Úryvek z knihy Bláto pot a slzy
Holky stranou. Další z věcí, kterou jsem ke konci studia našel, byla klidná, ale silná křesťanská víra – ta mě hluboce ovlivnila a dala vzniknout vztahu, který si udržuju dodnes. Jsem za něj neskonale vděčný. Víra dala mého životu skutečně pevný bod a skrytou sílu v mnoha budoucích dobrodružstvích. Stalo se to úplně náhle jednoho dne, když mi bylo šestnáct. Už jako malý kluk jsem považoval víru v Boha jako něco naprosto přirozeného. Byla mi vždy útěchou: bezpodmínečnou a niterně osobní.
Ale po nástupu do školy, když jsem byl nucen si odsedět něco kolem devíti set nudných mší s latinskou liturgii a poslouchat stereotypní kostelní mumlání, vrtalo mi hlavou, jestli to náhodou celé vlastně špatně nechápu. Možná Bůh není nikdo důvěrný a osobní, třeba je jako samotná církev: nudný, únavný, odsuzující a celkově nepodstatný.
Ironie tkví v tom, že pokud by církev měla být tohle všechno, pak opravdová víra je pravým opakem. Nějakým způsobem a bez velkého přemýšlení jsem to však šmahem zavrhl. Pokud stojí církev za starou belu, tak i víra je k ničemu.
Tu vzácnou, přirozenou a instinktivní víru, kterou jsem znal jako kluk, jsem vytlačil nově nalezeným bludem, že musíš “věřit” jako dospělák, když se jím stávám. Vždyť jakou váhu může mít víra malého nevědoucího dítěte? Až nejhorší zážitek z období školních let, smrt mého kmotra Stephena, mnou otřásla natolik, abych se vrátil k hledání víry, kterou jsem kdysi měl.
To je život, někdy to chce pořádný šok, abychom se zastavili a uvědomili si, kdo ve skutečnosti jsme. Stephen byl pro mého otce tím nejlepším kamarádem. A pro mě jako druhý táta. Jezdil k nám na všechny rodinné dovolené, v létě s námi trávil na ostrově Wight téměř celý víkend. Jezdil se mnou a tátou plachtit. Zemřel velice náhle a bez varování v Johannesburgu na infarkt. Úplně mě to zlomilo. Vzpomínám, jak jsem jednou proseděl noc o samotě na stromě a modlil se těmi nejjednoduššími, nejvroucnějšími slovy.
Prosím, Bože, utěš mě!
Věřte, nevěřte – dokázal to. Od té doby jsem se snažil o jediné – nenechat život, faráře nebo církev příliš komplikovat tu jednoduchou víru, kterou jsem nalezl. A čím víc křesťanské víry nacházím, tím více si uvědomuju, jak je jednoduchá. (Jaká úleva, když jsem později zjistil, že existují i taková církevní společenství, která nabízejí upřímné a láskyplné přátelství a dokážou mi se všemi těmi věcmi pomoct.)
Křesťanská víra je pro mě oporou, útěchou, odpuštěním, silou a láskou – což mnohým z nás uniká a my máme v hlavě jen ty pobožné šílence či boha z nekonečných školních hodin náboženství. To není ničí chyba, to je život. Naším úkolem je zůstat otevření a citliví, abychom slyšeli ťukání na dveře našich srdcí, když přijde. Je zvláštní, že jsem nikdy nepotkal nikoho, kdo by netoužil po povzbuzení, lásce a odpuštění. Přitom spousta lidí víru nenávidí. A já je chápu.
Jako to chápal Ježíš. Ten nejenže chápal, ale šel ještě mnohem dál. Jako by přišel na zem, aby zničil náboženství a přinesl život. To je podstata toho, co jsem objevil jako dospívající kluk: Kristus nás osvobozuje, přináší nám život v celé kráse. Je tu, aby nám odpustil, kdykoliv to poděláme (komu se to nestane), je páteří našeho bytí.
Víra v Krista se mi stala v dalším životě obrovskou posilou, díky ní jsem si nepřipadal bezmocný ani ve chvílích, kdy jsem se ocital na pokraji sil. Není divu, že jsem měl tenkrát v noci na stromě pocit, že se děje něco pozoruhodného. Myslím, že mě volal zpět. Za mnohé vděčím několika nejlepším kamarádům ze školy, kteří ve mně zpočátku pomáhali víru živit. Byli se mnou, vedli mě a stáli při mně, od těch dob už vždycky jako nejlepší kamarádi: skvělí Stan, Ed a Tom.
Pokud jde o ostatní moje kamarády ze školy, Micka, Ala, Wattyho, Huga nebo Sama, ti vždycky považovali moji nově nalezenou víru za pěknou blbost, hlavně pokud se to týkalo lovu na holky. A když mluvíme o holkách a zajímá vás to, právě kvůli své víře jsem se s tou krásnou Němkou jen líbal, a nemiloval.(Přestože, musím přiznat, mě stálo veškeré síly odolat!) I když si všichni kamarádi mysleli, že jsem se úplně zbláznil, někde hluboko uvnitř jsem cítil odhodlání uchovat si panictví pro svou budoucí ženu.
Ale to už je úplně jiný příběh.
Autor: Bear Grylls