Advokátka a předsedkyně právnického spolku Christian Refugee Service (CRS) Ilona Machandrová spolu s kolegy Ondřejem Novákem a Lídou Špokovou vidí naléhavou potřebu právní pomoci cizincům, zejména žadatelům o mezinárodní ochranu. Dlouhodobě se při své advokátní praxi pro bono zabývali azylovým a migračním právem, ale potřeba jejich pomoci začala přesahovat volnočasovou iniciativu.
Spoluzaložila jste spolek Christian Refugee Service, kde se vedle zavedených neziskových organizací věnujete ochraně lidských práv uprchlíků.
Zajímá mě hodně ochrana lidských práv a ještě před tím, než jsem se začala věnovat azylovému právu, tak jsem již nějaký čas působila jako dobrovolník v misijně-humanitární rovině, což se promítlo i do mé profesní sféry. Mementem v naší činnosti se stal v roce 2015 příchod čínských křesťanů do České Republiky a jejich potřeba obhajoby, když jsme k tomu byli osloveni doktorem Tadeášem Firlou z CÍrkve bratrské. Byl to takový impuls, který nás tehdy dal dohromady. Časem těch klientů, uprchlíků, začalo přibývat a zjišťovali jsme, že nás to baví a naplňuje a že tomu chceme věnovat maximum možného času.
Absolvovala jsem stáž na Maltě, kde místní kolegové nenabízí pomoc čistě právní, ale komplexní. Mimo praktické, či právní pomoci jim nabízí i pomoc duchovní, což je taktéž součástí i CRS. To je něco, co v české azylové asistenci uprchlíkům chybí.
Osudy uprchlíků nás dovedly k přesvědčení, že jen za předpokladu organizované pomoci, se může v rámci boje za spravedlivý azylový proces skutečně něco změnit. Dalším důvodem vzniku CRS byla potřeba vytvořit spolek, který by organizoval pomoc a poskytoval právní služby cizincům bezplatně, protože ti lidi nemají z čeho ty právní služby uhradit. Uvědomili jsme si také potřebu centralizace, zefektivnění práce a pokrytí nákladů, které již nejsme schopni poskytnout pro bono. Jelikož musíme z něčeho žít, tak provozujeme své vlastní právní praxe, což nás kapacitně limituje, takže se zatím té pomoci nemůžeme věnovat tak, jak bychom chtěli.
Je to něco, k čemu jste vnímala povolání již od dětství? Inspirovala jste se někým?
Úplně ne. Mým největším snem bylo stát se veterinářkou. Do vysoké školy jsem závodně jezdila na koni parkur. Tehdy jsem ale nezvládla přijímací zkoušky a jedinou další variantou, kterou jsem si dokázala představit, bylo studium práv. Vždycky mě zajímala otázka spravedlnosti, otázka hledání pravdy a ochrana slabších. Vybavuji si, že jsem hodně ocenila, kdy nás na právech v Brně učili přemýšlet a ne jen se učit zákony zpaměti. Přece jenom práce v advokacii není vždy o té spravedlnosti, proto jsem se asi začala věnovat právě azylovému právu.
Konkrétně ti lidé už tak prožili ve svých zemích neskutečné věci, ale často bohužel při příchodu do Evropy se díky přístupu některých zemí a systému ta nespravedlnost na nich páchá dál. Buď jsou zneužívaní ze strany pašeráků, nebo jsou porušována jejich lidská práva. Například v zemích jako Řecko, Bosna, Bulharsko jim často není ani dovoleno žádat o mezinárodní ochranu.
Je to téma i u nás?
Aktuálně se hodně mluví o Řecku, které se cítí právě těmi dalšími evropskými zeměmi ponecháno na holičkách, tak práva těch uprchlíků více porušuje. Na moři jim třeba rozbijí motor a zatáhnou je zpátky do tureckých vod. Nebo se mi vybaví téma Islámu, který mnoho Evropanů vnímá jako hrozbu a z toho důvodu se přehlíží elementární právo těch lidí na obyčejnou lidskou důstojnost. Radši budeme tady v Evropě porušovat hodnoty a lidská práva, než aby byl jakkoliv narušen náš osobní komfort. Tohle tady bohužel už jednou bylo a pokud se v této oblasti začnou dělat ústupky, tak to nemusí skončit vůbec dobře. To ale neznamená, že jsem pro otevřené hranice a že slepě budeme přijímat každého, kdo přijde! Myslím si ale, že by měl být těm lidem umožněn spravedlivý proces. Bez toho to nejde, bez toho ztratí hodně i naše evropská kultura!
Křesťanská víra sice není jediným zdrojem etického principu stojícím za právem, ale ve vašem profesním životě hraje významnou roli!
