Dva roky zastupoval bránící se Ukrajinu v Česku, teď se připravuje na funkci náměstka ministra zahraničí, kterou už bude vykonávat v Kyjevě. Jak odcházející velvyslanec Vasyl Zvaryč vnímá českou společnost, co si myslí o odpůrcích pomoci Ukrajině a jak se chystá na život ve městě pod neustálou hrozbou ruských raket? „Nemám strach. Sníme o míru, ale ne za cenu naší smrti,“ říká v rozhovoru.
Pane velvyslanče, vím, že se budete stěhovat zpátky do Kyjeva. Už víte, kdy přesně odejdete?
Ještě nemám přesný termín, takže zatím působím plně zde a abych řekl pravdu, o návratu ještě nepřemýšlím. Ale je to v procesu – myslím, že během dvou měsíců budu znát přesný termín svého odjezdu.
Jsem totiž na samém začátku procesu jmenování náměstkem ministra zahraničí. Mám souhlas pana prezidenta, ale ještě potřebuji rozhodnutí vlády a pak jsou tam některé další administrativní záležitosti, které musí být zajištěny, než budu znát přesné datum.
Takže už od nového roku budeme mít nového velvyslance?
To v tuto chvíli vůbec netuším. Je to proces, který nějakou dobu trvá, tak uvidíme. Já pevně doufám, že to nebude jako v předchozím období, kdy tady v České republice nebyl ukrajinský velvyslanec celé dva roky.
Vnímáme jako klíčové, aby v zemích strategického partnerství, mezi které Česko patří, byla Ukrajina zastoupena plnohodnotně, a to právě na úrovni velvyslance.
Co vás čeká ještě předtím, než odejdete? A už víte, čemu se budete v Kyjevě věnovat?
V Česku mám na starosti jednu krásnou zemi, na ministerstvu zahraničí to bude pravděpodobně širší agenda zahrnující více regionů světa, což obnáší větší odpovědnost.
Ale než odejdu, mám v Česku ještě spoustu práce. Připravujeme návštěvu prvního vicepremiéra Karla Havlíčka s podnikatelskou misí, to bude skvělá událost. Musíme se také připravit na nadcházející zimu, která bude v energetice na Ukrajině velmi těžká.
Naším cílem už ale není jen žádat o pomoc. Chceme vytvářet skutečná, oboustranně výhodná partnerství. Pomoc Ukrajině není charita, je to investice do společné bezpečnosti a budoucnosti nás všech.
V Česku jste necelé dva roky. Jak hodnotíte své dosavadní působení?
Myslím si, že to byly dva velmi intenzivní, aktivní a zajímavé roky. Především je důležité, že jsme dokázali oficiální vztahy mezi Ukrajinou a Českou republikou povýšit na úroveň strategického partnerství. A to není jen deklarace na papíře, to jsou konkrétní věci. Naše partnerství se vyvíjí v bezpečnosti, ekonomice, energetice, infrastruktuře, zemědělství a mnoha dalších oblastech.
Ukrajina je dnes pro Českou republiku pátým největším exportním trhem mimo Evropskou unii – tedy větším než Čína nebo Indie, což ukazuje na obrovský potenciál. Skvěle funguje i přímá spolupráce mezi podnikateli.
A to, co jsem zde zažil na lidské úrovni, je obrovská solidarita a silná občanská společnost. Lidé v Česku vědí, co dělat v podmínkách ruské agrese, správně vnímají, kdo je agresor, kdo oběť a komu je potřeba pomáhat.
Zažil jsem obrovský lidský zájem a to, že se solidarita proměnila v konkrétní činy, které na Ukrajině denně zachraňují lidské životy. Velmi si toho vážím a věřím, že tento lidský potenciál zůstane základem našeho partnerství.
Takže byste řekl, že atmosféru v naší zemi vůči Ukrajincům vnímáte jako pozitivní?
Jsem přesvědčen, že naprostá většina Čechů Ukrajinu podporuje a vnímá jako zásadní postavit se proti ruskému zlu, které zůstává hrozbou nejen pro Ukrajinu, ale pro Českou republiku a celou Evropu. Dnes máme mnohokrát potvrzeno, že hybridní i nehybridní hrozby reálně existují. Česká republika vychází ze své vlastní historické zkušenosti, a proto rozumní lidé chápou, co dnes Ukrajina brání.
