Fenomén sexuálního zneužívání je starý jako lidstvo samo. Bohužel se objevuje napříč všemi komunitami, a není proto důvod si myslet, že se některému prostředí zcela vyhýbá. V církvi najdeme mnoho věcí, které mohou hrát do karet těm, kteří zneužívají svou moc. Jedním z rizikových faktorů je koncentrace moci a fungování autorit bez jakékoli vnější kontroly.
Již církevní koncil v Elvíře roku 306 řešil tresty pro rodiče vydávající děti k sexuálním aktivitám a také tresty pro biskupy, kněze a jáhny, kteří se provinili proti sexuální morálce. Pro všechny pak platil trest zákazu přijetí eucharistie, a to i v hodině smrti. Svatý Basil Veliký ve 4. století napsal ve svých mnišský pravidlech: „Klerik nebo mnich, který sexuálně obtěžuje mladší chlapce, má být veřejně bičován, popliván a šest měsíců držen ve vězení v řetězech o chlebě a vodě. Po propuštění má být dál pod dohledem.“
Dnešní doba je velmi otevřená debatám o sexualitě, ale ani přes tuto detabuizaci není pro oběti lehké o sexuálním násilí mluvit. V médiích můžeme sledovat postupné kroky, kdy se někdo odváží vyprávět svůj příběh a často se setká se zpochybněním a různými útoky na vlastní osobu. Společnost, nevyjímaje církvi, se snaží často ovládnout situaci a oběti tím, že po nich chce, aby toho mluvení už nechali. Po tolika letech? Proč to neřešili dřív? Proč to už nenechají být? Opět se tak setkávají s mocí, která je chce vmanipulovat do nějakého postoje a chování a nakonec umlčet.
Teprve v posledních třiceti letech se znalosti dopadu sexuálního zneužívání začínají promítat do všeobecného povědomí ve společnosti, do zákonodárství jednotlivých zemí a také do církevních norem. Stále však přetrvává mnoho domněnek, které nejsou založené na realitě a vědecky potvrzené. Například panuje představa, že při napadení se může oběť rozhodnout, jak bude reagovat. To odporuje současným znalostem fungování mozku ve chvílích ohrožení.
V poslední době se také dostávají na povrch nejen případy zneužívání dětí (osob mladších osmnácti let) ze strany duchovních, ale i dospělých mužů, žen a specificky řeholních sester a bratří. Můžeme si tedy položit otázku: je v církvi něco, co podporuje tento jev? Je v její struktuře či způsobu práce něco nebezpečného?
Sexuální zneužití je postaveno na zneužití moci. Osoba, která je ze strany oběti vnímána jako ta silnější, využije tuto svou převahu (psychickou, sociální, fyzickou), aby dosáhla svého uspokojení v sexuální oblasti. Pachatel si připravuje okolí, oběť, a nakonec i sám sebe v procesu, kterému říkám „grooming“. Jedná se o postupnou manipulaci s cílem získat důvěru, následně ji zneužít a normalizovat škodlivé chování, aby manipulátor nebyl prozrazen.
Pachatel může využít kombinaci fyzické, emocionální a psychické převahy. V souvislosti s náboženským prostředím mluvíme o spirituálním či duchovním zneužívání. Jedná se o jistou formu psychologického zneužívání, které může mít devastující dopad na život obětí.
Víra, náboženské pravdy, duchovní zkušenosti či rituály jsou velkým zdrojem síly, které ovšem mohou být pokrouceny a zneužity jako velmi silná páka k různým manipulacím. Pokud se má oběť vzepřít druhému člověku, je to do jisté míry ještě reálné, ale pokud se má postavit "Boží vůli", pak je to velmi nerovný boj. Pachatel využívá svého postavení, ve kterém může z pozice autority interpretovat například morální pravidla.
Jeden kněz, který přivedl dívku do jiného stavu a následně ji přesvědčoval k potratu, jí říkal, že podle svatého Tomáše Akvinského je lidský plod člověkem až po několika týdnech. V jiném případě byl argument ministranta, že přece není správné to, co mu kněz dělá, smeten tvrzením, že kněz na to dostal povolení z Vatikánu od papeže. Ten je přece neomylný, zastupuje Ježíše Krista a je proto morální autoritou, kterou je potřeba poslouchat.
Jiný duchovní tvrdil své oběti, že "do zpovědi patří vyznání hříchů a toho se dopouštíš tehdy, když někomu druhému ublížíš. Kdybys byla s někým jiným než se mnou, ubližuješ mi tím." Jinými slovy tím tvrdil, sex s ním není hřích, ale pokud se pokusí odejít, tak to hřích bude. Jak se cítí ona, je jedno. Navíc jí tím bránil, aby našla pomoc alespoň v rámci zpovědi u jiného kněze. Další duchovní ministrantovi tvrdil, že "takto zasvěcují kněží všechny chlapce, ale je to tajemství".
