Bůh dal lidem moc, schopnost mít autoritu a vládnout v rodině i ve společnosti. Někteří politici se ale kvůli moci chovají jako primáti. Přesto nesmíme rezignovat na politiku, ale musíme přemýšlet, komu demokratickou volbou svěříme nad sebou moc, a pak podle toho jednat.
Mít moc! Jakoby kouzelná slova. Jindy naopak odsudek, jestliže moc nad někým jej ponižuje
Už latina použila pojem, který se lépe přeloží jako možnost, šance, ale také autorita. Tedy když člověk něco může a měl by moci na základě nějakého solidního a slušného oprávnění. Je zajímavé, jak si jednotlivé národy už prostým výkladem stejného pojmu určují trochu jiný význam. Proč například anglicky mluvící země často ztotožňují moc se silou? A v USA se dokonce profesionálně vyučuje vedení či vůdcovství.
Dobrá a špatná moc
Od počátku si musíme uvědomovat, že moc je v lidském životě udělena jen částečně. Buď jinými lidmi, anebo rolí, ve které člověk přirozeně existuje. Rodiče mají moc nad dítětem, ale je to moc výchovná, ochranná a pomocná. Rodiče jsou první, kdo má mít moc na základě autority, tedy dobrého oprávnění vykonávat moc pro dobrou věc. Ale i zde se dítě může dostat do krize a mamince odmlouvat. Obvykle proto, že se povinnost něco udělat dostane do konfliktu s růstem pocitu samostatnosti a vlastní představy dítěte o světě. Stejný problém ale nastane i tehdy, jestliže rodiče autoritu ztratí. Mají moc, ale dítě necítí oprávněnost jejího používání.
A přitom moc v takovém případě znamená zároveň ochranu, a to především prostřednictvím tzv. zpětné vazby. Asi bychom mohli říci také odezvy, zkrátka ujištění: „Toto ano – ale pozor, toto ne, to může být nebezpečné!“
Dítě těžko přijímá omezení, ale brzy rozpozná, že jej zachraňují od obrovských možných problémů. Dítě si osvojuje postoj hledání odezvy, aby vědělo, do čeho všeho se může pustit. Nejprve totiž jenom experimentuje. Jenže pak zestárne a experiment by se mohl stát životu nebezpečným. Proto potřebuje zásobu zkušeností jiných, kterým důvěřuje, aby získalo vnitřní klid. A také tím šetří energii a zvyšuje si sebevědomí. Nikoli naopak.
Je mimochodem naprostý omyl předpokládat, že necháme-li dítě dělat si, co chce, stane se suverénním.
Zkusme takovou „neposlušnost“, tedy odmítání moci, rozlišit:
1. Dítě zlobí, protože mu to vyhovuje a protože s ním rodiče vůbec neumí navázat kontakt, nemají ani moc prosadit svůj záměr. Chybí jim nejen autorita, ale i moc sama o sobě. Jsou to bezradní, hodní lidé, kteří se stanou zbytečně nešťastnými, protože nemají dostatek odvahy pustit se do něčeho bez speciální erudice. Netuší, že láska sama, vztah a fungování rodiny bez strachu všech chovat se jako rodič a dítě, je nejlepší návod.
2. Dítě zlobí, protože se domnívá, že to, co je nazýváno zlobením, je naprostý omyl a špatný odhad rodičů. Ví, že mají moc, ale pochybuje o jejich oprávněnosti, tedy autoritě. To platí zvláště v pubertě. Dítě je z toho smutné. Je velký omyl domnívat se, že dítě zlobí rádo. Kromě ojedinělých patologických případů tomu tak není. Zpočátku zlobí proto, aby vyprovokovalo nějakou jasnou reakci rodičů. To je právě příklad, který jsme otevřeli: Proč dítě, které smí všechno, je vlastně na tom špatně? Protože mu chybí odezva: „Toto můžeš, ale toto ne.“ Tím pádem postrádá tolik potřebný klid a pocit, že jedná dobře. Chybí-li taková moc a autorita, vede u dítěte ke stresu.
3. A konečně dítě zlobí, protože rodiče volí otevřeně, ale častěji spíše skrytě agresivní způsob výchovy. Třeba pro vlastní osobní problémy anebo pro vzájemné konflikty či životní nespokojenost. A dítě je vynikající objekt, na kterém se lze v rámci fiktivní spravedlnosti odreagovat. Bohužel tato vysoce primitivní reakce vůbec není řídká. Proto si dítě volí formu revolty a protestu. Nikterak mu to nepomůže, protože rodič, který takto zneužil svou moc, se tím začne ujišťovat, že dítě si nic jiného nezaslouží. Tedy že jím překročený limit a spravedlnost výkonu moci, je vlastně v pořádku.