Samozřejmě se objevují i určité kritické hlasy. Často vycházejí z omezeného osobního kontaktu s Ukrajinci nebo z vlivu ruské propagandy – někteří lidé tvrdí, že pomáhat Ukrajině není správné a že to jen prodlužuje válku. Ale když s těmito lidmi mluvíte na rovinu, vidíte, že jim chybí argumenty. Když si uvědomí druhou možnost, tedy že by Ukrajina padla a Rusko se přiblížilo k českým hranicím, dojde jim, že přiblížení Ruska znamená jen zvýšení hrozby pro Česko.
A to by vyžadovalo daleko větší náklady na vlastní obranyschopnost a méně peněz na sociální projekty zde v Česku.
Budeme se dál snažit českou společnost přesvědčovat, že podpora Ukrajiny není prodlužování války, ale naopak přibližování trvalého a spravedlivého míru na základě mezinárodního práva.
Ruská propaganda dělá své zlé věci, ale věřím, že česká společnost má vůči ní obrovskou odolnost, protože Češi milují svobodu i demokracii a jsou vždy tam, kde je jejich pomoc nejvíce potřeba.
Jaký pocit ve vás zanechal například dokument Velký vlastenecký výlet, kde ani osobní návštěva zasažených míst některým lidem nezměnila názor?
To je otázka času a určitého procesu. Nemyslím si, že je možné přesvědčit člověka během jednoho výletu, pokud byl celý život otevřený nejen komunistické propagandě. Každý má svou osobní zkušenost, možná pro toho konkrétního člověka byla zkušenost s komunistickým obdobím jiná než pro většinu obyvatel.
Ale myslím si, že je to dobrý začátek. Čím více takových návštěv bude, tím lépe. Člověk, který to uvidí na vlastní oči, se stává otevřenějším k názoru druhých. I když změnit myšlení během jednoho výletu je samozřejmě těžké.
Utkvěl vám v hlavě nějaký konkrétní pozitivní příklad soužití nebo vzájemné pomoci mezi Čechy a Ukrajinci?
Těch příběhů konkrétních českých rodin, které přijaly ukrajinské uprchlíky, je opravdu spousta a jsou plné lidskosti. Velmi si toho vážíme. Snažím se jezdit po celé České republice i do malých měst a to, jak se lidé vůči Ukrajincům chovají, je převážně velmi pozitivní.
Navíc vnímám pozitivní posun v náladě: Ukrajinci už nejsou vnímáni jen jako ti, kterým se pomáhá, ale jako ti, kteří mohou tuto solidaritu opětovat. Máme tu spoustu talentovaných a šikovných lidí, kteří pracují v českých firmách, učitelky ve školách nebo zdravotníky v nemocnicích, kteří pečují o české pacienty.
A pokud jde o obranyschopnost Česka, zkušenosti ukrajinských vojáků jednoznačně přispívají k jejímu posílení. Naše vztahy už nejsou jen o vztahu dárce a příjemce, Ukrajinci jsou stále více vnímáni jako přidaná hodnota pro českou společnost.
Soucit sám o sobě k vítězství nestačí. Diplomacie je v době války přímým nástrojem podpory naší armády a civilistů
Bude vám Česko chybět? Co si odsud odvážíte jako největší zkušenost?
Samozřejmě že mi Česko bude chybět. Strávil jsem zde více než dva krásné roky, vytvořil si mnoho přátel a poznal lidi, se kterými mě spojuje nejen práce, ale i osobní vztahy. Ten pocit lidskosti, empatie, solidarity a nelhostejnosti ve mně zůstane jako důležitá část mého života.
Nejdůležitější v naší diplomatické práci je důvěra mezi lidmi – ta je mnohdy důležitější než oficiální vztahy. Tuto zkušenost si beru s sebou domů. Ale s Českem se neloučím, věřím, že budu mít příležitost se sem pravidelně vracet na služební cesty.
Po takové době v bezpečné Praze – jaké to pro vás je vracet se přímo do Kyjeva, kde probíhá ostřelování i během dne?
Všude dobře, doma nejlíp. V Kyjevě i na celé Ukrajině lidé pořád žijí, děti chodí do školy, kavárny fungují, to vše v podmínkách války. Snažíme se žít a nepoddávat se. Nemám strach, naučili jsme se v tom žít. Vždyť nejdůležitější je nenechat strach, aby námi manipuloval.
