„Nedůvěřujeme svým dětem, protože víme, že jsme je nevychovali pořádně.“ Tuhle větu pronesla velmi rozhodně má kamarádka, velmi zaměstnaná lékařka. Myslela to vážně a hovořila o svých synech. Jak jsme se dostaly k takovému prohlášení?
Jedna má kamarádka mi zavolala, abych jí poradila téma seminární práce jejího syna. Přišlo mi to strašně divné, aby středoškolákovi někdo radil, co ho má zajímat. Poukazovala jsem na to, že ho přece vůbec neznám, nevím, jaké má zájmy a které téma by zpracoval s vášní. Odpověděla mi, že na tom nezáleží. Nechápala jsem. Jak to, vždyť si tu školu vybral, tak něco ho tam snad zajímá, ne? Ujistila mne, že syn si školu sám nevybral. Ona rozhodla, co pro něj bude nejlepší.
Zeptala jsem se, co tedy syna zajímá. Pro co hoří jeho srdce nebo co dělá, i když nemusí? Odpověděla, že neví, že ji tyhle hlouposti nikdy nezajímaly. Ona, matka, nejlépe ví, jak je život těžký a složitý a řádné vzdělání je základ, bez nějž se člověk nikam nedostane. Proto pro něj vybrala školu, která se jí zdála být nejlepší. Syn neprotestoval. Asi už byl zvyklý, že maminka ví všechno nejlépe a že je marné se pokoušet prosadit něco jiného.
Projevila jsem pochybnost o moudrosti takového jednání. Řekla jsem jí, že si nedovedu představit, že bych takhle já jednala se svými dětmi. A v tomto momentu má kamarádka řekla tu větu, při které jsem si chvíli nebyla jistá, jestli jsem se nepřeslechla. „Nedůvěřujeme svým dětem, protože víme, že jsme je nevychovali pořádně.“ Pak mi vysvětlila, že zatímco já jsem se věnovala svému mateřství a výchově dětí, ona budovala kariéru, protože to bylo zapotřebí. Celkem jsem nevěděla, co na to říct. Ona přece musí vědět, co by ve které době mělo být zapotřebí dělat.
Jen jsem se ještě zmohla na otázku a zeptala jsem se, jestli jí nevadí, že třeba syn nebude v životě šťastný. Pohrdlivě odfrkla, jakože kdo by se staral o štěstí a rozloučila se. Musím se přiznat, že mně na štěstí dost záleží. Nemyslím štěstím výhru v loterii nebo nalezení otepi čtyřlístků někde na louce. Pojem štěstí bych definovala jako pocit radosti a pokoje, protože jsme nalezli smysl.
Ne vždy jsem se nacházela v okolnostech, které by mi připadaly uspokojivé. Ale moc si nevzpomínám, že bych byla dlouhodobě nešťastná. Vždycky jsem našla smysl a zápal pro změnu okolností nebo přizpůsobení sebe. Své děti jsem vedla k tomu, aby se zabývaly tím, pro co hoří jejich srdce. Dnes už vidím, že to bylo správné.
A tak jestli zjistíte, že ještě můžete na výchově svých dětí něco vylepšit, udělejte to, prosím. Zajímejte se o ně a o jejich zájmy. Sledujte, při čem a pro co hoří jejich srdce. Podpořte je v tom, i kdyby to mělo být něco jiného, než co byste si pro ně představovali vy. Proč by vaše děti měly naplňovat vaše sny? Dopřejte jim, aby si šly za svým. Pomozte jim, i když tomu nebudete rozumět. A nezapomeňte přitom ani na sebe a své srdce. Víte, pro co hoříte vy sami?