Je-li to jen trochu možné, lidé směřují své naděje raději do jara a léta. V československém katolickém exilu v Itálii, konkrétně v kněžské koleji Nepomucenum v Římě, se však ujala jedna vánoční tradice. Ke kněžské službě zde byli svěceni muži, kteří utekli po roce 1948 do exilu s ideou, že se stanou katolickými kněžími, anebo ti, kteří se nemohli vrátit domů.
Přestože v Římě v zimních měsících obvykle nesněží a nemrzne tak jako v zemích před Alpami, i tady je to zvláštní čas. Právě zde se totiž tradičně v druhé polovině prosince konalo kněžské svěcení končících studentů teologie, z nichž se někteří později stali významnými osobnostmi křesťansky orientovaného exilu v Evropě.
Konkrétně mám na mysli tři z nich, o kterých by bylo možné natočit film, jenž by podle mého mínění zaujal české i zahraniční diváky. Kněze a filosofa Karla Vránu (1925–2004); teologa a děkana Teologické fakulty Papežské Lateránské univerzity v Římě Vladimíra Boublíka (1928–1974) a teologa, profesora téže fakulty a jednoho z nejaktivnějších exilových pracovníků Karla Skalického (1934).
Každý z nich byl vysvěcen na kněze ve vánočním termínu: Vrána 23. prosince 1950, Boublík 17. prosince 1955 a Skalický 23. prosince 1961. Následující půlrok působili v Nepomucenu jako kněží, dokončovali studia na Lateránské univerzitě a připravovali se na svoji budoucnost. Vrána a Boublík ve svých dopisech ještě pár let po svěcení vyjadřovali naději, že by to „už mohlo doma prasknout“ a že by se tedy mohli vrátit do vlasti.
Ona vánoční událost jejich kněžského svěcení – v exilu, daleko od domova, daleko od blízkých a přátel – kontrastovala s tím, jak bychom asi tento čas chtěli prožívat my: doma, v klidu, v pokoji, beze stresu. Jenže i samotné Kristovo narození se uskutečnilo daleko od domova, kdesi v zájezdní hospodě, ve stáji, protože se už pro matku Marii a jejího snoubence Josefa nikde nenašlo místo.
Boublík mohl alespoň krátce vystoupit v českém vysílání Vatikánského rozhlasu a za sebe a za ostatní dva kamarády pozdravit blízké ve vlasti a poprosit je o jejich požehnání. Skoro nikdo se nemohl po roce 1948 účastnit kněžského svěcení svého syna, vnuka, kamaráda v zahraničí. Jen občas se podařilo, že byl někdo z rodiny zastoupen rodinným přítelem, který sám žil v exilu, a tak si čerstvě vysvěcený kněz nemusel připadat tak sám. To tím spíš, že alespoň formálně byli adepti kněžství v Itálii, ale také v Německu nebo Spojených státech, svěceni pro svoje domovské, české a moravské diecéze.
I když samoty, pochybností a tlaků zažili čeští kněží a teologové v exilu až až, i přesto někteří z nich vyrostli do respektovaných osobností. To, co tito tři muži v Itálii dokázali, se dodnes nikomu z Čechů nepodařilo zopakovat. Skalický, který utíkal do exilu přes drátěnou oponu v jižních Čechách v roce 1956 a strávil téměř čtyřicet let exilu v Římě, později jako profesor Lateránu vychoval nejméně dvě generace studentů z celého světa. Z revue Studie vytvořil nejlepší exilový časopis a byl patrně nejaktivnějším člověkem římského exilu. V roce 1994 se na vrcholu své akademické kariéry vrátil do Čech, aby tu pomohl s obnovou teologického vzdělávání.
Boublík, který uprchl z vojenské vazby v roce 1952 a po devíti dnech v zimě a mrazu doputoval pěšky přes Čechy a východní Německo do Berlína, se stal nejprve asistentem prof. Piolantiho, svého profesora a rektora Lateránské univerzity, později řádným profesorem a dva roky před svou smrtí dokonce děkanem Teologické fakulty. Vyspěl v nejvýznamnějšího českého teologa druhé poloviny 20. století; jeho životní příběh zahrnující věznění v komunistickém žaláři, útěk z vojenské vazby a práci na Lateránu by si opravdu zasloužil pozornost dokumentaristů a filmových režisérů.
Vrána strávil část svého italského života na jihu, zároveň byl jedním z hlavních vůdčích duchů křesťanského exilu kolem Křesťanské akademie Řím a časopisu Studie. Později se stal rektorem Nepomucena, pedagogem na Lateránu a teologem kultury. Dodnes na něj jako na rektora vzpomínají všichni ti, kteří se s ním setkali. Sám si ho nesu v paměti jako noblesního, laskavého a tolerantního člověka, vždy připraveného komukoliv okamžitě a nezištně pomoci.
Na příběhu třech mladých mužů exulantů, jimž se o Vánocích podstatně změnil život tím, že na sebe vzali Kristovo kněžství, vidíme, jak je důležité, aby v klíčových okamžicích života nezůstal člověk sám. Aby měl někoho, komu by se mohl svěřit, s kým by si mohl promluvit, koho by mohl obejmout, obdarovat a potěšit. A pokud k něčemu má sloužit křesťanské společenství, pak právě k tomu, aby vytvářelo bezpečný prostor, v němž se lidé budou alespoň v něčem cítit jako doma a kde se nebudou na dálku pozorovat anonymní a k pomoci druhým apatičtí křesťané.
Já vím, že to může znít jako tisíckrát omletá fráze, z níž se nakonec nesplní nic, ale přesto bych si přál, abychom jeden druhému dopřáli prožívat vánoční čas jako nejnadějnější období roku, v němž všichni dokážeme trochu ustoupit ze svých pozic, odmocnit sílu vlastního ega a otevřít dveře těm, kteří by jinak zůstali sami a opuštění. Pokud se někomu v této době narodí dítě, bude mít svatbu nebo bude uveden svou církví do služby, mysleme na něho dvojnásob v modlitbě a nabídněme mu ten druh pomoci, který by potřeboval a o který si třeba ze skromnosti stydí říct.