Zdá se mi, že už nelze zavírat oči před tím, jak silně prostoupily některá křesťanská společenství a církve myšlenky New Age, různé podoby primitivního a monetizovaného ezoterismu, léčitelství, celá škála pověr a okultních praktik, provázených pseudovědeckými interpretacemi téměř čehokoliv a nekonečnou záplavou konspirací na rozličná témata.
Z řady svědectví je zřejmé, že počet lidí, kteří umí svoji křesťanskou víru založenou na Kristu a zpečetěnou křtem penetrovat myšlenkami ostatních náboženských systémů a nadto i skutečnostmi, které nemají s jádrem Kristova vykupitelského příběhu nic společného, roste. Je pozoruhodné, že takové odbočení od evangelijního křesťanství je paradoxně blízko fundamentalisticky orientované víře, jež vytváří v podstatě nový náboženský kult. Má zároveň blízko k těm projevům křesťanského života, které nejsou postaveny na opravdové, autentické zbožnosti, ale na pofidérní vědecko-teologické reflexi, jež si s kritickým a kontextuálně založeným teologickým myšlením hlavu neláme.
Mezi výkřiky především katolických fundamentalistů, kteří chtějí žít své životy podle překladu překladů biblických textů, mezi teologií, která uvízla v 19. století a neguje koncil, a mezi „léčivými“ kameny a zhmotněnými energiemi není žádný velký rozdíl. Jde o klanění se jednomu a témuž bůžkovi, jen z jiných stran. Linie, na níž se křesťanství kvůli umělým dodatkům zvenčí rozpadá, je tenká. Někomu se ještě podaří uchovat si jiskru duchovního života orientovaného na Krista, jiný je již v područí všelijakých pověr, konspirací a okultních praktik, které vyplňují prostor jeho duše natolik, že si v ní už Bůh nemůže učinit svůj chrám. Někdy bývají osudy takových lidí neveselé. Zbavit se víry v léčivou sílu minerálů nebo všelijakých energií není patrně tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát.
Postava filozofa a později i cézara Juliána Apostaty (331–363 n. l.) je mementem toho, jak fatální může pro křesťana být, když koketuje s věcmi, které jsou pro praxi duchovního života toxické a smrtelné. Pusťte si film scenáristy Jiřího Šotoly a režiséra Jiřího Bělky, který je i v omezených možnostech televizní tvorby mistrovským dílem. V 76 minutách poznáte, jak uhrančivé bylo procházet se Apollónovým chrámem a spoléhat se na věštby ptakopravců, a zároveň jaká strašlivá beznaděj z toho plynula, protože proti vzkříšenému Kristu byly dohasínající pohanské kulty jen řídkou, znovu ohřívanou polévkou od oběda.
Juliánova vize pohanské církve, která by sdružovala nejdůležitější pohanské kulty té doby, a byla tak účinnou protiváhou církve obecné, zkrachovala. Pohanští velekněží, které dosadil do hlavních provincií, měli být oponenty tamních biskupů. Celý tento projekt však narazil nejen na pozitivní energii církve a její rostoucí vliv v politickém, sociálním a kulturním prostředí, ale také na pohanství jako takové, které nebylo schopno takovou míru synkretismu vstřebat a unést. To samé zažívají i dnešní pohanské kulty a konspirační náboženství, mezi nimiž panuje řevnivost ještě mnohem větší. Ti, kdo si nárokují pozornost na své vlastní pseudo-pravdy, z bojů proti druhým i svým vlastním nikdy nevyjdou.
To, co Julián Odpadlík prožíval, prožívají mnozí lidé i dnes. Nestačí jim evangelia, nestačí jim nejlepší díla křesťanských autorů a světců, nestačí jim životodárná a proměňující síla svátostí, nestačí jim život modlitby, nestačí jim křesťansky orientovaná kultura a umění, nestačí jim kritická teologie, nestačí jim naděje, kterou do značně polámaného světa vnáší Duch, nestačí jim církev, která se navzdory všemu, co se proti ní v dějinách postavilo, udržela a žije.
Z mnoha důvodů potřebují ještě něco jiného, co vyplní prázdné místo, kde by za ideálních podmínek měli žít oni a Bůh. Vsadíme-li jako lidé bez víry na moc a sílu okultních praktik a pro západní styl života přizpůsobené pohanství, je pravděpodobné, že tohle všechno v okamžiku obrácení odvrhneme jako bezcenné zboží. Komplikovanější je to tehdy, když jako pokřtění učedníci a učednice Kristovy vsadíme spolu s ním pro jistotu i na další karty, kdyby ta hlavní karta – Kristova – nebyla nakonec kartou vítěznou…
Pokud může Mirek doplňovat svoji víru katolického křesťana vírou v UFO a v léčivou sílu růženínu, proč by Jana nemohla obohacovat svoji bratrskou spiritualitu vírou v placatou Zemi a výluh ze cvrčků, který porazí všechny druhy rakoviny? Když se Daniel cele oddal tomistické filozofii a živého, jednajícího a milosrdného Boha nahradil četbou díla jezuitského teologa a filozofa Francisca Suáreze, proč by Marie nemohla propojit svoji víru evangelikální tradice s konspiračními teoriemi o Grand Resetu, a dokonce i na horské louce poseté mečíkem a orchidejemi vidět už už přicházející apokalypsu?