Nebo se v rámci různých modliteb za uzdravení se některé ženy setkaly s tvrzením, že "pro uzdravení potřebují zakusit tělesnou blízkost, aby se naučily milovat své tělo a druhé". Začne to objetím a končí to doteky a někdy i sexem. Oběť netuší, jak se to vše seběhlo a jak je možné, že to došlo až tak daleko. Mystika a erotika jsou zaměněny a využity pro uspokojení útočníka.
Oběť je kvůli groomingu v podobné situaci jako žába vložená do hrnce. Porovnává totiž situaci vždy s tím, co se odehrálo v posledním setkání, nikoliv s výchozím stavem. To, co bylo minule, se normalizuje a další překročení hranice je vlastně jen malý krok. To, kam je manipulátorem směřována, oběť nevidí, protože je přesvědčena o dobrých úmyslech duchovního.
Zpravidla je možné vysledovat, že toxický není jen duchovní, ale i samotné prostředí. Ukazuje se, že právě komunity, které sdílejí stejné náboženské nebo sociální hodnoty, jsou velmi náchylné k podlehnutí manipulátorovi, pokud se mezi ně dostane. I když se na něj mohou objevovat nějaká podezření nebo stížnosti, je pro komunitu těžké zaujmout jasný postoj. Často se totiž manipulátor jeví jako naprosto nepostradatelný. Mnozí jsou mu vděčni a existuje jakási kolektivní důvěra v to, že u nás se přece špatné věci nedějí.
Velmi často je kladen důraz na mlčenlivost. O problémech se mlčí, není přípustné klást otázky a pokud jsou přece jen položeny, nedostávají se na ně odpovědi. Je vytvářen nátlak na přizpůsobení se. Manipulace prostřednictvím posvátných textů nebo učení zvyšuje psychický tlak na oběti, aby byly poslušné vůči zneužívajícímu. Nebezpečným jevem je také posilování pocitu nadřazenosti a elitářství. Falešná posvátnost tradice může být součástí toho, co znemožňuje změnit systém, i když je zřejmé, že není ideální. Systém se totiž stane modlou.
Publikování informací o různých formách zneužití v církvi je někdy interpretováno jako zlo a nepřátelská akce vůči církvi ze strany zlé a zkažené společnosti. Místo toho, aby to bylo přijato jako dar, který nabízí příležitost ke změně. Za tímto přístupem stojí především snaha udržet si dobrý obraz před veřejností.
Velkým tématem je klerikalismus, který však nemohou vyřešit sami duchovní, protože mají přirozeně slepou skvrnu. Nikdo není schopen vidět sám sebe, dokud mu není nabídnuto zrcadlo, a tím je společenství a také vnější svět. Nejde tedy jen o klerikalismus duchovních, ale i klerikalismus ostatních věřících, kteří výjimečnost duchovních potvrzují svým podřízeným chováním k nim.
Často ze strany zneužívajících dochází k izolaci jednotlivců, aby nemohla vzniknout skupina, která by vyvolala změnu. Někdy je izolace užita jako prostředek trestu, aby se dotyčná osoba obávala samoty a reálné možnosti, že zůstane sama, pokud opustí společenství. Opuštění společenství je pak v různých promluvách a kázáních spojeno s tresty od Boha a tvrzením, že život mimo společenství nebude dobrý a požehnaný.
Vše by se dalo shrnout do těchto charakteristik spirituálního či duchovního zneužívání:
- Ovládání druhých díky postavení: představený má Bohem danou moc, které se není možné postavit.
- Psychická manipulace: lidé jsou zahanbováni veřejně i soukromě za drobnosti.
- Popírání duchovnosti člověka: kromě duchovního není nikdo schopen tak dobře vidět duchovní věci a slyšet Boží hlas
- Používání náboženského jazyka: posvátné texty jsou manipulovány a užívány pro dosažení vůle vedoucího.
- Spiritualita založená na výkonu: jsou stanoveny normy, které musejí všichni dosáhnout, a to viditelně.
Dopady spirituálního zneužívání se promítají do všech rovin lidského života. Na rovině fyzické jsou to různé potíže jako vysoký krevní tlak, bolesti na hrudi a celkové zhoršení fyzického stavu. Na úrovni psychické může jít o destabilizaci vědomí toho, kým člověk je, nízké sebevědomí, pocity méněcennosti, studu a viny kvůli neschopnosti splnit očekávání druhých. Mohou se objevovat hluboké deprese, sebevražedné sklony, silné pocity hněvu, zášti, ztráta důvěry ve vlastní schopnosti. Dále strach, že se na nich nebo na jejich blízkých naplní hrozby určené pro odešlé členy, a nedůvěra vůči autoritám.
Na rovině duchovní se může jednat o ztrátu blízkého vztahu s Bohem, zpochybnění vlastní schopnosti mu naslouchat a najít jeho vůli. Oběť postupně dojde k přesvědčení, že s ní musí být něco "duchovně špatně". Vše dohromady vede k rozčarování, protože to, co se zdálo být Boží vůlí pro jejich život, bylo zničeno. Některé oběti prožívají vážné zklamání z křesťanství obecně. Duchovně zneužívaní mohu mít také pocit na zvracení nebo pocení při pomyšlení na zapojení do činností, jako je např. chození do kostela, čtení Bible, modlitba růžence. Lidé, kteří něco takového zažijí, si také stěžují na ztrátu přátel kvůli šíření nepravdivých informací.
