Když jsem na cestách v zahraničí, ráda na nových místech zavítám na mši nebo modlitbu a poznávám tamější duchovní tradici. Obvykle si vystačím s překladem mešního řádu, předem si nastuduji odpovědi a pečlivě se snažím zapamatovat si všechny místní odlišnosti a nuance – od vůně kadidla přes četnost klečení až po synchronizaci zpěvu.
Ze štrasburské katedrály si například pamatuji, že veškerý zpěv lidu „dirigovala“ žalmistka od ambonu – což se zdálo velmi užitečné, a lid tak zpíval opravdu jednotně. Nebo to, že sbírka probíhala i s bezkontaktními terminály, to mě hodně nadchlo! Poutní kostel v Moustiers-Sainte-Marie měl velmi specifickou vůni kadidla podobající se purpuře. Sorrentinský kostel všichni opustili v rekordním čase. A tak bych mohla pokračovat.
Při své novoroční cestě do Egypta jsem si tak naplánovala i účast na koptské mši. Ačkoliv křesťanů je v Egyptě stále něco přes deset procent, informace o mších jsou i přes to v podstatě nedohledatelné. Rozpis bohoslužeb na dveřích kostelů ani webech farností prostě neexistuje.
Náhradní půlnoční
Vymyslela jsem tak jiný plán – budeme v Káhiře v době koptských Vánoc. Snad se dá spolehnout na to, že bude probíhat nějaká vigilie. Na detaily už se doptáme na místě. Vlastně se to náramně hodí, protože před Vánocemi jsem byla dost vyčerpaná a k tomu nemocná, takže na půlnoční mši jsem raději nešla. Oslavíme tak dodatečně Vánoce s východní církví v Egyptě!
I to ale mělo pár háčků. O půlnoci mše začíná, nebo končí? Dopoledne se ptáme jednoho z průvodců v koptské čtvrti. Netuší. Naštěstí ale narážíme na místní knihkupectví, kde nám domorodý koptský křesťan sděluje, že vigilie se koná v každém kostele od pěti nebo šesti hodin odpoledne až do půlnoci. Uf, tak to je fuška.
Vyrážíme po deváté hodině večer do kostela poblíž našeho bytu. Podle Googlu je na místě nezvykle velké množství lidí. Oblékám si dlouhé šaty a kabát, protože po setmění teplota významně klesá a protože vím, že křesťanky z Blízkého východu na mše nosí závoj, přehazuji si přes vlasy kašmírový šátek, který jsem si koupila na bazaaru, protože chci dát najevo respekt k místní tradici.
Policejní manévry
Kostel lemuje policejní koridor a zvýšená ostraha. Koptové bývají v Egyptě často terčem teroristických útoků, takže je to asi namístě, jejich rozsah mě ale překvapil. Už první hlídka u zátarasu nás nechce nechat projít, ale snažím se jí vysvětlit, že jsme křesťané a chceme jít do kostela, tak nás pouští. Přicházíme ke koridoru z kovových zábran potažených látkou s egyptskými barvami, kterou střeží muž se samopalem. „Zavřeno, nemůžu vás pustit,“ říká špatnou angličtinou. „Není zavřeno. Chceme jít na vánoční mši,“ vysvětluji. „Ne, ne, zavřeno,“ kroutí hlavou. Už jsem se za těch pár dní v Egyptě naučila, že zavřeno je odpověď na všechno, co se zrovna nehodí. „Není, vevnitř je vánoční mše,“ oponuji. „Ta je až zítra,“ zkouší to muž. „Ne, je dneska,“ nevzdávám to. Muž mrmlá a máchá samopalem. Evidentně si neví rady.
Koridorem z kostela odchází matka s asi čtyřletou dcerou. Muž jí něco říká a vidím, jak na ni po očku mrká. „Kostel je prázdný,“ říká holčička nervózně anglicky. „Samopalista“ přehnaně pokyvuje souhlasně hlavou. „Jo jo, prázdný!“ přikyvuje. Není moc dobrý herec. „To je v pořádku, já vím, že není,“ mrkám na holčičku a jí se evidentně uleví, že nemusí lhát. Chlápek se samopalem si povzdechne a volá na uniformovanou stráž u vnějšího zátarasu.
