Prožíváme momentálně novodobý Babylon?

Zdá se mi, že realita, ve které jako společnost žijeme, přestává být něco, na čem se dokážeme obecně shodnout. Internet nepřispěl k tomu, že jsme jako společnost chytřejší, ale naopak roste počet lidí, kteří jsou bytostně přesvědčeni o tom, že Země je plochá a lety do vesmíru jsou podvod.

Před několika týdny vyšel článek předsedy Rady Církve bratrské, Davida Nováka, který se věnoval hejtům, absenci slušné diskuze a také cancel culture. Myslím, že Novák splnil jeden ze svých cílů a to ten, že mě donutil se nad jeho článkem zamyslet. Článek docela trefně popisuje realitu dnešních především online diskuzí na různých webových serverech nebo sociálních sítích. V tom smyslu, že jsou diskuze velice polarizované a často se nepodobají tolik konverzacím jako spíše shluku výkřiků, které na sebe navzájem ani nereagují, případně se všichni navzájem urážejí. 

V článku se významně operuje se slovem “hejt”, česky bychom řekli “nenávistný komentář”. Články na webu, příspěvky na Facebooku nebo Twitteru, které reagují na aktuální dění nebo citlivá témata, jsou pravidelně zamořeny nezřídka sprostými kritikami autora nebo jeho názoru. Často platí, že čím méně diskutér rozumí tématu článku, tím více útočí na autora. Jak se říká, nehraje míč, ale hráče.

Ve veřejném prostoru se pohybuji už řadu let, proto jsem si už na svou adresu přečetl leccos od výhrůžek pracovními tábory, znásilněním až po přání smrti různými způsoby. V mnoha případech se nejednalo o veřejné příspěvky na webu nebo Facebooku, ale o e-maily, párkrát i o telefonní hovor. Je to děsivé, deprimující a naprosto to znemožňuje konstruktivní diskuzi o tématu. O tom, jaké jsou přesně příčiny a jak s tím bojovat, jsou popsány stovky stran papíru a není zde prostor se tomu věnovat. Každý, kdo se vyjadřuje ve veřejném prostoru, s tímto však musí bohužel počítat.

Vedle toho však David Novák propojuje “hejty” také s pojmem “cancel culture”. Pojem nemá zaužívaný český překlad, Wikipedia (jejíž definici použil pro článek také Novák) mluví o “kultuře rušení”. Cancel culture nemá univerzální definici, pojem k nám přišel z USA, kde má poměrně krátkou (zhruba 15 letou), ale komplikovanou, historii. Obecně se ale dá říci, že kultura rušení spočívá v tom, že veřejně činná osoba (politik, učitel apod.) za své názory ztrácí své zaměstnání, má problém najít novou práci a její názor je utlumen, vyrušen z veřejných komunikačních prostředků, sociálních sítí a médií. Je však poměrně absurdní mluvit o kultuře rušení v kontextu České republiky. 

Pokud se člověk podívá na aféry, které se nějak dotkly tzv. mainstreamových médií, tak hlavní aktéři (namátkou například pedagog Černický, děkan Ševčík a další), kteří často mluví o tom, že se bojí vyslovit své názory nahlas, že jim hrozí postih za jejich názor, jsou z velké většiny spíš hosty všech velkých českých serverů i televizí. Pořádají také veřejné demonstrace, besedy nebo panelové diskuze. Místo “zkanclování” se jim spíše dostává mnohem větší pozornosti, než si jejich okrajové a někdy i extrémní názory relevantně zaslouží. 

Nic to nemění na tom, že hejty do diskuze nepatří, ale kultura rušení do naší země zatím pronikla spíše v inverzní podobě. Pokud bychom se podívali do církevního prostředí, konkrétně do mé domovské Církve bratrské, tak i zde kulturu rušení marně hledám. Kazatelé i další představitelé jednotlivých sborů veřejně prezentují své názory i postoje a rada naší církve ani nikdo další, pokud vím, žádného z těchto lidí žádným způsobem nesankcionoval. Je však zároveň nutné souhlasit s Novákem v tom, že hejty se ani členům církví nevyhýbají a diskuze se často posune do různě intenzivního odesílání autorů do pekla.

Argumenty a definice

Rád bych ale udělal jeden krok zpět a podíval se na možná širší téma, které z Novákova článku plyne. V tuto chvíli se již nejedná o přímou analýzu ani odkaz na zmiňovaný článek. V dnešní turbulentní, rychlé a dynamické době vnímám jako stále důležitější nutnost přesného vyjadřování. Je samozřejmě velice obtížné přesně rozumět všem pojmům, definicím a konceptům. Ale minimálně lidé, kteří se vyjadřují na veřejnosti, prezentují své postoje, názory nebo i faktické analýzy v mediálním prostoru, by měli klást velký důraz na používání správných pojmů a promyšlené vyjadřování. 

Není nutné požadovat akademickou přesnost. Ale je celkem zjevné, že při rychlosti, kterou se na nás nové koncepty nebo termíny valí, jim každý čtenář nebo posluchač rozumí trošku jinak, v jiném kontextu. Abychom mohli vést konstruktivní a přínosnou diskuzi, je nezbytné používat buď srozumitelné pojmy zaužívaným způsobem, nebo čas od času přidat jednoduchou definici toho, jak termín chápeme a používáme v daném kontextu. Může se jednat například o výraz "mainstream". Myslíme tím Facebook, veřejnoprávní média nebo například názor, který zastává většina společnosti podle výzkumů veřejného mínění? 

