Každý z nás se může dostat do situace, v níž bude rozhodovat o důležitých věcech v životě druhých lidí. Není snadné sebrat odvahu podívat se pravdě do očí, pokusit se změnit smýšlení a dělat věci jinak. Životní příběh lékaře Bernarda Nathansona ukazuje, že to, co se stalo apoštolu Pavlovi na cestě do Damašku, se může přihodit komukoliv z nás.
Občas si vzpomenu na amerického lékaře Bernarda Nathansona, který byl znám nejprve jako gynekolog, který byl jednou z hlavních tváří moderní interrupce. S rozvojem ultrazvukových diagnostických metod se však těchto postojů vzdal a začal žít profesně i osobně úplně jiný život.
Nathanson pocházel z židovské rodiny, sám se ale pokládal za ateistu. Své řemeslo převzal po otci, který byl také gynekolog. Na vrcholu své kariéry se stal ředitelem newyorského Center for Reproductive and Sexual Health, které se věnovalo řadě oborů gynekologie, porodnictví, perinatologie a také interrupcím.
Sám Nathanson neměl s prováděním interrupcí žádné problémy. Osobně jich podle svých slov vykonal mnoho tisíc (i na vlastním dítěti) a jako ředitel centra stál u přibližného počtu asi šedesáti pěti tisíc interrupcí. Patřil mezi silné hlasy podporující právo žen na interrupci a odmítal argumenty převážně křesťanských církví a teologů, ale nejen jich.
Na jedné straně patra přiváděl na svět zdravé děti, o patro níž je zabíjel
Zlom v jeho životě nastal s rozvojem technologií, zvláště pak ultrazvuku, díky kterému bylo možné matčin plod přímo zobrazovat v reálném čase, ale také léčit, a zachránit tím jak budoucí novorozeně, tak matku. Byla to paradoxně věda a technologie, které mu změnily život.
Nathansonova klinika měla řadu pracovišť a v oblasti gynekologie, porodnictví a interrupcí patřila mezi špičku. Jak sám později vyprávěl, plíživá duchovní „schizofrenie“ ho přivedla k téměř nesnesitelným vnitřním dilematům.
Na jedné straně patra totiž přiváděl na svět děti, z nichž některé v lůně jejich matky léčil, takže se narodilo zdravé dítě zdravé matce. Jenže o patro níž, jak říkal, prováděl ženám interrupce. A tak zatímco na vyšším patře byly rodička a její dítě hýčkanými pacienty, o které se nemocnice starala, o patro níž se z dítěte stal objekt, který Nathanson z matčina lůna násilně vytrhával.
Tahle „schizofrenie“ a svým způsobem „hra na Boha“, jednoho zachráním, druhého přivedu k předčasné smrti, ho proměnila, takže jednoho dne svoji praxi opustil a do konce života byl hlasem pro-life hnutí.
Nathanson nebyl ani po své změně smýšlení fanatik. Jako lékař klidně vysvětloval
Nathanson nebyl jednoduchý člověk. Nevedly se mu partnerské vztahy (byl čtyřikrát ženat) a trvalo mu dlouho, než se jako lékař odhodlal k etickému promýšlení svých rozhodnutí a kroků. On i další gynekologové pochopitelně znali anatomii plodu dítěte od rané fáze po porod. Jenže vidět skrze ultrazvuk živé dítě v matčině lůně, a to dokonce i při provádění interrupce, ho posunulo do úplně jiné roviny uvažování.
V pozdějších letech konvertoval ke katolictví a byl pokřtěn newyorským kardinálem Johnem O’Connorem v Katedrále sv. Patrika. Nathanson nebyl ani po své změně smýšlení fanatik, jak je to někdy vidět u členů pro-life hnutí. Jako lékař klidně vysvětloval své postoje a snažil se ve zbytku svého života zachránit to nejcennější – svou duši, manželství a vztah se svými dětmi.
Příběh Bernarda Nathansona je zajímavý v tom, že má v sobě něco, co známe z života apoštola Pavla. Když to člověk nečeká a nechce, může dojít k obrácení jeho srdce a k tomu, že se musí rozhodnout, co dělat, co ne a kudy dál. Málokdo z nás rozhoduje o životě a smrti druhých. Přesto i my stojíme každý den před rozhodnutími, která poměřujeme etickými pravidly a hlavně svou láskou, soucitem a šestým smyslem, který nám říká, že něco není v pořádku.
Je strašně těžké vystoupit ze zažitých zvyklostí, na nichž je člověk existenčně závislý. Víra není zárukou toho, že to dokážeme. Ten, v něhož křesťané věří, je však zárukou, že každý, kdo se k němu obrátí, bude vyslyšen a Bůh mu podá pomocnou ruku a obejme ho.
