Vzpomínám si na jeden večer loni v listopadu, kdy se udělala hustá mlha. Vracela jsem se domů a na rohu naší ulice jsem se zastavila, abych si udělala fotku jednoho z domů, toho na nároží, který díky mlze získal fantasticky přízračnou vizáž.
Nebylo to tak dlouho, co kolem něj postavili lešení a natáhli ochranné plachty. A světla dělníků pokračujících v práci na fasádě i za soumraku tak vytvořila v mlze z toho domu za lešením zvláštní zjevení. Zdálo se mi to v tu chvíli celé kouzelné, jak se v listopadové tmě za oponou mlhy chystá něco zázračného.
Tehdy mě napadlo, že o tom budu muset napsat. Že bych měla začít vzpomínkou na to, jak jsem si ten ošumělý dům prohlížela oknem ze zubařského křesla, jak jsem sledovala, kolik z něj opadává omítky a jak mizí v nenávratnu bohatá štuková výzdoba, určitě jedna z nejkrásnějších v celém městě.
Když kolem postavili lešení, bylo mi líto, že jsem si ten dům nevyfotila na památku. Vždyť to znáte – zateplovací práce a po pěkných fasádách je veta. Kolik domů už takhle přišlo o svoji tvář, ať už vinou nedostatku citlivosti, nebo nedostatku peněz.
Jenže za tou mlhou se měly rodit zázraky, protože, jak jsem se dozvěděla, fasáda měla být obnovena v původní podobě. Ťukání kladívek schovaných přízračnému oparu bylo začátkem, který ty zázraky přichystá.
V duchu jsem si malovala, co všechno o tom napíšu. O nadějném očekávání, o skrytých proměnách, o víře a obavách, že se nesplní, v co doufáme. Na konci července jsem udělala druhou fotku. Tentokrát už byla bez mlhy a také bez lešení před horními patry jedné části domu. Zvolená barva fasády se mi sice příliš nelíbila, ale zato opravené jednotlivé prvky mi vyrazily dech. Detaily drobných květů, váz a říms, které jsou v každém patře jiné, vypadaly naprosto dokonale. Do té doby jsem jen zvědavě nakukovala, když plachty na lešení odhrnul vítr, jestli nezahlédnu aspoň něco z tajemství, které schovávaly. Když jsem viděla ten první opravený kus domu, znovu jsem si vzpomněla na svůj plán napsat o něm. Ale pak mě napadlo, že by bylo hezčí počkat si, až bude fasáda hotová celá, až se předvede v celé nádheře.
Asi o týden později, když jsem se vracela domů, jsem si všimla na římse nad jedním z oken holubince. Těch ptačích neplech je plná ulice, jenže tenhle jeden černobílý flek rozprsklý na římse mi zkazil náladu. A článek. Protože neposkvrněná krása, o které jsem se chystala psát, byla ta tam. Kdo ví, za jak dlouho se celá ta pracně znovu vybudovaná nádhera začne loupat a bude opadávat. Marnost a pomíjivost lidského snažení... Jak náhle přišla ta beznaděj, tak náhle ji vystřídalo cosi jiného. Úžas nad tím, že o trvání všeho, o všech výsledcích toho člověčího zápasu stvořit něco věčného, rozhoduje Bůh. Tak čekám, kdy sundají lešení z věžičky tyčící se nad nárožím, a je mi předem jasné, že to zase bude úchvatné. Holubince neholubince. Přece jen to setkání s krásným bude dotekem věčnosti.
P. S. Tak to lešení z věžičky je dole. A je nádherná!
Autorka: Kateřina Korábková
Zdroj: Časopis Brána