Měl jsem tu možnost mnohokrát navštívit USA, různé části i různá prostředí od letničních megasborů na jihu USA až po oborové pracovní konference v bohaté Kalifornii. Z komplexu těchto zkušeností mi vyplynula jedna skutečnost, která mě vždy vrací nohama na zem. Jde o to, že většina z nás, kteří žijeme v ČR, vůbec nebo jen velmi málo rozumíme kontextu pojmů, které se v USA diskutují. Objevují se často na titulních stranách novin a zároveň je používáme i my ve střední Evropě. Může se jednat o právo na držení zbraní, otázka potratů, manželství homosexuálů, rasismus atd. 

Cancel culture evokuje pocit vítězů, ve skutečnosti je však prohrou

• David Novák
• 11.6.2023

Sdílet

Naneštěstí vnímám, že česká debata často využívá jen rychle přenesené příklady a ukázky diskuze z USA. Nicméně pojmy jako rasismus nebo držení zbraní mají v USA naprosto radikálně jinou historii, společenský i politický kontext a vývoj. Diskuze o těchto tématech je naprosto nepřenositelná do středoevropské společnosti. Nechci říct, že rasismus by v ČR nebyl problémem. Nicméně je to problém tak dramaticky odlišný od USA, že jediné, na čem bychom se možná mohli shodnout, bude definice rasismu. Možná. Tento přístup přenášení diskuze nebo argumentů z jiných společností či kontinentů pak racionální diskuzi velice komplikuje.

Krize sdílené reality

Tímto bych se rád dostal ještě k jedné části veřejné diskuze a udělal pomyslně další dva kroky zpět od Novákova článku. Jan Kulveit to před pár lety celkem trefně pojmenoval jako “epistemická krize”. Srozumitelně bychom mohli říci “problém porozumění” nebo “krize sdílené reality”. Tento problém můžeme připsat více faktorům. Jedním z nich je určitě rychlost a nejistota naší doby, kdy se jen za posledních 20 let svět změnil tak dramaticky, jako nikdy předtím. 

Mezi příchodem černobílé televize a použitelného připojení k internetu v našich domácnostech uplynulo přibližně 50-60 let. Mezi připojením k internetu a mobilním chytrým telefonem s aplikací na bezdrátové placení a přístupu k celému světu uplynulo přibližně 15 let. Podobně s tím se rychlostí světla šíří nové koncepty, myšlenky, termíny a hlavně - všichni k nim mají přístup v přímém přenosu. Ale každý na svém místě, ve svém sociálním prostředí, mohli bychom říci populárně “každý ve své bublině”. 

Druhým faktorem byla rozhodně covidová krize, která naplno ukázala, jak je složité orientovat se ve světě informací a spolehlivých zdrojů, jak je snadné vytvořit manipulaci a jak je naopak komplikované ji rozpoznat. K tomu se přidala velká krize autorit, kdy ani erudovaní experti a odborníci nebyli bráni vážně a jednalo se jen o názor odborníka proti názoru politka nebo pseudoodborníka. K tomu do velké míry přispívají také média ve snaze o falešnou vyváženost a vytvoření pocitu, že pravda je někde uprostřed. Často není.

Čím více se pokouším porozumět lidským motivacím, lidskému jednání a čím více se dívám na rychlý a nejistý svět kolem nás, tím více jsem přesvědčen, že biblický příběh o babylonském zmatení jazyků vůbec nemusel mluvit o tom, že by předtím všichni mluvili dejme tomu mezopotámsky a po Božím zásahu vznikly další jazyky - například aramejština, egyptština nebo latina. A že proto se lidé nedokázali domluvit. 

Zdá se mi, že realita, ve které jako společnost žijeme, přestává být něco, na čem se dokážeme obecně shodnout. Internet nepřispěl k tomu, že jsme jako společnost chytřejší, ale naopak roste počet lidí, kteří jsou bytostně přesvědčeni o tom, že Země je plochá a lety do vesmíru jsou podvod. To je samozřejmě extrémní příklad, nicméně dobře ilustruje to, že je problém shodnout se i v menší skupině lidí na základním vnímání a porozumění tomu, co se kolem nás děje. 

Jsem přesvědčen, že jednou z věcí, která k tomu přispívá je právě velice líné a nepřesné používání jazyka. V honbě za popularitou, vlastní zajímavostí nebo i jen kvůli přesvědčení o vlastních znalostech, používáme jazyk způsobem, který nás postupně vzdaluje od našeho okolí. Do jisté míry se stává realitou tvrzení filozofa Wittgensteina, že “význam slova je dán jeho použitím” a kvůli tomu není možné, abychom si vzájemně porozuměli bez toho, aniž bychom si definovali význam každého jednoho slova. Každý z nás vnímá za vysloveným slovem něco trošku jiného podle vlastních zážitků nebo i jen aktuální nálady a postupně si tak vzájemně přestáváme rozumět. Zbývají pak už jen emoce a výkřiky.

Je módní, že kdo nemá názor, jakoby nebyl. Dnes je důležité mít na všechno názor, něco si myslet, ideálně se ke všemu vyjádřit. S tím, jak se moje znalosti několika málo témat prohlubují, tím více si dávám pozor na to, abych stále přemýšlel o tom, jestli to, o čem jsem přesvědčen, je skutečnost, nebo jen pocit. Lež není názor, názor může být chybný. Na světě je vždy někdo, kdo o tématu ví víc než já, a je ohromně zajímavé své názory tříbit a zdokonalovat. 

Zkusme být pokorní k vlastnímu egu a vlastním znalostem, zkusme se snažit více rozumět našim spoluhráčům nebo protihráčům na argumentačním poli. A nakonec, je osvobozující občas nemít názor.