Projekt DOMA vznikl jako snaha Diakonie Českobratrské církve evangelické (ČCE) poskytnout chybějící dialog mezi cizinci a Čechy, usnadnit tak cizincům integraci a většinové společnosti přehodnotit svůj negativní postoj k nim. Cílem projektu je rovněž poskytovat cizincům praktickou odbornou pomoc a tím předcházet pracovnímu vykořisťování. Své zkušenosti bude reflektovat vedoucí programu Práce s migranty Kristýna Rezková.
Liší se v něčem přístup českého státu k migrantům a uprchlíkům?
V České republice existuje několik druhů povolení k pobytu, z každého z nich pak vyplývají jiná práva a povinnosti. Hlavní rozdíl spočívá v tom, že migrant může o povolení k pobytu a k práci požádat, ale nemá na ně automaticky nárok. Opouští totiž zemi svého původu většinou za účelem lepších životních podmínek a kvalitnějšího studia nebo práce.
Oproti tomu uprchlík je ze své země nucen odejít nedobrovolně z důvodu pronásledování kvůli jeho národnosti, náboženství nebo politickým názorům. Vzhledem k příčinám jeho odchodu z vlasti má proto nárok na pomoc a mezinárodní ochranu. Ministerstvo vnitra ČR s takovým žadatelem vždy vede poměrně dlouhé řízení, během kterého zjišťuje důvody jeho odchodu ze země, aktuální situaci v této zemi a okolnosti příchodu do ČR.
Jak celý proces přijímání uprchlíků a jejich následné začleňování do společnosti zastřešený Státním integračním programem (SIP) probíhá? Funguje efektivně?
Žadatelé o azyl mohou po dobu čekání na výsledné rozhodnutí žít v pobytových střediscích, kde mají zajištěnou stravu a lékařskou péči. Nesmějí však minimálně půl roku po podání žádosti pracovat. Počet žadatelů je v posledních letech velmi nízký, pohybuje se mezi tisícem a dvěma tisíci ročně, přičemž ochrana bývá udělena přibližně jen pětině z nich. Po jejím udělení mohou azylanti 18 měsíců žít v integračním středisku Ministerstva vnitra, zdarma navštěvovat kurzy českého jazyka a využívat pomoci sociálních pracovníků při orientaci na úřadech nebo na pracovním trhu.
Zásadní slabina systému spočívá však v tom, že řízení o udělení mezinárodní ochrany leckdy trvá řadu měsíců, někdy i roky, které žadatelé tráví v provizoriu a nejistotě. Integraci do společnosti nepřispívá ani to, že mnohá pobytová a integrační střediska leží v odlehlých lokalitách. Současně vidím velké mezery v úsilí státu motivovat veřejnost k aktivnímu a slušnému přístupu k uprchlíkům. Pro úspěšnou integraci cizinců je totiž klíčová také snaha většinové společnosti a její otevřený přístup k nim.
Předsudky vůči cizincům se nelepší
Je pro cizince u nás reálné najít si práci?
Legálně u nás pracuje přes půl milionu cizinců, možnosti získání pracovního povolení tedy jsou. Bohužel stále dochází k pracovnímu vykořisťování a jeho potírání je velmi obtížné. Obvykle se týká cizinců pracujících v hůře placených odvětvích, kteří často neumí dostatečně česky, neznají svá práva a leckdy jsou v těžké životní situaci. Všechny tyto aspekty nahrávají do karet nečestným zaměstnavatelům, pro které je pak jednodušší takového člověka podvést nebo ho vydírat.
A v neposlední řadě také nedostatečná znalost povinností u cizinců jejich způsobuje porušení zákona o pobytu cizinců. Častým důvodem je prošlá lhůta platnosti dokumentů a neobnovení povolení ve stanoveném termínu. Důsledky jsou pro cizince potom velmi bolestivé. V krajních situacích to může znamenat i vyhoštění ze země nebo umístění do detenčního (záchytného) zařízení.
Změnil se od tzv. migrační krize postoj české společnosti vůči uprchlíkům?
Z průzkumů z posledních dvou let vyplývá, že předsudky vůči cizincům a postoj k přijímání uprchlíků se nelepší. Většina Čechů je stále přesvědčená o tom, že cizinci pro naši zemi představují nebezpečí. Především nechtějí, aby tu žili uprchlíci z asijských a afrických zemí, a převládá negativní postoj k islámu.