Má víra má na můj profesní život docela výrazný vliv a to jakým způsobem přistupuji ke klientům, jakou od nich požaduji odměnu a kolika věcem se věnuji pro bono. Má to možná vliv na to, že nemám tak úplně kariérní ambice, jako třeba mít vlastní úspěšnou advokátní kancelář. Spíše bych chtěla, aby si Bůh moji profesi a zkušenosti mohl maximálně použít k tomu, co dělám. Ať už jsou to klienti, kteří přicházejí z ulice, nebo jsou to klienti, kterým jsem ustanovena ze zákona v trestní oblasti.
Už mi v několika případech pán Bůh otevřel zajímavou příležitost k rozhovorům, jak o jejich životech, tak o jejich motivacích, možná i určitém postoji k duchovnu. Asi nejvíce se to týká klientů, kteří jsou ve vazbě, nebo ve výkonu trestu. Mají tendenci hodně přemýšlet o životě a o smyslu toho, co jak udělali a jaké to mělo následky. Myslím si tedy, že mě má křesťanská víra v profesi ovlivňuje každý den. Proto jsem i členem spolku Křesťanských právníků, kde se můžeme vzájemně povzbuzovat, aby naše víra měla významnou roli v tom, jak fungujeme.
Působíte mimo jiné jako humanitární pracovník, kdy jezdíte na Balkán do uprchlických táborů. Jak vás napadlo, že pojedete dobrovolničit do uprchlického tábora?
Tuto potřebu sloužit nezištně druhým lidem datuji ke své konverzi a navázání vztahu s pánem Bohem. Tehdy jsem se modlila za to, aby si mou vnitřní transformaci použil. Takovými zvláštními okolnostmi, které se nasbírali, jsem se přes dva misionáře dostala k pomoci uprchlíkům, kteří se humanitární práci již nějaký čas věnují. Při první cestě do táborů jsem věděla, že je to přesně oblast, které se mám věnovat. Osobní zkušenost s těmi lidmi mi otevřela oči a ukázala mi, jak obrovská potřeba mezi těmi lidmi je. Nejen potřeba praktická, humanitární, ale i spirituální, kdy tito lidé prošli strašnými okolnostmi, kdy bylo jejich životy doslova zatřeseno. Myslím si, že právě běžným Čechům ta osobní zkušenost, kdy jim dáte svůj čas a vyslechnete si jejich příběh, může pomoci překonat obavy a na ty konkrétní životy se pak koukáte úplně jinak.
V jakých táborech jste byla? Jaká situace tam momentálně panuje?
Těch táborů a zemí bylo hodně. Bosna, Bulharsko, Srbsko, Řecko. Prakticky i Turecko. Ty tábory byly jak oficiální, tak neoficiální o několika tisících lidech ve stanech daleko v polích, daleko od jakékoliv civilizace. Takže jsem zažila například to, když tábor organizují čistě dobrovolníci složení z několika národností, nebo když má na starost organizaci tábora místní vláda. Tehdy bylo ale evidentně vidět, že ti uprchlíci tíhnou raději k těm neoficiálním táborům. Ta snaha těch dobrovolníků, kteří to opravdu chtěli dělat a dělali to upřímně, byla pro ty lidi důležitější, než že měli nad hlavou zděnou budovu nějakého oficiálního tábora, kde ovšem dostávali nějaký svůj příděl z povinnosti. Byli radši ve stanu, kde ale byla skupina dobrovolníků, kteří s nimi byli ochotní trávit nějaký čas.
Nezapomnělo se i kvůli koronakrizi na ně?
Co se týče těch podmínek, dá se říci že se trošku zlepšují, že se ty země dané situaci přizpůsobují. Z počátku na to nebyly vůbec připravené, ale na druhou stranu ten druhý a horší faktor je, že ti lidi tam jsou strašně dlouho. Takže i když po té materiální stránce je to trošku lepší, po té psychické se to pro ně stává obrovským zoufalstvím. Z počátku ty podmínky byly o hodně horší, ale na těch lidech byla vidět naděje na lepší život.
Teď jsou teda v těch lepších podmínkách, ale podlehli té beznaději, že se už nemají kam dostat a že nemají jak začít znovu. Což působí strašně moc depresí a někdy i agrese, což se projevuje na dětech. Tam dochází k sebepoškozování, k pokusům o sebevraždu. Nedokáží se s tou situací vyrovnat. Zažili trauma ve své zemi, poté trauma při útěku a tady na ně čeká trauma další. Žádná stabilita, žádný pocit jistoty. Ta situace tu trvá skoro už šest let a pořád jsme nezvládli agendu toho, komu dáme azyl a koho pošleme zpět. Potom je opravdu jednoduché takovéto lidi radikalizovat.
Ohledně uprchlíků panuje spousta polopravd a mýtů, což mě dostává k jednomu nejčastějších argumentů proti migraci. Proč přicházejí hlavně muži?
