Vyslechl si lékaře a musel se rozhodnout, jestli chce žít, nebo ne. „Nejsem typ, co by v posilovně zvedal železa. Tak jsem začal chodit,“ říká Jakub Čech, filmový zvukař, který přešel americký kontinent.
Jste uznávaný filmový zvukař, máte za sebou zhruba třicet filmů. Jste držitelem mnoha ocenění, mimo jiné šesti Českých lvů za nejlepší zvuk. Co to je, dobrý zvuk?
Nejvíc se mi líbí definice, že dobrý zvuk je takový, kterého si ve filmu nevšimnete, který si neuvědomujete. S oblibou používám příměr, který nás učili na škole a podle mne je úplně přesný: Dobrý zvuk je jako chrámová hudba. Když je správná, tak o ní nevíte a provází vás bohoslužbou. Když není dobrá, začnete si jí všímat a otáčet se. Buďto ruší, protože je tam něco špatně, nebo je tak pompézní, že se přestanete soustředit na to, co se odehrává před vámi a ve vás. Otáčíte se a koukáte, co je to za super muzikanty. Stejnou funkci by měl mít filmový zvuk. Měl by sloužit, provázet příběhem. Nestrhávat na sebe pozornost. Vyprávět.
Ve čtyřiceti letech se vám změnil život, začal jste chodit dlouhé trasy. Rozdělil se vám tím na život předtím a potom?
Rozhodně. Předtím byla hlavně práce – minimálně dvanáct, ale spíš čtrnáct hodin denně, šest dní v týdnu, po celý rok. Do toho spousta stresu, minimum pohybu a přístup k jídlu zdarma. Není to moc zdravý způsob života.
Lékaři vám řekli, že jestli nezměníte životní styl, do pěti let zemřete. Jste dnes za tuto hrozivou prognózu rád?
Velmi. Věřím tomu, že i strach může být nástrojem Božím. Nevím, jestli pan doktor přeháněl, nebo ne. Jestli mě chtěl jenom vylekat, nebo jestli měl pravdu, ale povedlo se mu to. Nebyl to ovšem jediný impulz, sešlo se víc věcí: fyzické vyčerpání, osobní vyčerpání z práce… už dlouho jsem vnímal, že se to vrší. Tlačil jsem před sebou vše jako káru a ztrácela se mi radost z práce. Věděl jsem, že musím něco změnit. Uvažoval jsem i o tom, že bych filmařiny nechal a začal dělat něco úplně jiného.
Přitom máte svoji práci rád, děláte ji od mládí a děláte ji dobře.
Ano, mám svoji práci rád. Ale tahle chvíle byla katalyzátor. Řekl jsem si, že nechci umřít v pětačtyřiceti, že chci ještě něco zažít. Nechci v domově důchodců vzpomínat jen na pracovní úspěchy. Zároveň jsem věděl, že musím začít dělat něco se sebou, tělo se mi začalo rozpadat. Okamžitě jsem změnil svoje stravovací návyky a přestal jsem pít alkohol. Věděl jsem, že musím dělat něco fyzického a že zvedat železa v posilovně pro mne není řešení, nejsem ten typ. A chození mi přišlo nejpřirozenější. Běhat jsem nemohl, protože jsem vážil sto kilo a měl jsem problémy s koleny. Vzpomněl jsem si, že jsme s rodiči a se skauty hodně chodili a že mě to docela bavilo. Tak jsem vyrazil na svůj první výlet, bylo to čtrnáct kilometrů… a zkolaboval jsem.
Přesto vás to neodradilo. Jak se dají chodit tisícikilometrové trasy s bolavými koleny?
Neodradilo, šel jsem znovu. Začal jsem chodit víc a začalo mě to bavit. Nejen že se mi začalo zlepšovat „fyzično“, ale ohromně jsem si užíval i čas, kdy jsem byl sám. Najednou jsem měl čas přemýšlet, čas na modlitbu, měl jsem čas jen „být“ a netlačit před sebou tu kárku povinností. Je pravda, že s koleny mám problém dlouhodobě. Loni mě potrápila v Coloradu, kdy jsem šel velké převýšení ve vysoké nadmořské výšce.
Takže ty cesty jsou i o utrpení?