Když biskup katolické církve zachází se svými spolupracovníky a laiky, kteří dávají základní smysl jeho službě, jako s odpadky, proč by někdo jiný nemohl zkřížit víru v Ježíše Krista a jeho zmrtvýchvstání s komunistickou nebo fašistickou ideologií? Když se křesťan Petr, který si ze základní školy nepřinesl ani bazální znalosti z prvouky, vyjadřuje k tématu pandemie Covidu-19 a vakcínám, které zachránily milióny lidských životů, s výřečností proroka, který se zbláznil, proč by nebylo možné na půdorysu různých křesťanských církví, farností a společenství oddávat lidi bez víry, kteří zkrátka jenom chtějí, aby ten klíčový okamžik jejich života byl krásný? K čemu víra? K čemu úcta k Bohu? K čemu bázeň Boží?
V katolické církvi v Česku neexistuje až na výjimky nic, co by se dalo nazvat trvalou školou víry čili katechezí dospělých. Skoro každé buddhistické společenství západního ražení má svoji pravidelnou školu duchovního života. Moji židovští přátelé se pravidelně schází k četbě Tóry, k výuce jazyka a ke studiu. Zkusili jste se někdy zeptat člověka, který s vámi sedí v kostelní lavici, co si myslí o základních pilířích křesťanské víry, o společnosti a kultuře, v níž žije, o věcech, které používáme v každodenním životě a za které vděčíme obětavé práci vědců mnoha oborů? Ti nemohou věřit, že 1+1 jsou 2, maximálně 2,5.
Kde se vzala esoterika
Nemohou bádat a pracovat s přesvědčením, že salát z pampelišek má stejné léčebné účinky jako penicilin. Nemohou podlehnout konspiračním teoriím, že jsou jen obrazem mnohem většího světa a že žijí jen ve trochu větší zavařovací sklenici postavené dnem vzhůru… Kdyby se nedrželi základních principů vědecké práce, tak jako by se křesťan měl držet základních zdrojů křesťanské víry, nemohli bychom se dorozumívat skrze internet, nýbrž si vyměňovat dopisy jen prostřednictvím poštovních holubů. Ani Bůh po nás nechce, abychom žili jako křesťané v Korintu nebo v Tesalonice.
Všechno, čím v plánu svého Otce Ježíš proměnil tento svět, tyto dějiny, tento vesmír a celé stvoření, je třeba a je možné zakomponovat do života současného člověka, aniž by z toho cokoliv přišlo vniveč a působilo jako z filmu pro pamětníky. „Všecko zkoumejte, dobrého se držte, zlého se chraňte v každé podobě,“ čteme v Prvním listu Tesalonickým. Možná, že většina věcí, které používáme, pochází z takzvaně nekřesťanského prostředí. Až na lidi postižené duchovní slepotou a na všechny možné duchovní manipulátory víme, že za léčivými bylinami se neskrývá ďábel a že zdravotní prospěch jógy může zažít člověk různého vyznání.
Nemyslíme si, že do potetovaného člověka vstupují jakési temné síly, ani že bychom se měli po návštěvě buddhistického kláštera omývat svěcenou vodou. Přesto se také nám, křesťanům, stává, že až příliš lehce vyměníme Božího syna za něco, co je s ním nesouměřitelné a co stojí přímo proti němu. Součástí zpytování svědomí a pokroku v duchovním životě by měla být i pravidelná duchovní hygiena, v níž si znovu ujasňujeme, že léčivou mocí je moc Božího slova a svátostí a půstu a modlitby, a ne pracně komponované lidské texty na různá obskurní témata, ne esoterické seance, ne photoshopové důkazy existence mimozemské civilizace, kyvadélka ani stokrát vylouhované příspěvky moderní gnóze.
„Pane, ukaž nám Otce, a víc nepotřebujeme!“ Ježíš mu odpověděl: „Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce. Jak tedy můžeš říkat: Ukaž nám Otce?“ čteme v Janově evangeliu. A skutečně. Nepotřebujeme nic jiného než Božího syna, který nám ukazuje na svého Otce a Ducha, jenž je dílem jejich společné lásky. Ve srovnání s tím, co nabízí k věření bezbřehá lidská fantazie, to je zdánlivě málo, skoro nic. Jenže právě tohle „nic“ nás jednou přijme do nebeského království.
