My křesťané býváme příliš zaujatí bazírováním na doktrinálních definicích a ostrým vymezováním se proti jinakosti. To nás však odděluje jak navenek od nekřesťanů, tak vnitřně od sebe navzájem.
V sedmatřiceti letech se neurovědkyně Jill Bolte Taylorová, absolventka Harvardu, jednoho rána probudila s bolestí hlavy. Když se snažila připravit do práce, její vědomí se během čtyř hodin začalo zhoršovat do té míry, že nemohla chodit, mluvit, číst, psát ani si vybavit nic ze svého života.
Taylorová se později dozvěděla, že utrpěla masivní mozkovou mrtvici v levé hemisféře mozku. Ztratila velkou část kognitivních dovedností, které jsou nezbytné k definování svého sebeobrazu a orientaci v každodenních situacích. Ve své knize My Stroke of Insight Taylorová píše, že dokonce i uprostřed své mrtvice poznala ironii toho, co se děje – expert na mozek trpící krvácením do mozku. Možnosti výzkumu byly nekonečné!
Většina z nás zná alespoň základy pozoruhodného lidského mozku, ve kterém lze rozlišit levou a pravou hemisféru. Tyto dvě poloviny jsou zodpovědné za velmi odlišné aspekty našich zkušeností a formování naší osobnosti. Obě hemisféry jsou dole spojeny corpus collosum, částí mozku odpovědnou za komunikaci mezi hemisférami prostřednictvím nervového přenosu.
Stručně řečeno, levý mozek je zodpovědný za koncept času a rozděluje ho na minulost, přítomnost a budoucnost. Fakta, individuace, logika, oddělenost, ostré hranice, detaily, hierarchická kategorizace a sebeobraz, který nás definuje jako jedinečně odlišné od všeho a všech ostatních, jsou doménou levého mozku. Jill Bolte Taylorá v důsledku mrtvice ztratila prakticky všechny tyto funkce a trvalo jí osm let obtížné a náročné rehabilitace, než se zotavila.
Ale podle jejího odhadu byla její mrtvice v mnoha ohledech požehnáním. Poprvé to umožnilo její pravé hemisféře, aby nebyla zatížena svou druhou polovičkou. Když Taylorá vypráví příběh o své mozkové příhodě, poznamenává, že navzdory zmatku z neúprosné ztráty funkce levé části mozku, se ocitla v neznámém vnitřním prostoru. O slovo se díky tomu mohl přihlásit její dříve zanedbávaný pravý mozek.
Pro pravý mozek neexistuje jiný čas než přítomný okamžik. Zatímco levý mozek si zachovává oddělenost, odlišnost a autonomii, energie pravého mozku jsou zaměřeny na jednotu, podobnost a spojení se všemi věcmi. Naše pravá mysl vnímá každého člověka jako rovnocenného, což vytváří naši schopnost být empatický, chodit v kůži druhého a vcítit se do jeho pocitů.
Taylorová si libovala v euforii, míru, tichu a „nirváně“ svého nového vědomí pravého mozku natolik, že se sama sebe ptala, zda se vůbec chce „vzpamatovat“. Během dlouhého a obtížného procesu přivádění levého mozku zpět do normálu sobě i ostatním připomínala, že nešlo až tak o „ztrátu něčeho“, jako spíše o dar – příležitost vybrat si, kým bude a kým již nechce být.
Poprvé jsem se setkal se svým pravým mozkem nezatíženým sousedním levým mozkem mnohem méně dramatickým způsobem. Když jsem byl před mnoha lety v Minnesotě jako rezidentní vědec na Collegevillském Institutu pro Ekumenický a kulturní výzkum, trávil jsem několikrát denně čas na modlitbách a žalmech s benediktinskými mnichy v Saint John’s Abbey.
Chvíli trvalo, než jsem slovy Taylorové „vykročil doprava" a přestal dovolovat neustálému žvatlání mé mysli, aby ovládlo skryté ticho a klid. Poprvé jsem se dozvěděl, co měl žalmista na mysli slovem „ztiš se a věz, že já jsem Bůh“ (Žalm 46,10). Mou mantrou se stal verš z jiného žalmu: „Chovám se klidně a tiše. Jako odstavené dítě u své matky, jako odstavené dítě je ve mně má duše.“ (Žalm 131,2).
Souhlasím s Taylorovou, že každý z nás se může rozhodnout vykročit z energií levého mozku, které tak často definují jáství a úspěch, do radosti a míru pravého mozku. To, co jsem zažil při modlitbě s mnichy, změnilo můj život.
Dokonce i v těch nejkomplikovanějších a nejnáročnějších dnech, kdy jsem současně bombardován požadavky studentů, kolegů, administrátorů, přátel, rodiny a celého světa, se mohu rozhodnout, že frustraci a odpojení nahradí radost a mír. Mohu se rozhodnout být spíše vstřícný než odsuzující, spíše spolupracovat než bojovat. Ale dá to práci.
Poselství evangelií je prodchnuto energií pravého mozku, protože jsme povoláni milovat ty, které náš levý mozek identifikuje jako odlišné, ustoupit od našeho autonomního já v zájmu služby druhým a budovat společenství založené na začlenění spíše než na oddělenosti.
Smutnou pravdou však je, že křesťané se často více prezentují jako zaujatí bazírováním na doktrinálních definicích a ostrým vymezováním se proti jinakosti, které nás oddělují jak navenek od nekřesťanů, tak vnitřně od sebe navzájem. Udělali bychom dobře, kdybychom se sami sebe zeptali, jaký by to byl rozdíl, kdybychom se rozhodli naplnit svou každodenní procházku vírou energií pravého mozku a nikoli toho levého.
Když Ježíš řekl svým následovníkům, aby se přestali bát a „uvažovali o liliích“, vyzval je, aby „vykročili doprava“. Nedlouho po mé dovolené jsem se vrátil do Minnesoty na týden „Školy moudrosti“ v House of Prayer hned vedle Collegevillského Institutu.
Cynthia Bourgeault, vedoucí školy, nám řekla, že bychom si měli často připomínat, abychom „byli tam, kde jsme, a dělali to, co děláme“. Mým levým mozkovým uším její rady zpočátku zněly jako zjednodušující a nepraktické. Ale staly se jednou z nejdůležitějších věcí, které mi kdo kdy řekl. Být dbalý. Poslouchat. Být zticha. A hlavně být v klidu.
Autor: Vance Morgan
Zdroj: Patheos
Překlad: Václav Radoš
Toto je poprvé, co vidím váš web… Je to škoda!!! Už jsem pár článků přečetla a chci další 🙂 Čtení mě baví a trefili jste se do mého vkusu. Děkuji a jsem s pozdravem 🙂