Kde jsem to jen slyšel: „Že by se Stvořiteli stáří nepovedlo?“ Mládí je super, střední věk s jeho klidnou sílou dokáže být také fajn, ale co když přijdou životní prohry, nemoc a samota? Někdy mají lidé pocit, že se Bohu poslední část lidského života skutečně nezdařila.
Člověku v pokročilém věku nepřidá ani fakt, že společnost se staršími příliš nepočítá. Mnozí senioři nesou odstavení na vedlejší kolej těžce. V tom lepším případě vzpomínají na staré dobré časy. Někdy ale dospějí k závěru, že si nic neužili a sžírá je pocit zmaru. Řeknou si: „Všechno bylo zbytečné.“ Mají sice bohaté zkušenosti, o ty ale, zdá se, už nikdo nestojí.
O bezútěšnosti vysokého věku se dočteme dokonce v Bibli. I starozákonní Kazatel přece hovoří o marnosti a v závěru své knihy popisuje právě neradostné stáří. Mnozí by tuto část života nejraději reklamovali u výrobce, ale na věk se žádná záruka nevztahuje. Jednou člověka zkrátka doběhne. Přesto se ze zpěvníků nepozorovaně vytrácejí písně o stáří a o tom, co k němu patří.
Že by i nás postihla obecná snaha vytěsnit myšlenky na tzv. třetí věk? Není snadné přiznat si, že jednou zestárnu, případně že už starý jsem a na leccos nestačím. Někteří se snaží hrát si na mladé, což od určitého věku působí spíše trapně. Ani já se s tím nesmiřuji jednoduše. Ještě před několika léty jsem býval při výšlapech vůdcem dorostové smečky, teď jsem ostudná brzda. Přechod Pálavy, který mi ještě nedávno dělal radost, jsem teď absolvoval s vypětím všech sil.
Jak se má postavit ke stáří církev? Někde to vyřešili rázně: odchodem mladých do jiného společenství. Takto ale biblický model nevypadá. Církev by měla být prostorem, kde je místo pro lidi od prenatálního věku po požehnanou smrt. To je moje pastorské vyznání. V jedné křesťanské písni zpíváme, že nikdo není moc starý pro Spasitele. Bůh se seniory počítá.
V Bibli se píše o tom, jak David a jeho bojovníci honili nepřítele, který je při pravil o rodiny i majetek. Některým ale cestou došly síly a nemohli pokračovat. Po vítězství nastal problém: Jak naložit s lupem? Dostanou jen ti, kteří vydrželi do konce? David tehdy moudře rozhodl, že podíl na zisku z výpravy si všichni rozdělí stejným dílem. Tato zásada se stala starozákonním precedentem, tedy pravidlem pro budoucí podobné situace. Právě tak bychom dle mého měli smýšlet o starých lidech.
Joel prorokuje a možná i provokuje: Starci sny snít budou. Počkat, není to nějaký omyl? Sny o budoucnosti by přece měli mít hlavně mladí, nebo ne? Přesto to dává smysl. Ano, senioři mají snít sny. Sny o tom, že zanechají své sbory v harmonii. Sny o úspěšných nástupcích.
Sedím na setkání uspořádaném seniory z oldřichovického sboru. Organizují dopolední biblické hodiny pro lidi svého věku a skvěle jim to funguje. Sejde se několik desítek mužů a žen, kteří touží po Božím slově a po sdílení. Vždy je zajištěn kvalitní program, hudební vystoupení a doprovod. Příchozí mají jistotu, že přípravu setkání nikdo nepodcenil ani neošvindloval. Takový „tah na branku“ bych mladým při organizaci jejich setkání někdy přál. Uvědomuji si, že se stáří Hospodinovi povedlo. Že může být krásné.
Zdroj: Přítel/Przyjaciel - redakčně upraveno
“Církev by měla být prostorem,
kde je místo pro lidi od prenatálního věku
po požehnanou smrt.”
——————————–
Slova “Požehnaná smrt” a “Dědičný hřích” mají stejný osud
v tom smyslu, že jejich skutečný smysl nebývá pochopen
ani těmi, kdo je občas vyslovují ve svých kázáních.