Hokejové mistrovství světa přineslo národu vzedmutí, které fanoušci očekávali i na fotbalovém Euru. Neúspěch fotbalistů však vyvolává otázku: Co je na sportu tak elektrizující, že přitahuje miliony lidí k intenzivnímu prožívání, obětování a někdy i k násilí? Přemýšlejme o tom, proč má sport a fanouškovství takovou sílu a jak se prolíná s náboženstvím.
Před pár měsíci národ zažil jisté vzedmutí při hokejovém mistrovství světa. Plné hospody, hrdost na to, že jsme Češi, společné křepčení, oslavy atd. Fanouškové doufali, že něco podobného zažijeme i na fotbalovém Euru, ale nestalo se… Nechci ale rozebírat příčiny neúspěchu fotbalistů či úspěchu hokejistů, spíše chci položit otázku, kde se v miliónech lidí bere ono šílenství, které je vede k tomu, aby se shromažďovali na náměstích, jezdili tisíce kilometrů za svým týmem, oblékali se do šatů s barvami jejich klubu a byli schopni se kvůli svému týmu třeba i porvat? Co je na sportu tak elektrizující? Abych ale nepsal je „o nich“, proč autor tohoto článku cítil hlubokou nespravedlnost, když našim formalistům nebyl uznán regulérní gól proti Turecku a naši proto nepostoupili? Pokud nejste fanouškové, pak si jistě klepete na čelo a možná i trochu právem. Zároveň přece všichni fanouškové nemohou být blázni. Jak to tedy je?
Myslím, že odpověď na to, proč má sport a fanouškovství takovou sílu, je, že se v mnohém prolíná s náboženstvím. Ano čtete dobře, s náboženstvím. Pojďme se podívat, jaké jsou ony společné rysy.
Každé náboženství má posvátný prostor, kde se odehrávají rituály. Stejně tak sport má svůj posvátný prostor, oddělený od běžného světa, kde se odehrává zápas. Každé náboženství má svoje pravidla na jejichž dodržováním bdí k tomu oddělená osoba. Každý sport má svoje pravidla, nad kterými bdí k tomu oddělená osoba. Jen se jí neříká kněz, ale rozhodčí. Sport i náboženství ukazují na to, že existuje jakýsi ideální svět, kde se očekává, že se pravidla skutečně dodržovat budou. Normální svět je padlý, ale během posvátného času a na posvátném prostoru se prostě musí hrát podle pravidel. Pokud je někdo poruší, musí za to být potrestán. Jednou je to kázeň ve sboru, podruhé červená karta nebo dvě minuty. Jak v náboženství, tak ve sportu se setkáváme se zástupnou rolí. Co tím myslím? To, že ve sportu často říkáme o těch, kterým fandíme „my“, byť my nehrajeme, ale jen fandíme. Ale hráči nás zastupují a proto my. V mnoha náboženstvích tuto roli plní kněz, guru, šaman.
Každé náboženství má svůj systém symbolů, svoje znaky, posvátné písně, texty, někdy i tance atd. Stejně tak i každý klub má svoje vlajky, symboly, znaky, písně, popěvky atd. V obou dvou případech platí, že jim rozumí jen zasvěcení. Dalším společným znakem je sdílená identita. Jak na stadiónu tak v kostele se člověk najednou cítí jakou součást něčeho většího, spojuje ho jednou oddanost k Bohu podruhé ke klubu a zároveň touha po dosažení společného cíle, kterým je poražení zla v podobě soupeře.
Náboženství často hovoří o důležitosti srdce, jako základní součásti identity člověka, která ho spojuje s Bohem. Všimněte si, kam si mnozí hráči při hymnách dávají ruku…
Všimněme si i terminologie. Kluby nemají jen stadión, mají „svatostánek“. Branka není jen branka, ale „svatyně“. Zajímavý je i možný původ slova fanoušek. Jedna z možností je, se původ dá odvodit od slova fanum, což v latině znamená posvátné místo nebo svatyni.
Tolik pár myšlenek k prolínání se fanouškovství a náboženství. Tím, co jsem popsal, pochopitelně nedávám naroveň náboženství a sport resp. fandění. Jen vidím jisté společné rysy a zároveň mám za to, že pokud člověk neuctívá Boha, nějakou náhražku si najít musí, protože jsme ve své podstatě náboženské bytosti. Člověk 21 století to někdy nachází ve sportu a fandění. Mimochodem to, co člověk uctívá, se projevuje i v architektuře. Bývaly doby, kdy městům dominovaly kostely, později školy, nyní je to nákupní centrum a stadión… I to o něčem možná vypovídá.