Při čtení popisu toho, co je duchovní či spirituální zneužívání, může někoho napadnout, že mnohé nároky tohoto druhu jsou v řeholních společenstvích běžné. Že mnohé věci vlastně nějak patří k životu církve. Ano, máme v rukou mocné nástroje a musíme být stále vědomi, že mohou být zneužity. U spirituálního zneužívání jde v principu o to, že není posilována moc jednotlivce, a to specificky v oblasti duchovní, ale naopak moc vůdce či vedoucích. Jsou pak paradoxně zneužíváni ti, kteří si původně přišli pro pomoc či podporu.
Kritériem pro zdravé prostředí je tedy vždy to, zda roste svoboda a schopnost jednotlivce komunikovat s Bohem bezprostředně, objevovat cestu, kterou ho Bůh vede. Zda je církev stmelována strachem a závislostí na vedení a formována v uniformní skupinu, nebo unáší různost a kritiku a je stmelována hledáním Pravdy.
V církvi najdeme dále mnoho věcí, které jsou společné pro ostatní organizace a mohou hrát do karet těm, kteří zneužívají svou moc. Například víme, že jedním z rizikových faktorů je koncentrace moci a fungování autorit bez jakékoli vnější kontroly. Ve strukturách římskokatolické církve má biskup moc nad majetkem, velkou částí života kněží, směřováním aktivit v diecézi i samotnou liturgií. V jeho rukou se soustřeďuje jak moc zákonodárná, tak výkonná. Ovšem ani protestanské církve na tom nejsou lépe, i v nich bývá většinou pastor či kazatel je jedinou autoritou. Faktorem, který snižuje tato rizika, je transparentnost a distribuce moci.
Dalším velkým problémem je překračování profesionálních a osobních hranic. Někteří duchovní nerozlišují vztahy, v nichž jsou ve své roli, a vztahy, kde stojí sami za sebe. Mohou do některých vztahů vstupovat právě z pozice pomáhajícího, a tím mít mnohem větší sílu a převahu moci vůči protějšku. Je to velká výzva - definovat profesní hranice pro duchovní pracovníky a pak je komunikovat věřícím, aby poznali, kdy jsou překračovány, a včas se mohli bránit.
Vnímám, že pro duchovního může být náročné udržovat přátelské vztahy s lidmi, kteří jsou mimo jeho „stádo“. S lidmi, pro které je přítelem, ale není jejich zpovědníkem či farářem. Zvláště náročné to může být, pokud je častěji přesouván a nemá možnost takové přátelské osobní vztahy udržovat. Nemít osobní vztahy, ale jen pracovní – pomáhající, je velké riziko i v jiných pomáhajících profesích.
Daly by se jistě nacházet ještě další příklady, ale cílem tohoto textu nebylo zachytit úplně vše. Spíše jsem chtěl poukázat na to, že součástí církevních struktur jsou i nespecifické faktory. Církev je součástí tohoto světa a bude muset stále znovu a znovu bojovat, aby nepodlehla iluzím o své svatosti a dokonalosti. Může se jí totiž snadno stát, že kvůli nechuti vidět i temné stránky věci bude následovat lži těch, kteří zneužívají.
Marek František Drábek, premonstrát, katolický kněz, nemocniční kaplan. Věnuje se prevenci sexálního zneužívání dětí v církvích, práci s oběťmi sexálního zneužívání a práci s komunitou, kde k tomu došlo. Vzdělání v této oblasti získal na Gregoriánské papežské univerzitě v Římě. Na svém kanále služby You Tube „Marek OPraem“ šíří informace o této problematice.
Redakčně upraveno
Autor: Marek František Drábek
Zdroj: Dingir
Foto: Isabella and Zsa Fischer/unsplash
Až nyní jsem natrefila na tento článek. Je potřebný pro laiky, kněze i biskupy. Na psychickou stránku a příčinu zneužívání se nemyslí.
Hranice toho co je příkaz, psychická manipulace – např. působí i mezi laiky navzájem – když nebudeš dělat to, co ostatní vylučuješ se, nesnažíš se, jsi slabý ve víře či pohodlný. Ty se chceš o víkendu věnovat dětem, nebo si odpočinout po náročném období a nejdeš na víkendovou, či dokonce celotýdenní obnovu či duchovní cvičení? Taková otázka stačí. Nikdy nezazní od lidí bez, či již bez závazků slova: Potřebuješ odpočinek? Nabízím Ti hlídání dětí.
U biskupů pak stačí narážky na sobectví, pokud mají manželé z pohledu církve málo dětí. Stává se, že díky strachu a používání PPR mají někteří rodiče děti, o které se nezvládají díky okolnostem starat a manželství i celá rodina je ve vážné krizi. Úzkostlivé povahy se navíc dostanou do psychických potíží i nemocí. Poslechli církev, ale pro celou rodinu je zle.