Je až pozoruhodný ten světonázor, kdy se někteří lidé tváří, jakoby křesťanství bylo protipólem pověry, ezoteriky a pseudovědy – přitom z nich pochází a po tisíce let nadále je jejich součástí.
Pravá víra spočívá v jediném pohledu na Krista ,to ostatní je zavádějící ! Svět odmítá Boha jako takového ( ke své škodě ) . Protože vyžaduje „určité podmínky“ viz. první přikázání z desatera V jednoho Boha budeš věřit a jemu se budeš klanět !
prava vira i lava vira zidia hovoria ze ich ocko nebesky stvoril svet v pravej ruke a potom si ho prehodil do lavej a tak vznikol pohyb priestor a cas a oni z ucty k oteckovi pisu zprava do lava my piseme obracene a ockovi to nevadi a pozornost k jeho synu spociva v snahe o neustaly pohled nan to ostatni je menej podareny pokus booha svet neodmita to by sme nezili odmita pokriveny falosny pohlad nan to pochopil uz fero z asisi ktory ako jeden z mala svetcov miloval i satana
Jak řekl kdysi Paracelsus „Jsem křesťan, ó králi, a nestydím se být zároveň hermetikem..“
Jestli v něčem hřeší znovu a znovu katolická církev, tak je to ve své sebestřednosti a aroganci, ve které si zprivatizovala přístup k Bohu a je více než děsivé, že byla ochotna klidně brutálním způsobem zavraždit (nebojme se to nazvat pravým jménem) lidi, kteří svůj přístup k Bohu měli uchopený poněkud naturálnějším způsobem, který se nelíbil církevním hodnostářům..
Což je tak těžko představitelné, že staří (a možná, že to platí do dnešních dnů) alchymisté zažili vytržení nad velikosti Boží, když ve svých baňkách a týglech viděli změny ve zpracovávaných materiích při pracech na výrobě všelijakých kvintesencí, alkahestů, nad extrakcemi, putrefakcemi, kohobacemi, destilacemi, kalcinacemi, vedoucími k Velkému Dílu, na kterém se učili porozumět tajemství přírody?
Což byli staří magici jen hlupáci a museli vždy vyvolávat jen démony jako Faust a zaprodávat jim svoji duši za pár cetek a zlaťáků? Což nemohli z čistého hořícího srdce volat vysoké génie, Boží posly, kteří nejsou než Jeho myšlenkami, Jeho paprsky, aby se tak dotkli člověku pochopitelnějším způsobem nezměrného a nekonečného Stvořitele? Věřím, že mnozí magici zažili nepopsatelný moment Bohem do morku kosti oživeného světa kolem sebe (a skutečnou Bázeň Boží!) dokonaleji venku někde na kopci v kruhu při úspěšné evokaci některého z Božích andělů, než kdy v kostele, kde po ránu čte ospalý kněz ospalému publiku z knihy špatně pochopené metafory..
K Bohu vede nespočet cest, to se samozřejmě křesťanům, zvláště těm protestantského ražení, moc nelíbí. / mimochodem kolik mystiků měly protestantské církve za posledních několik set let ?/. To katolíci jsou v tomto ohledu větší kabrňáci, i když jejich svatí mnohdy / teď se tak trochu rouhám/ přišli k duchovnímu osvícení jako slepí k houslím. Prostě mnohdy nevědomky splnili podmínky vstupu do Král. nebeského, do Nadvědomí, do vyšších čaker apod. Stačilo milovat bližního bez ohledu na sebe, zastavovat mysl nějakými technikami apod. Neberme nikomu jeho víru, ať už se nám zdá jakkoli hloupá a absurdní. Z temnoty se na světlo přichází nejlépe…
a chcelo by sa dodat a temnota ho nepohltila…
uz egyptania mali vcelu a rakos hmotny a duchovny princip prv nez sa riesila na konciloch bozska a ludska prirodzenost krista
Milý pane teologu, zkuste si velice dobře promyslet tento výrok Buddhy (asi 563-483 př.n.l.): „Povaha představ je tvořivá“. Pak snad pochopíte i problémy, nad kterými se pozastavujete, a které jsou i základem nejen křesťanské, ale i muslimské věrouky. Zabývám se těmito otázkami již 56 let (napříč věky i kontinenty) a patrně je dokáži vysvětlit lépe než vy.
podoby a predstavy o vire obsahuju podoby strachu a tak deformuju vypoved a dobrom bohu