Člověk, když se dostane do těch míst táborů, tak vidí i hodně rodin i ženy samotné s dětmi. Je určitě pravda, že počet mužů převyšuje. Je to hlavně proto, že ta cesta do Evropy je velmi nebezpečná a velmi drahá. Často se skládá několik rodin na to, aby zaplatili jedné osobě cestu do Evropy. Pokud jde o to, aby si zvýšili šance, že ta jedna osoba se do té Evropy dostane, tak z logiky věci vyšlou muže. A pokud to je rodina, která má několik dětí, tak vyšlou nejstaršího kluka.
S tím, že často očekávání těch rodin je takové, že ten mladý muž tady přijde, najde si nějakou práci a bude posílat peníze rodině, kterou zanechal v Afghánistánu, nebo v Íránu a že ta rodina tam z toho bude žít. Oni sami si neuvědomují, před jakou výzvu a zodpovědnost ty své děti postavili. Mnoho z nich po cestě umře, mnozí se nevrátí, nebo nedosáhnou kýženého cíle. Při rozhovorech s těmi lidmi často vyplývá, že i kdyby se chtěli vrátit, tak nemohou, protože nemohou ty své rodiny zklamat.
Tedy je to silně spjaté s riziky?
Druhá možnost je, že se rozhodne odejít muž od rodiny, s tím, že si je vědom, že nezaplatí cestu celé rodině a že ta cesta je natolik nebezpečná, že nemůže ohrozit svou ženu a děti. Pak doufá, že když získá azyl v Evropě, že na základě programu sloučení rodiny dostane do bezpečí zbytek svých blízkých. To je taky důvod, proč je na té cestě těch mužů víc, protože ta cesta je hodně náročná a nebezpečná. Ty příběhy jsou šílené. Pašeráci je často nechají zemřít v poušti, nebo je vysadí v hlubokých lesích, kde neví, kde jsou a bez jídla a vody musí přejít nějaké hory. Pak je někde v Bulharsku nahání cizinecká policie, která na ně běžně posílá psy. Často je i pohraničníci okradou a zbijí. Toto není opravdu nic pro ženy a děti.
Na závěr je důležité poznamenat, že se při první vlně do Evropy pouštěly přednostně ženy a děti, proto je i dnes poměr mužů v těch táborech vyšší. Samozřejmě jde také o obchod. Převaděči již v těch zemích původu vytváří agendu příslibů, že v Evropě na ně čeká lepší život a slibují jim věci, které nejsou pravda. Velice často jsem se setkala s tím, kdy ti lidé při rozhovorech kvitovali, že kdyby tušili, co na ně v Evropě čeká, tak by se nikdy na tu cestu nevydali. Bez té propagandy pašeráků by ti lidé neměli tak vysokou motivaci odcházet tady do Evropy.
Kdybyste měla moc vybrat jakýkoli zákon a mohla ho změnit nebo zrušit, jaký by to byl?
Nevím, zda bych chtěla nějaký zákon rušit. Ono není totiž jednoduché ty zákony tvořit tak, aby byly funkční a aby byly se díky nim dosáhlo toho, co chceme. Je to složitý proces a až v praxi se ukáže, zda to celé vůbec bude fungovat. Jsme nedokonalí lidé a neumíme tvořit dokonalé zákony. V Bibli se píše, že naplněním zákona je láska, takže nikdy to nebude dokonale fungovat. Vždycky budou lidé hledat způsob, jak daný zákon obejít, jak v něm najít mezery. Někdy mi přijde, že se těmi zákony snažíme posunout společnost k tomu, aby sama dodržovala těch deset přikázání, které prakticky jsou dokonale dostačující, ale nejde jich fakticky dosáhnout.
Asi bych změnila mnohé v zákoně o azylu také v zákoně o pobytu cizinců v cizineckém zákoně. Ale spíše, co bych chtěla změnit, je způsob aplikace těch zákonů. V tom s kolegy vidíme ten problém, kdy ta otázka těch cizinců a uprchlíků na této rovině je naším státem a úřady velice často porušována. Je to způsobené tím, že se ti cizinci v našem právním systému neorientují a často ani svá práva neznají. Proto je pro naše úřady tak jednoduché ty jejich práva porušovat a to ve velké míře. To jsme se naučili na těch čínských křesťanech.
Mgr. Ilona Machandrová v advokacii působí od roku 2019. Vystudovala Právnickou fakultu Masarykovy univerzity a zaměřuje se ve své praxi na azylové a migrační právo. Ve svém volném čase se od roku 2014 věnuje misijní a dobrovolnické činnosti mezi uprchlíky, kteří se nacházejí na tzv. Balkánské stezce. Za účelem podpory této činnosti založila v roce 2016 Fond Naděje Pro Národy. (Dnes jedním z programů CRS). V létě 2018 také získala zkušenosti s fungováním JRS Malta. Je místopředsedkyní spolku Křesťanských právníků.
Autor: Václav Radoš