Vliv na to má rétorika některých státních představitelů, ve které převažuje strach, nedostatek soucitu a neochota přijmout odpovědnost. Problém je také v tom, že u nás ve školách není dostatečně akcentováno téma jiných kultur, náboženství a zvyků, stejně jako téma vlivu každého jednotlivce na globální události.
Je pro lidi prchající ze své země tedy Česko stále „neviditelné“?
Česká republika pro uprchlíky skutečně příliš atraktivní není. Ale nelze z toho vinit pouze všeobecně známou neochotu státu uprchlíky přijmout, roli v tom hraje více faktorů. Jednou z nich je složitost češtiny, která přispívá k upřednostňování zemí, kde je pro lidi snazší se daný jazyk naučit. Navíc v zemích jako je Německo, Velká Británie, Francie nebo Španělsko jsou mnohem větší komunity lidí pocházejících ze zemí, z nichž lidé dnes utíkají. Uprchlíci v nich často mají nějaké příbuzné nebo známé a je tedy logické, že směřují spíš tam. Naše země je cílem především pro žadatele o azyl ze zemí bývalého Sovětského svazu.
Usilujeme o mezináboženský dialog
Jakými prostředky v rámci projektu DOMA pomáháte cizincům zapojit se do života v české společnosti?
Věnujeme se sociálnímu poradenství, pomáháme s orientací na úřadech a ve vzdělávacím systému, podporujeme je při hledání práce. Mimo to cizince informujeme také o jejich právech a povinnostech, abychom předcházeli pracovnímu vykořisťování. Naše středisko poskytuje i samostatnou službu krizové pomoci, která se zaměřuje na pomoc obětem obchodu s lidmi, což se často týká právě cizinců.
Pracujeme v poměrně malých komunitách a skupinách, ve kterých se daří navazovat blízké osobní vztahy. Od migrantů zapojených do projektu víme, že oceňují kontakt s většinovou společností, který dosud měli jen velmi omezený. Zvyšování úrovně znalosti češtiny, ke kterému dochází i díky těmto neformálním setkáním, přispívá k jejich většímu sebevědomí při navazování kontaktů s Čechy.
Jak jste zvládli přesun do virtuálního prostředí a dá se vůbec takový typ kontaktu zprostředkovat online formou?
Dlouhé roky jsme každý měsíc pořádali několik integračních akcí pro cizince a Čechy, jednalo se o besedy, přednášky, výlety, dílny a spoustu dalších akcí. Ty musely být z velké části pozastaveny, nicméně alespoň online integračně-jazykové lekce a besedy probíhají pravidelně po celou dobu pandemie.
Kolik lidí už vašim programem prošlo a přetrvávají kontakty i po jejich úspěšném začlenění do společnosti?
Kvůli finanční situaci poslední dva roky fungujeme pouze na Ústecku a v Praze, přičemž máme přibližně padesát klientů ročně. Usilujeme ale o znovurozšíření projektu do dalších krajů. V letech, kdy projekt působil ve více krajích, bylo klientů až ke dvěma stům ročně.
Dlouhodobost spolupráce s klienty je velmi individuální. Někteří z nich potřebují jednorázovou konzultaci, jiní dlouhodobější podporu. Většinou se od nás přirozeně oddělí poté, kdy je jejich situace stabilizovaná a již naši pomoc nepotřebují.
V čem vidíte nejzásadnější přínos projektu a v čem se odlišuje od jiných?
Naši silnou stránku vidíme ve schopnosti zprostředkovávat osobní kontakt mezi cizinci a Čechy, mezi příslušníky různých národností a náboženství. Máme velkou výhodu v tom, že můžeme spolupracovat se sbory ČCE po celé republice, díky čemuž je naše působnost rozsáhlejší.
V současné době se začínáme zabývat ještě mezináboženským dialogem, jehož prstřednictvím bychom chtěli přispět k vzájemnému porozumění. Na základě příspěvku Fondu česko-německé budoucnosti vytváříme českou verzi německé výstavy o společném etickém základu světových náboženství. Vycházíme především z filozofie švýcarského teologa, kritika církevního tradicionalismu a průkopníka mezináboženského dialogu Hanse Künga.
Ptala se: Sára Kolomazníková