To bych neřekl, utrpení je příliš silné slovo. Je to o překonávání překážek, o vystupování z vlastní zóny komfortu. Překážek fyzických, ale ještě víc mentálních, protože jsou momenty, kdy si člověk říká, proč tu je, že je to zbytečné a že by měl dělat něco užitečnějšího. Pochybování přichází, to ano. Rozhodně ale přijde víc toho pozitivního – toho, co člověk dostává – odměny. Stojí za to momentální chvilky slabosti překonat a jít dál. Kdybych měl trpět, tak se na to vykašlu. A kolena se mi na túrách paradoxně vždycky zlepší, fyzička celkově. V době, když nejdu, tak vždycky přiberu, ale beru to tak, že akumuluji zásoby na další cestu. (úsměv)
Váš tatínek je mořeplavec, máte mít po kom toulavou krev. Co že se ve vás ozvala až po čtyřicítce?
Měl jsem i toulavé dětství. Mimo jiné i díky Zdeňkovi Vojtíškovi, který vedl dorost trochu po skautsku. Ale do šestnácti let jsem hodně chodil i sám. Nějaký základ tam byl. Ale pak mne pohltila práce, kterou mám fakt rád. A možná právě kvůli chození ji mám rád i nadále. Po čtyřech měsících na trailu jsem si uvědomil, že mi vlastně chybí. Akorát to člověk nesmí přehánět, nesmí chtít dělat všechny filmy, které se tu točí. Je to otázka rozhodnutí. Ale jsou lidé, se kterými budu chtít filmy dělat vždycky – Honza Svěrák, David Ondříček, Václav Marhoul, Ivan Zachariáš.
Plánujete cesty podle mezery mezi filmy, nebo berete filmy v mezerách mezi cestami?
Tak i tak. Spíš se to přizpůsobuje pracovním projektům. Předloni jsem věděl, že mám jen měsíc, tak jsem přešel Skotsko. Letos mám tři měsíce volno a chci projít Evropu. Někdy mi projekt přesáhne do ideálního období pro začátek další cesty, ale mám ohromnou podporu od režisérů, kteří na pár dnů, co už jsem pryč, akceptují kvalitní záskok.
Vaše první dlouhá cesta měla zhruba tisíc kilometrů – Camino Frances do Santiaga de Compostela (a dál na konec světa). Co vám dala?
Hned několik věcí. Uvědomil jsem si, že jsem schopen to zvládnout. Druhá věc byla psychický detox, jaký jsem do té doby nezažil. Prvních 14 dnů člověk ještě žije prací a domovem a pak najednou přijde prázdnota a ticho. To byl fantastický zážitek. Další věc se týkala mého způsobu chození s co nejlehčí výbavou, takzvaného ultralight backpackingu. V současné době se váha mé výbavy pohybuje mezi šesti a sedmi kilogramy. Když jsem šel Camino, tak to bylo ještě o dvě kila víc a během cesty jsem už věděl, bez čeho se příště obejdu. Zásadou chození na lehko je táhnout s sebou ne to, co člověk chce, ale jen to, co nezbytně potřebuje. Protože často říkáme, že něco potřebujeme, ale je to jen naše touha to mít. Ale tehdy ve Španělsku jsem si především uvědomil, že největší zátěž je ta, kterou vláčím uvnitř sebe. Spousta neodpuštění, domnělých křivd. Že mě sice trápí, ale na druhou stranu si je hýčkám. Že mi dělá dobře být za toho ublíženého. Došel jsem do bodu, kdy jsem řekl: „Dobře, Pane, já těmhle lidem v tuhle chvíli nejsem schopen odpustit, ale ty ano. A chci, abys jim odpustil. Vím, že to nepotřebuješ, ale stejně ti k tomu dávám svolení. A jestli budeš chtít, tak jim dokážu odpustit i já.“ A když jsem dorazil do Finisterry a pak přijel domů, ten batoh byl skoro prázdný. Už ty věci s sebou netahám.
V Santiagu jste potkal člověka, který vás povzbudil ve vašem snu vydat se do Ameriky na Pacific Crest Trail. Řekl jste tehdy, že víc znamení nepotřebujete. Čekal jste znamení, že máte jít ještě dál?