Tím narážíme na jeden z největších problémů týkající se moci. Zejména během dospívání se jedinec dostává do skupiny pro něj mimořádně důležité. Potřebuje mít naprosto vyjasněno, jak na tom je ve vztahu ke světu, do kterého roste. Kdo jej má rád, kdo ne, jak se má chovat, aby našel ten správný klíč ke každé mezilidské situaci. Co udělat pro to, aby se dočkal příjemných reakcí, byl obdivován, milován.
Jedinec vrůstá do tzv. malých skupin. Platí zde příliš mnoho pravidel, ale těch pár nejdůležitějších zdůrazňuje, že je podstatné: jak moc je skupina pro jedince důležitá, jaké vedení (demokratické, diktátorské) má, ale především, do jaké míry se je jedinec schopen s takovou skupinou sžít, identifikovat a přijmout její ideály. Tak se může stát celoživotně oddaným a v jistém smyslu až zamilovaným do skupiny kamarádů, se kterými chodil například do sboru hrát muziku. Anebo může cítit celoživotní vazbu na příměstský pouliční gang, který si jej cenil a jednal s ním fér.
Rozhodující je zde férovost pravidel, a právě ona zásadní autorita moci.
Moc a vláda
V současné době nabízí demokratický stát formu výběru. A naprosto celá důležitá otázka výkonu moci vybraným jedincem tedy souvisí s tím, jak moc je tento výběr pravdivý a objektivní a jak moc je veškerá sebeprezentace a s tím spojená činnost opravdu plněna. Odpadá úvaha, zda si volíme lidí dobré, anebo zlé. Každý kandidát se představí jako dobrý. Pokud ne, končívá v jiném zařízení. Každý kandidát se prezentuje jako bezvýhradně spolehlivý, s tendencí splnit cokoli z toho, co jste ještě ani nevyřkli, protože on vás zná, on je připraven pomoci, on splní vše. A v tuto chvíli si velmi dobře uvědomme, že podobně je tomu se získáním moci anebo nějaké výhody i mezi dětmi, a nakonec i mezi většinou sociálně žijících zvířat.
Vezměme si tlupu lidoopů. Pokud má gorilí samec nutkavou potřebu získat partnerku ke kopulaci, musí s tím ona většinou souhlasit. A ta souhlasí tím více, čím více jí vybraný samec projevuje nejen náklonnost, ale zejména zájem o rodinu a děti. Hraje si s malými opičátky a představuje pro ni garanci péče o potomky a „lásku“ k dětem – prostě je to „dobrák“. Proto vidíme často množství otrávených dospělých samců povinně si hrát s mláďaty. A proto vidíme při volbách obrovské množství otrávených politiků fotografovat se a mazlit s dětmi. Každému z nich jde stejně o něco jiného.
Zkusme nyní zalistovat v nějakém z volebních časopisů, zejména těch starších. Dnes už je tento případ známý a politici si dávají pozor. Ale dítě v náruči stejně zůstává jako symbol. Zkusme si představit, o co jde tomu opičákovi… a o co jde našim politickým reprezentantům.
Špatná volba, špatně vykonávaná moc
Pokud někoho zvolíme, neměli bychom remcat. Od toho je volba. Stále platí, že 51 % hlupáků rozhoduje o osudu 49 % moudrých. Má tedy vůbec smysl a je moudré zpochybňovat takový proces? Tvrdím, že bychom ho neměli a priori odmítat, ale umět ho přesně popsat. Nic více, nic méně. Pak snadno porozumíme, oč vlastně jde. Pak teprve může každý zvážit, co je na věci přidělení moci a na způsobu jejího výkonu dobré, a co ne. A podle toho jednat.
Hitler i většina jeho podstatných zásahů do společnosti byla zvolena a schválena demokratickým způsobem v rámci tehdy ještě poměrně demokratického státu. Také KSČ byla po válce zvolena legitimní převahou voličů.
Singapurská společnost funguje na základě moci, která je hluboce nedemokratická, neumožňuje volný výběr vládnoucích reprezentantů, používá až násilné a drsné tresty. Ale každý může zem opustit. Kvůli blahobytu ovšem většina zůstává a přijímá podmínky moci tak, jak jsou.
Moc k ovládání druhých, moc ku pomoci druhým
Pro začátek jen velice stručné shrnutí jakési teorie vládnutí.
