Miluju lehkost. Obdivuju každého, kdo jí dosahuje, každého, kdo pracuje se samozřejmou lehkostí a vtipem. Samozřejmě vím, že dosáhnout lehkosti v jakékoli disciplíně není jen tak, že to vyžaduje mnoho vytrvalé pilné práce, spoustu času a kázně. A vrtá mi hlavou, jak to, že někteří lehkosti dosáhnou a jiní se pořád hmoždí jako ti broučci, co postrkují svou kuličku po cestě.
Před časem mě přizvali do přípravného týmu jedné akce pro ženy. Bylo mi ctí se modlit společně s organizátorkami, promýšlet program, diskutovat o možnostech. Mám ráda hezké akce pro ženy. Nebylo těžké se přimlouvat za všechno možné, zvlášť když jsem prakticky nic moc jiného neměla na starosti. Několikrát jsme se v průběhu přípravných týdnů modlily společně, uložily jsme si denní krátké požehnání, a dokonce jsme se v týdnu těsně před akcí rozhodly pro půst. Měla jsem z toho moc dobrý pocit. Zdálo se mi, že by to mělo perfektně klapnout, protože jsme s Bohem mluvily o všech aspektech, o všech lidech a nejrůznějších možných okolnostech. Tak snad jsme všechno nachystaly v souladu s jeho představami a bude se mu to líbit.
Ráno v den konání jsme se ještě před začátkem jako organizační tým sešly, abychom se krátce pomodlily. Nakráčela jsem do malé místnosti u vchodu vítězně. Sláva, tak dnes je ten den, na který jsme se tak připravovaly, tak těšily. Dnes to všechno uvidíme. Já hrozně ráda koukám, jak se někde děje to, zač jsem se modlila. Žasnu, jak Bůh překračuje mé představy o tom, jak by věci měly probíhat, a volí varianty, které by mne byly nikdy nenapadly. Bývá to poučné a nádherné. Vždycky mě znovu překvapí, jak je ještě lepší, než jsem si myslela, jak moc mě miluje a jak nedokážu dostatečně vyjádřit svůj úžas a vděk.
Začaly jsme se modlit. Mezi námi byly i ženy, které se předchozích setkání nezúčastnily, a tak jsem chápala, že prosí, jako kdyby předtím s Bohem o této akci nikdo nejednal. Nemohly vědět, že to všechno už je v nebi hotové. Ovšem úplně stejně pokorně prosily o věci, které jsme nejmíň desetkrát v modlitbách vyslovily, i ženy, které ty modlitby v předchozích týdnech vedly. „Jak to?“ chtělo se mi vykřiknout, „vždyť už jsme prosily, žehnaly, svěřovaly do Božích rukou, poddávaly se jeho vedení, očekávaly jeho Ducha? Copak nevěříte, že nás náš dobrý Bůh slyšel?“ Neřekla jsem ale nic, protože mi to připadalo nezdvořilé, a jen jsem dál sledovala, jak ty dobré ženy klopotně a usilovně vyjmenovávají každou nejmenší drobnost, která měla být součástí jednoho dopoledne se snídaní, kázáním a modlitbou. Nemohla jsem to pochopit. Co tu chybí, nebo přebývá? Jsem já tak neduchovní, že nechápu jejich modlitební zápal?
Jak jsem to pak doma pořád přemílala v hlavě, vzpomněla jsem si na jednu bohoslužbu někdy dávno, snad zkraje roku devadesát. Byli jsme tehdy skupina čerstvě obrácených lidí z Brna na návštěvě ve slavné Vodě života v Praze. Když při bohoslužbě přišlo na modlitbu za uzdravení, začali jsme my Brňáci strašně hučet v jazycích a modlili jsme se jako diví. Po skončení jsme se setkali s pastorem, který shromáždění vedl, a ten nás upozornil, že to nebylo třeba. Vysvětlil nám, že tyhle věci se modlitebně řeší předem a v soukromí. „Na veřejnosti už jen sklízíme,“ řekl nám. Evidentně si byl jist, že Bůh slyší a jedná. Už jsem na toto setkání dávno zapomněla, ale teď mi v paměti vyvstalo velmi živě. On prostě věřil, že dobrý Bůh slyší a odpovídá. Mohl proto sklízet s lehkostí. Uvědomila jsem si, že způsob, jakým se modlíme, hodně prozradí o tom, jak Boha známe. Pokud jsme uvěřili, že je dobrý, lehkost našich životů to dosvědčuje. Pokud si Boží dobrotou nejsme tak docela jisti, nejsme schopni lehkosti dosáhnout. Nejde to.