Výňatek z knihy “Cesta srdce”, Praha 1995, s. 16-17)
V průběhu posledních několika desetiletí jsme zaplavováni přívaly slov. Kamkoli jdeme, obklopují nás slova: slova měkce šeptaná, hlasitě proklamovaná nebo zlostně vykřikovaná; slova mluvená, recitovaná nebo zpívaná; slova na deskách, v knihách, na zdech nebo na obloze; slova mnoha tónů, mnoha barev nebo mnoha forem; slova, která slyšíme, čteme, na něž se dlouze díváme nebo jen letmo pohlédneme; slova, která vzplanou a uhasnou, pohybují se pomalu, tančí, skáčou nebo se chvějí. Slova, slova, slova! Tvoří podlahu, stěny a strop našeho bytí.
Nebylo to vždycky takové. Doba bez rádií a televizí, reklamních štítů, vývěsek a tabulí, nálepek na auta a všudypřítomných oznámení, udávajících snížení cen a zvláštní slevy, není ještě tak vzdálená. Byly časy, kdy neexistovaly reklamy, které nyní pokrývají celá města slovy.
Nedávno jsem jel přes Los Angeles a náhle jsem měl zvláštní pocit, že projíždím obrovským slovníkem. Ať jsem pohlédl kamkoliv, všude byla slova snažící se mé oči odtrhnout od vozovky. Říkala: „Používej mne, vezmi si mne, kup si mne, vypij mne, přivoň si ke mně, dotkni se mě, polib mě, spi se mnou.” Kdo si v takovémhle světě může uchovat úctu ke slovům?
Tím vším chci naznačit, že slova, má vlastní nevyjímaje, ztratila svou tvořivou sílu. Jejich neomezené zmnožení způsobilo, že jsme ve slova ztratili důvěru, a v důsledku toho si velice často pomyslíme: „Vždyť jsou to jen slova.”
Slova, má vlastní nevyjímaje, ztratila svou tvořivou sílu.
Učitelé ke studentům mluví šest, dvanáct, osmnáct, někdy i dvacet čtyři let. Avšak studenti z této zkušenosti často vyjdou s pocitem „Byla to jenom slova”. Kazatelé mají svá kázání týden za týdnem a rok za rokem. Jejich farníci však zůstávají stejní a často si myslí: „Jsou to jenom slova.” Politici, obchodníci, ajatoláhové a papežové přednášejí své projevy a činí prohlášení „ostošest”, ti však, kdo jim naslouchají, si říkají: „Vždyť jsou to jen slova… zas jen další rozptýlení.”
Výsledkem je, že si už ani neuvědomujeme hlavní smysl existence slov, jímž je vzájemný kontakt. Slovo už dávno nemá co říci, dávno není pro , společenství přínosem, už společenství nevytváří, a nemá tudíž životodárnou sílu. Slovo už nenabízí spolehlivou půdu, na níž se lidé mohou vzájemně setkávat a budovat společenství.
Přeháním? Zaměřme se na moment teologického vzdělávání. Jaký jiný cíl má teologické vzdělávání, než přivést nás blíže k Bohu, abychom věrněji žili podle toho úžasného příkazu milovat ho celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí a milovat svého bližního jako sama sebe (srov. Mt 22,37-39)? Semináře a bohoslovecké školy musí vést studenty teologie k stále rostoucímu obecenství s Bohem, jednoho s druhým a se všemi lidskými bytostmi. Smyslem teologického vzdělávání je formovat celou naši osobnost k rostoucí podobnosti s Kristovou myslí, aby náš způsob modlitby a náš způsob víry byly jedno.
Je to však to, co se ve skutečnosti děje? Často se zdá, že my, kdo studujeme nebo vyučujeme teologii, jsme zamotám do takové sítě diskusí, debat a názorů na Boha a „Boží problémy”, že prostý rozhovor s Bohem nebo pouhá blízkost Bohu se stává prakticky nemožnou. Naše zvýšená verbální schopnost, která nám umožňuje vyjadřovat jemné obsahové odstíny, se někdy stává ubohou náhražkou za soustředěné odevzdání se Slovu, které znamená život.
Existuje-li krize teologického vzdělávání, jedná se tu jednoznačně a především o krizi celého světa. Nechci tím říci, že kritická intelektuální práce a jemné rozlišování, které vyžaduje, nemají v teologickém vyučování místo. Když už ale slova nejsou odrazem božského Slova, v němž a skrze něž byl náš svět stvořen a vykoupen, ztrácejí svou živnou půdu a stávají se stejně svádějícími a klamavými jako slova používaná k prodeji pracích prášků.
Bývaly doby, kdy vynikajícím prostředím pro teologické vzdělávání byl klášter. Tam se slova rodila z mlčení a mohla člověka vést hlouběji do mlčení. Ačkoli kláštery už nejsou nejobvyklejším místem teologického vzdělávání, mlčení zůstává nepostradatelné dnes stejně, jako tomu bývalo v minulosti. Boží Slovo se zrodilo z věčného mlčení Boha a my chceme být svědky právě tomuto Slovu, jež povstalo z mlčení.
Autor: Henry Nouwen
Zdroj: Cesta srdce