Člověk může prožívat poměrně velký stres z politické situace i v podmínkách relativně fungující demokracie. Může se například objevit model psychologicky připomínající mafii: Vím-li, komu se zavděčit, budu mít více výhod. Tato forma uspořádání je velice obtížně postižitelná, protože může jít od jevů ze zákona trestných, jako jsou korupce a klientelismus, až po formy skryté a tajné podpory, kterou nelze bezpečně ani určit, ani doložit, a která trestná není. Po odhalení zde dochází k nejtěžší frustraci voliče a k pocitu naprosté beznaděje.
V dnešní době je minimum států se silovým pojetím autoritativního systému. Často roste vliv nejasných, rozptýlených skupin, které se společně podílejí na vládě a jistým způsobem diktují situaci ve státě.
Proto musíme umět najít bezpečnou hranici a jasně říci: „Toto je v pořádku, anebo naopak – toto je už vážný problém.“ Často je to míra otevřenosti systému vůči kontrole obyvateli, ale obvykle začne takový systém narážet na respekt k základním lidským právům. Kritériem moci je vždy i možnost dovolat se spravedlnosti. A najednou zjistíme, že teprve když vezmeme zvětšovací sklo a podíváme se na záděrku na palci, zjistíme, že to vůbec není záděrka, ale špička kusu skla. Teprve když se ve svém životě zastavíme a odevzdáme se úvahám a jednoduchému přemítání o věcech kolem, třeba nám leccos dojde.
To, co by nás mělo probudit a mobilizovat, nejsou názory agitátorů nebo badatelů, ale jednoduchá pravda. A k té jedinec dospěje jako vědec, ale i jako moudrý sedlák, protože oba mají svoji vlastní cestu k nahlédnutí, jak se věci mají.
Problémy moci
V současnosti naše země nečelí diktatuře a nátlaku. Ale i vysoce demokratická společnost, jako je ta naše, může začít nabízet poněkud podezřelé produkty:
Například zneužití moci formou hledání společného nepřítele. Dělával to Stalin, dělá to nejeden současný politik ve světě. Proč bychom i my nevyzkoušeli nebezpečí Blízkého východu anebo zastaralosti dob studené války a společné ochrany v rámci NATO. Vždyť to nás může sjednotit. Bez ohledu na to, že jeden je neofašista, druhý komunista.
Podobně lákavou je pak představa, že všechen zmatek vyřeší vláda pevné ruky. Co nastane, když se vytvoří klima, které nikdo nemůže ani ověřit, ani vyvrátit? (Například že všichni kradou anebo že ve všem je zmatek, případně že každý se dá zkorumpovat.) Každý normální člověk se chytne za hlavu a jen tiše řekne: „Dost!“ Pro mnoho lidí se v takovou chvíli stane úžasným řešením, když přísná vláda s dodatečnými (či nadbytečnými) pravomocemi slíbí zavést pořádek a věci zachránit.
A konečně může jít o produkt veskrze nenápadný: „Zanechme všechny žabomyší spory. Jde přece jen o to, abychom se měli dobře…“ A tehdy dochází k nadřazení jedné hodnoty nad druhou – třeba pominout spravedlnost ve jménu prosperity. Budeme o tom jednat s kýmkoli.
Pro úplnost je třeba podotknout, že realizace moci může být otevřená, anebo skrytá. V prvním případě jasně vím, komu a proč se podvoluji, v druhém případě nikoli, ale podvolím se stejně.
Moc obnažená
Klíčový problém nastává v okamžiku, kdy větší část společnosti získá dojem – zdůrazňuji pojem „dojem“ – anebo pocit, že výkon moci na nich je v nějakém ohledu naprosto špatný. Pocit je totiž velmi obtížně definovatelný, navíc neurčitý, ale zato vysoce aktivizující. Na základě pocitu jsou lidé schopni udělat palácové revoluce. Nepodceňujme jej. Je totiž intuitivním odrazem čehosi, co v člověku doutná, dokud neřekne: “Dost, toto se mi nelíbí!“
Bohužel mezi demokracií a totalitou může být řada drobných mezistupňů či problémů, které situace vedou negativním směrem.
První a zásadní problém je pocit nejasnosti, zmatku nebo chaosu. Každá strana nebo jedinec, který usiluje o získání moci zejména na úkor druhých, se uchýlí k systematickému zpochybňování situace ve společnosti, k rozdělování lidí, hledání nesmyslných projektů a systematickém podkopávání práce možných konkurentů.