„Co chcete? Do kostela? To nejde, tam je teď moc lidí,“ odpovídá policista a já se trochu pousměju, protože se evidentně nestačil domluvit se „samopalistou“, který naopak tvrdil, že na místě nikdo není. „Já vím, protože jsou Vánoce,“ usmívám se. „Nechceme vás obtěžovat, jen jsme chtěli jít na mši a pomodlit se,“ dodávám. Policista kroutí hlavou a pak se ptá, jestli máme u sebe pasy. Nemáme, nevzala jsem si nic kromě telefonu. Tak to ale máme smůlu, bez pasů nás bohužel nemůže pustit, to je ale škoda, že… krčí rameny. „Nemám pas, protože bydlíme za rohem. Když se pro něj vrátím a ukážu vám ho, pustíte nás?“ nevzdávám to. Policista je evidentně pobaven mou urputností, vlastně je to docela sympaťák. „Samozřejmě,“ usmívá se a dodává, že nás bude očekávat, i když asi čeká, že to spíš vzdáme.
Objevujeme se s manželem za deset minut znovu. „Už ho máám!“ mávám z dálky na sympatického policistu, který se směje. Přicházíme znovu na začátek koridoru. Muž se samopalem obrací oči v sloup, s pohledem „už jsou tady zase“ přestává mluvit anglicky a přepíná do arabštiny. Přichází muž číslo dvě a bere si naše pasy. Teda bere je silné slovo, skoro bych řekla, že mi je vytrhl se skřípěním zubů z ruky. Ne že by se do nich podíval – rovnou je odnáší směrem do kostela. Trochu znervózním, ale nevzdávám to. Třeba je potřebuje projet nějakým systémem, nicméně čekala bych to spíš od policie. Muž číslo tři sedí až za bezpečnostním rámem. Vydávám se mu vstříc. Když si toho všimne, vytřeští oči, jako kdyby spatřil přízrak, a volá „minutu!“ Ignoruji ho, procházím rámem bez pípání a postavím se s úsměvem naproti němu. „Minutu!“ opakuje, evidentně nervózně, a těká pohledem. Nepřipadám si jako teroristka, ale je pravda, že s blonďatými vlasy a světlou pletí jsem na první pohled jasně podezřelá cizinka, kterou si lidi na ulici dokonce občas fotí. Ostatní věřící bez problémů procházejí do kostela bez kontroly. Muži číslo tři je to evidentně trochu trapné, tak se aspoň snaží předstírat, že je taky kontroluje.
Jsme vítáni(?)
Muž s pasy se stále nevrací. Přijíždí další policejní hlídka. S manželem se smějeme, že jsme způsobili v Káhiře policejní manévry. Policisté si něco šeptají a krouží kolem koridoru jako supi. Chlapík s pasy se vrací za 10 minut, které se zdají jako věčnost, ve společnosti seriózně vypadající dámy v kostýmku a s dobrou angličtinou. Pracovně jí říkáme „manažerka kostela“, i když netušíme, jakou roli v tom všem hraje. Důkladně se nás vyptává na to, proč jsme v Egyptě, co tam děláme, odkud jsme a proč chceme do kostela. Na tváři má přibitý úsměv a tváří se nepřirozeně mile. Skoro to vypadá, že další hlídku zavolala ona, protože si s ní vyměňuje důležité pohledy. Ujišťuji ji, že jsme křesťané, a ne teroristé, a že bychom jen chtěli zažít místní formu bohoslužby. „Je to v pořádku?“ ptám se medovým hlasem a usmívám se stejně strojeně jako ona. „Ale samozřejmě, jste vítáni, prosím,“ povyšuje úsměv na další úroveň a svěřuje nás do péče muži číslo dvě, který nám konečně vrací pasy a je tím neskutečně otráven. S tím nejznechucenějším výrazem nás uvádí do kostela.
Ženy a muži sedí v lavicích odděleně, některé z nich mají opravdu na hlavě krajkový závoj podobný španělské mantille, jiné běžný šátek a větší část z nich nic. Nenápadně se postavíme úplně dozadu, abychom nerušili. Muž číslo dvě s přísným výrazem stojí u vchodu a hypnotizuje nás pohledem. Zaměřuji se na šátek babičky přede mnou, kde je vyobrazena Panna Marie s palmou. V duchu se směji tomu, jak mi to připadá zvláštní, ačkoli je to vlastně mnohem přirozenější, než ji přesazovat do evropských kulis se zasněženým Betlémem.
Po mé levici se znenadání objevuje mladý muž, i když stojíme spíš v ženské sekci. Pozdraví mě, představí se jako Daniel a začne překládat, co se právě na mši děje. Poté mi podává do ruky svůj telefon s mešním řádem v koptštině, angličtině a arabštině. Přesně tak, jak bych to udělala, kdyby byl někde k dispozici. Protože se mše koná o Epifanii, čtení se týká Zjevení Páně a tří králů. Patriarcha káže o tom, že tak jako mudrci přinesli Ježíšovi cenné dary v podobě zlata, myrhy a kadidla, měli bychom mu i my dát to nejcennější, co máme – svůj čas naplněný modlitbami, potažmo svůj život jako takový. Jeden z ministrantů při tom pobíhá kolem ambonu se smartphonem a kněze natáčí jako rockovou hvězdu, záběry se objevují na dvou velkých plátnech vedle oltáře. Rozlišení je dost špatné a kostel se mi vůbec nezdá tak velký, aby to bylo nutné, ale třeba to vysílají i on-line.