Nečekal, ale přišlo. Nevěděl jsem, jestli na to fyzicky mám, jestli si můžu dovolit na pět měsíců opustit svoji práci. Představa jít Pacific Crest Trail byl pro mě sen srovnatelný s touhou letět na Měsíc. Asi každý kluk by chtěl být kosmonaut, ale jako realita je to nepředstavitelné. Ale pak v Compostele přišli ti dva lidé ze Států a řekli, že mám batoh, který dělá jejich kamarád a se kterým se chodí dlouhé traily. Řekl jsem, že bych ho taky jednou rád šel a oni na to: „Tak běž, když jsi ušel tohle, tak to určitě zvládneš.“
PCT je cesta 4 260 km dlouhá, šel jste i pětitisícikilometrový Continental Divide Trail od Mexika k hranicím Kanady. Poslední z Triple Crown trailů je 3 500 km dlouhá Appalačská stezka. Proč jste nezačal tou?
Protože jsem se o ní dozvěděl až později. Nejprve jsem se dozvěděl o PCT. A vůbec mě nenapadlo, že jich půjdu víc.
Říkal jste si, že se „dostanete na Měsíc“, sen je splněn, tečka? Kdy jste pochopil, že je to droga?
Zhruba půl roku po návratu z PCT. Až tehdy jsem si uvědomil, jak moc mi chybí ten jednoduchý, řekněme klášterní život. Jasně daný denní režim, kdy jen jdete, jíte, spíte. Jediné, o co se staráte, je počasí, bezpečnost a dostatek potravin. Neatakují vás žádné internety, facebooky, telefonáty, práce, závazky… Je to čas, který má člověk možnost prožít jen s Pánem Bohem. Každý by si měl zkusit jít nějakou pouť.
Nechybí vám tam rodina?
Chybí. Rodina, kamarádi, lhal bych, kdybych řekl, že ne. Ale možná i díky blogu – deníku, který denně píši, tam jsou se mnou. Beru je na procházku s sebou. (úsměv)
Čím se vám samota na trailu odměnila? Kam to člověka posune? A jaké místo v tom má Bůh?
V této souvislosti raději než samota používám slovo ticho. Není v něm ta stovka vnitřních hlasů, které na vás neustále mluví a které jsou většinou hlučné: Tohle musíš, na tohle jsi zapomněl… To všechno po čase utichne a pak má člověk šanci slyšet „hlas tichý, jemný“. Slyší věci, které by normálně neslyšel, protože by byly překřičené. Je tam čas na modlitbu. Tu uvědomělou – teď se budu modlit. U mě to byl ráno a večer breviář, přes den jsem se modlil vlastními slovy; i tu mezitím, kdy to byl vlastně jeden dlouhý rozhovor. Nejvýraznější pocit, který jsem na cestě měl, byla neustálá vděčnost. Za to, co člověk zažívá, co vidí, kde je, za bezpečí. Říkám, že jsem měl vždycky neuvěřitelné štěstí, ale dobře vím, že to byla milost.
Vděčnost začíná na startu, prvním krokem?
Ano, ale tam je ještě obava. U PCT jsem věděl, že mám desetiprocentní šanci, že dojdu. Měl jsem velkou motivaci a celou dobu jsem si říkal: Když nedojdeš, nic se neděje. Stát se může cokoli – zranění, nutnost vrátit se domů nebo třeba poznání, že na to nemám. V cíli už je to vedle vděčnosti jen neskutečné štěstí. A ohromná úleva. Bylo to lepší, než jsem si vysnil.
Mluvíte o bezpečí. V souvislosti s ochranou zásob potravin jste v deníku zmínil píšťalku na medvěda. Opravdu ji máte?
Mám, ale jen proto, že to byla zároveň přezka od batohu. Ale je pravda, že loni jsem si přes Yellowstone a dál na sever bral pepřový sprej proti medvědům. A rolničku kvůli grizzlymu. Protože s černým medvědem jsem se potkal několikrát a vím, že těch se bát nemusím. Nejčastěji je ale zaháním vlastním zpěvem.
Co zpíváte?
Úplně cokoliv. Od husitského bojového chorálu až ke komerčním znělkám. (smích) Oni se bojí lidí víc než my jich. Jediný problém může nastat, když medvěd najde zásoby jídla. Myslí si, že na ně má nárok a lidi mu brání v tom, aby si je vzal. Proto člověk nesmí v rizikových oblastech spát tam, kde jí a kde jsou uloženy potraviny, ale aspoň sto metrů dál. Ale daleko nebezpečnější než medvědi jsou v tomto ohledu třeba mývalové.
Na trailu má každý přezdívku. Jakou jste měl vy?