Dozvím-li se mnohokrát za sebou v rámci pouhé lživé taktiky jedné či druhé strany, že ten či onen je gauner a zloděj, tak i naprosto normálně uvažující jedinec získá pocit zmatku a chaosu. A to je největší opora pro režim či jednotlivce, který se chce opřít o špatně vykonávanou moc. Chaos totiž dostává člověka do stresu. Dotyčný prožívá nepříjemně okolní (zvláště politickou) situaci a neumí najít řešení. Volí proto řešení náhlá, někdy zmatečná, anebo naopak řešení oddaluje, potlačuje.
Nejhorší formou řešení je pasivita a lhostejnost. Ty jsou totiž naprosto neproduktivní, a navíc vykonavateli moci poskytují příležitost vykonávat moc ještě méně vhodným způsobem než předtím. Budeme-li úplně potichu, každá moc najde své oprávnění a zdůvodnění bez nás. Funguje prostě nezávisle.
Kde má být chyba?
Základním kritériem výběru v tomto případě byla principiálnost projevu a nabídky uchazečů o moc. Kdybychom si to převedli do normálního jazyka, znamená to, že ten, kdo něco říká, to říká jasně, srozumitelně, respektuje jistá pravidla, která po volbách dodrží, nemění je. Jestliže se spojí s jinou stranou, která je třeba jen v detailu pozměnit chce, neučiní tak a nesleví z nich ani tehdy, jde-li mu o jeho vlastní funkci. A raději než se jich vzdát, volí rezignaci a odejde.
Ano, při čtení tohoto výčtu se už trochu usmíváme. Známe realitu. A to je vlastně celý problém. Vzpomeňme si, co všechno jsme se pilně naučili během éry skutečné totality v období komunismu. Třeba deset tisíckrát řečený nesmysl o poslání komunismu z nás už nikdo nikdy nedostane. Tisíckrát opakovaný blábol, že všem jde jen o kariéru a o peníze, tak úplně odsuzovat nemůžeme. Až příliš často to tak je. Ale není to tak absolutně a vždy, aby se to mohlo stát zbraní proti svobodě a svobodnému rozdělení moci.
Problém totiž spočívá v tom, že právě éra dodržování pravidel a slibů se trochu ztrácí. Není to ovšem žádný důvod k šoku.
Navíc cílová stanice moci přestává být v současné době otázkou pouze moci osobní. Je založená na přerozdělení moci neférovým způsobem, to znamená vytvořením umělých společenství, nepravděpodobných koalic a propojení s oblastí peněz, průmyslu a médií. Lež na voliči, tedy na tom, kdo moc uděluje, je tak dokonána.
Staneme se bezmocní?
Skutečnou lež nelze schovávat do nekonečna. Začne se projevovat v detailech, například když u klíčových politiků odhalíme až desítku totálně rozporných výroků. Nebo v okamžiku, kdy představitel státu jedná v rozporu se zájmem státu. A může to být třeba jen v primitivním, skrytém propojení s kýmkoli, kdy jen tak mírně „poopravíme“ svůj program, abychom mohli vládnout a mít moc.
Pak můžeme být zklamáni. Ale vzdát to a přestat důvěřovat je strašlivě snadné a nesmírně škodlivé. Nikdy nesmíme zapomenout, že moc je šance a že tuto šanci má mocný buď proto, že si ji vzal násilím, anebo proto, že jsme mu ji svěřili my.
Nejvyšší moc je pak Moc Boží. On zase svěřuje velikou šanci nám – musíme si jen umět vybrat, co chceme a komu moc sami svěříme. Je to dar, o který se měli správně podělit. I přes všechna zklamání, že to třeba nevyšlo a že se kolem nás najde nečekané množství lidí, kteří vždy a zákonitě naletí, bychom ještě neměli rezignovat a přijmout to jako neměnnou danost. U moci nad sebou samým nelze pokrčit rameny. Je to dar, který máme, a měli bychom si jej vážit.
PhDr. Jindřich Kabát (64), křesťan, psycholog, spisovatel, vysokoškolský učitel a bývalý politik, první náměstek ministra vnitra (1990–91), ministr kultury (1992–94), předseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (1994), Ředitel Evropské akademie pro demokracii atp. Je ženatý, s manželkou Gabrielou mají pět dětí. Autor řady knih, např. Psychologie komunismu (Práh 2011) aj. zdroj Fotografie: www.novinky.cz
Autor: Jindřich Kabát
Zdroj: Časopis Brána
Foto: pexels.com, Bronislav Matulík