsem mu vysvětlit, proč mám některé názory, ne proto, že bych nebyla schopná vysvětlovat, ale proto, že on nebyl přístupný argumentům. Když jsem navrhla, abychom se podívali na nějaké zdroje, nikdy nesouhlasil. Argumentoval, že toho autora nečte, že to médium je pro něj nepřijatelné a podobně. Takovou debatu neumím vést.
Tento známý bydlí v naší čtvrti, takže se občas potkáme. Jsem docela vřelý člověk a málokdy se mi stane, že bych někoho známého jen formálně pozdravila a šla dál. Zajímá mě, jak žije, jak se mu daří, co je nového. Vyptávám se na manželku, děti i vnoučata, obvykle si pamatuju zaměstnání i koníčky, někdy i zdravotní potíže. Tohohle člověka jsem ale chtěla důsledně ignorovat. Při představě, že by některou ze svých naučných promluv zopakoval přímo mně, se mi stahoval žaludek. Nebyla jsem si jistá, že bych dokázala reagovat s láskou. Na sítích neodpovím a je hotovo, ale naživo? Co kdybych na něj v samoobsluze začala ječet, ať si ty své konspirace někam strčí? To by opravdu nešlo.
Bylo třeba začít se vážně modlit. Když se za někoho přimlouvám a žehnám mu, začnu ho po čase většinou vidět jinak. Chci totiž, aby mi Bůh ukázal, jak se na něj dívá on. Bůh nikdy nepřejde na druhou stranu ulice, aby někoho nepotkal, přestože si od nás musí vyslechnout často hrozné věci. Pořád se mám co učit.