Na mši v obýváku
Lidé v průběhu celé mše nenuceně proudí do kostela a z něj, někteří mladí „zevlují“ na schodech, matky odcházejí utišit nebo nakrmit děti, jiní si jdou zavolat či zakouřit nebo se nadýchat čerstvého vzduchu. V kostele je totiž horko a s kadidlem se nešetří. Cítím se trochu jako v něčím obýváku, kde se každý přirozeně vytrácí a objevuje podle svého. Kněžský sbor s ministranty se chová stejně nenuceně – někteří se na židlích protahují a zívají, než přijde jejich čas. Střídají se u mikrofonu nebo společně zpívají. Že u oltáře není ani jedna žena, asi netřeba podotýkat. Liturgii doplňuje promítání textů na plátnech s trochu kýčovitými GIFy svaté rodiny, což mi ale vlastně přijde zábavné. Mísí se tu zvláštní konzervatismus s trochu nemotornou snahou o modernitu, kterou i tak oceňuji.
Štrasburská dirigentka by se tu ale velmi hodila, protože zpěvy jsou velmi zdobné a lid se v melismatech postupně rozchází. Liturgie je bohatší a „nafouklejší“ než u nás, obsahuje spoustu vložených pasáží a modliteb – mimo jiné třeba speciální zpívanou modlitbu za Nil o deseti slokách a obecně různé chvalozpěvy a modlitby za přírodu a úrodu. Kněz ale slouží zády k lidu a málokdo vidí, co se u oltáře – kromě pompézního vykuřování – skutečně děje. Daniel nám vysvětluje, že koptskou obdobou našeho pozdravení pokoje je zvláštní gesto, při němž člověk pohladí ruce druhého a své dlaně potom políbí. Je to srdečné a upřímné, i když to děláme trochu neobratně.
Nikdo z koptů během mše neklečí, pouze stojí v předklonu se svěšenou hlavou. Jsem z jiných zemí zvyklá na to, že klečení z kostelů postupně ustupuje a nahrazuje jej prosté stání, ale já ho praktikuji ráda, pomáhá mi se lépe soustředit, takže v tomhle případně respektuji vlastní tradici. V liturgii se střídá koptština a arabština. Některé části jsou ale i tak dost nesrozumitelné a Daniel nám během nich nadšeně ukazuje fotky ze své nedávné návštěvy Prahy. Ostatně nikoho nepohoršuje během mše telefonovat, esemeskovat nebo prostě koukat do mobilu, listovat si knihou či si povídat a v přirozeném ruchu kostela to nikoho neruší.
Blíží se čas přijímání a chrám se postupně plní. Dokonce začíná vznikat dlouhá a spořádaná fronta ještě před tím, než je dokončeno proměňování. „Chcete jít taky?“ ptá se Daniel. „Já nevím, já se obávám, že asi nemůžeme,“ váhám. „Já se zeptám!“ směje se.
Koptové si zouvají boty a pochodují k přijímání – opět v několika řadách rozdělených podle pohlaví. Dan přerušuje na několik minut ženskou frontu, aby se kněze zeptal, jestli jako katolíci můžeme jít také. Chvíli spolu diskutují a já se cítím trapně, protože fronta stojí kvůli nám. Ačkoli se mi původně zdálo, že na mě kněz při kázání chvíli vlídně a s úsměvem koukal, teď rezolutně kroutí hlavou. Daniel se tváří zklamaně. „To nevadí, stejně už asi půjdeme,“ utěšuji ho. Potřebuji trochu na vzduch a vzhledem k počtu lidí ve frontách bude přijímání asi dlouhé. Vyměňujeme si číslo na WhatsAppu a v následujících dnech nám Dan posílá pár křesťanských reelsek s anglickými titulky, která jsou moc hezká.
Jsem ráda, že jsem se nenechala odradit. Ačkoli jsem se snažila působit odhodlaně, mnohokrát mě napadlo, zda se nutně cpát někam, kde mě evidentně nechtějí a kde jen působím zbytečné potíže. Ale díky Danielovi jsem se vlastně nakonec cítila opravdu velmi vítaná a přijímaná. Obětoval svůj čas a možná trochu i duchovní prožitek tomu, aby tu zkušenost zprostředkoval nám, čehož si moc vážím. Koneckonců, možná jsme tak nalezli nového věřícího přítele, kterých jinak moc nemáme.