Každý si ji nějak vyslouží. Třeba kluk zvaný Pepermint Skunk se jednou v noci probudil ve stanu a věděl, že tam je nějaké zvíře, tak vyběhl a začal stanem třást. A on to byl skunk. Posprejoval tam všecko. A jeho nenapadlo nic lepšího, než ten zápach přebít mátovým olejem. Strašná směs. Pak už s ním nikdo nechtěl jít. Mně říkají MacGyver, protože všechno spravuji lepicí páskou. A na PCT jsem měl podomácku vyrobenou solární nabíječku.
Na dlouhých trailech se vžilo rčení „trail se o tebe postará“. Vy jste na PCT 400 km před cílem nutně potřeboval nové boty a jedny, přesně vaši značku i velikost, jste našel téměř v pustině, v malém stánku v regálu mezi potravinami. I o křesťany se „stará trail“?
Samozřejmě jsem okamžitě děkoval Pánu Bohu. (úsměv)
Jaké jsou americké hory?
Jako jakékoli jiné. Všechno je tam opravdové. Když uděláte chybu, tak vás vytrestají. Myslel jsem si třeba, že už se na sněhu pohybuji s jistotou, tak jsem si jednou na sněhový traverz nevzal nesmeky a skončil jsem napíchnutý na stromě s přesvědčením, že mám zlomená záda. Vrátilo mě to zpátky k pokoře. „Díky Tobě Pane“ mi přejde přes rty mnohokrát za den.
Všechno po čase utichne a pak má člověk šanci slyšet „hlas tichý, jemný“.
Jaká je poušť?
Poetická a velmi krásná. Uvědomil jsem si to, už když jsme točili Tobruk a strávili jsme v poušti tři měsíce. Na PCT jsem měl štěstí, že jsem šel pouští zrovna v ty dny, kdy kvetla. Místní říkají, že poušť je rozkvetlá na jednom místě vždycky jen týden. Asi jsem šel s tou kvetoucí vlnou, protože jsem na poušti strávil čtyřicet dní a kvetla pořád. A je tam poměrně živo – nemyslím jen hady, pavouky a hmyz, byla tam i spousta zajíců a ptáků.
Čtyřicet dní – myslel jste na Ježíše?
Samozřejmě, na Ježíše i na Izraelce a jejich čtyřicet let. Bral jsem to jako zkoušku, jestli můžu jít dál, jestli budu vpuštěn do hor.
Jste z věřící rodiny, vaši rodiče jsou členy Církve bratrské, váš dědeček byl v CB kazatelem. Teď jste katolík. Jaké bylo hledání vaší víry?
Jsem především křesťan, až potom katolík. Každý si svoji cestu víry musí najít sám. To, že je naše rodina takto denominačně rozkročená, vnímám jako velké bohatství. Každá denominace má důrazy na některé prvky – liturgie, meditace, kontemplace, služba druhým, znalost Písma, život podle Písma… A já jsem měl to štěstí, že jsem si vyzobal ze všeho to nejlepší. Třeba trochu neskromně řeknu, že mám díky mládí strávenému v CB biblické znalosti větší než většina mých spolu-farníků. Na druhou stranu jsem nesmírně rád za dar liturgie, protože na cestách mohu přijít do jakéhokoli kostela, a i když nerozumím dané řeči, jsem účasten bohoslužbě, protože ji znám, a mohu mít s věřícími společenství.
Vnímá tuto ekumenu jako bohatství i vaše rodina?
Rozhodně ano. Samozřejmě na začátku to byl šok, hlavně pro mě. Když jsem přišel do katolického kostela, zjistil jsem, že lidi kolem mě se modlí stejné modlitby, zpívají stejné písně, čtou ze stejné Bible a mají stejně upřímnou víru jako ti, mezi kterými jsem v církvi vyrůstal. Katolická církev má mnoho možných způsobů zbožnosti a žádný není lepší než jiný. Našel jsem tam, co se týká prožívání víry, svoji cestu.
Na začátku jsme mluvili o strachu. Po tom, co jste prožil – pořád máte strach ze smrti? Není to jen další cesta?
Jsou různé formy strachu. Strach může paralyzovat, ale tenhle typ já nemám. Ale nevěřím tomu, když někdo říká, že nemá strach ze smrti. Je to cesta do neznáma. Ale vím, že to je věc, která potká každého z nás, a osobně mám důvěru v to, že mě pak nic zlého nečeká. Na trailu taky nevím, co mne čeká za dalším kopcem, ale už mám tu zkušenost, že když se tam vydám, litovat rozhodně nebudu.
Autor: Eva Čejchanová
Zdroj: Časopis Brána