Odolnost našich lidí mi dodává obrovskou sílu a energii. Mám na Ukrajině přátele, příbuzné i kolegy, kteří tam denně pracují a mají svoje sny. Je nesmírně důležité mít sny i během války, to je podstata naší odolnosti. Sníme o míru, ale ne za cenu naší smrti.
Vnímal jste někdy v roli diplomata pocity viny, že jste v bezpečí, zatímco ve vaší zemi zuří válka?
Na úplném začátku agrese jsem takové pocity měl. Ale pak jsme si uvědomili, jak obrovskou roli diplomacie v době války má. Jsme úzce spojeni s našimi vojáky na frontě. Ukrajinský diplomat v zahraničí má obrovskou odpovědnost. Víte, že na vaše činy spoléhá voják v zákopu, civilista v krytu i zachování fungování infrastruktury. Soucit sám o sobě k vítězství nestačí. Diplomacie je v době války přímým nástrojem podpory naší armády a civilistů.
Válka trvá dlouho a není vždy jednoduché zůstat v pozici diplomata vděčný, zvláště když vidíte politiky, kteří téma Ukrajiny využívají v předvolebním boji. Je to pro vás někdy těžké?
Válka nás naučila velmi rychle rozlišovat, kdo je náš přítel, kdo lže a kdo jen čeká, až se problém vyřeší sám. Není to jednoduché, ale naprostá většina Čechů nás podporuje a chce, aby ruské zlo bylo poraženo. To mi dodává sílu.
Nemáme čas na politické potyčky o věcech, které nejsou podstatné. V politice jde o procenta voličů, ale u nás jde o záchranu lidských životů. Pro nás jako diplomaty je klíčové rozhodovat rychle, protože každá zbytečně ztracená minuta stojí na Ukrajině další lidské životy.
A pokud jde o českou občanskou společnost – to, jak fungujete, jak jste aktivní ve sbírkách na teplo, na zbraně či na drony, za to vám budu vždycky nesmírně vděčný.
Máte informace o tom, jak Čechy vnímají vrcholní političtí představitelé na Ukrajině, jako prezident Zelenskyj nebo ministr zahraničí Sybiha?
Věřte mi, že Česká republika a český národ mají na Ukrajině naprosto mimořádně pozitivní pověst. A to nejen mezi běžnými lidmi, ale i pokud jde o český byznys.
Stále dávám jako příklad Dnipropetrovskou oblast, kde i pod každodenními ruskými útoky stále působí asi dvacet českých společností. Žádná česká firma tuto oblast neopustila. Fungují tam, dávají lidem práci a pomáhají. To vytváří pro Českou republiku neuvěřitelně dobré jméno jak u vedení státu, tak u běžných občanů.
Putin využívá válku jen jako nástroj k udržení vlastní moci. Pokud si to ruský národ uvědomí, možná začne situaci ve své zemi měnit
Přemýšlíte někdy nad tím, co bude dál, například za pět let?
Jsem přesvědčený, že za pět let bude Ukrajina normálním evropským státem v procesu hluboké transformace a obnovy. Bude to úspěšný stát s mnoha investicemi a uděláme vše pro to, aby se perspektiva našeho členství v Evropské unii co nejvíce přiblížila.
Co si myslíte, že se musí změnit přímo v Rusku, aby se stále dokola neopakovala jeho historie okupací a agresí?
Především si ruská společnost musí uvědomit, že putinovský režim lže a vede genocidní válku nejen proti Ukrajině, ale i proti vlastnímu národu, který posílá na smrt. Putin využívá válku jen jako nástroj k udržení vlastní moci. Pokud si to ruský národ uvědomí, možná začne situaci ve své zemi měnit.
Ale nemám pocit, že by k tomu došlo v nejbližší době. Režim si udržuje moc brutalitou a propagandou ještě ze sovětských časů. Jediné, co můžeme udělat, je společně Putina donutit k trvalému a spravedlivému míru, aby zastavil válku a zasedl k reálným jednáním.
Může k té změně v ruské společnosti přispět i to, že Ukrajina čím dál efektivněji zasahuje cíle na ruském území, například rafinerie?
Válka, kterou Putin rozpoutal, se musí vrátit na ruské území. Jen tak občané Ruské federace na vlastní kůži pocítí hrůzu války a rozhodnutí svého vedení. Naše zásahy rafinerií navíc přímo omezují schopnost Ruska v agresi pokračovat. Je to způsob, jak Putina donutit zasednout k jednacímu stolu. Jde nám o mír, ne o prodlužování války.
