Rosťa vyrůstal s maminkou a prarodiči v rodinném domku v Orlové. O vlastním otci nic neví. Když mu bylo jedenáct, matka se provdala do Karviné za alkoholika a brzy zemřela. Začal se toulat po ulicích a páchat neřesti všeho druhu. Jednu jeho sestru kdosi zabil, druhá pije. Sám sice zplodil pět dětí, ale rodinu, kterou založil, dávno pozbyl. Strávil ve vězení celkem třináct let. V přestávkách mezi jednotlivými tresty žil střídavě jako bezdomovec a nebo pracoval u „světských“, kde měl ubytování u provozovatele kolotočů, dobrého známého.
Zaujala ho tam katolická zbožnost. Zbytek posledního trestu si odpykával v ostravské věznici Heřmanice na SPO (Specializované oddělení pro léčbu závislostí). Slyšet Rosťu vyprávět o násilnostech, dějících se ve věznici Valdice, odkud přijel, nebylo nic příjemného. V Ostravě mu na návštěvy chodila dnes už bývalá družka. Vodila mu jejich malou pětiletou dcerku, kterou miluje a na kterou se upnul.
Duchovní pomoc jsem Rosťovi nabídl na setkání se zástupci AA (Anonymní alkoholici), kteří za vězni z SPO docházejí. Od té doby dychtivě naslouchal a četl Boží slovo. Krátce na to spáchal jeho nevlastní bratr a zároveň nejbližší přítel sebevraždu. Rosťa navštívil dvakrát psycholožku, ale projít krizí mu pomohla až moje modlitba. Položil jsem mu ruku kolem ramen a on vypráví, že při tom prožil nadpřirozený dotek Božího Ducha. K nově nalezené víře v Ježíše Krista se při společných terapiích otevřeně hlásil. Užil si kvůli tomu hodně posměchu od ostatních vězňů. Jednou se zastavil na poslední chvíli, kdy už si s provokatérem málem začal vyřizovat účty pěstmi… Vychovatelé na SPO jej v plnění zadaných úkolů dávali za příklad. Dokonce za ním přijeli natočit rozhovor až z Prahy.
Konečně nadešel toužebně očekávaný den. Opuštění věznice připadlo na neděli. Byli jsme s Rosťou domluveni. Čekal jsem na něho před branou se známým filmařem, který zdokumentoval jeho výstup, poté přesun do modlitebny Církve bratrské a pak i jeho svědectví za kazatelnou při dopoledním shromáždění. Po několika návštěvách našeho sboru však přišlo zklamání. Zprvu dosahoval výborných výsledků v doléčovacím zařízení Renarkon. Kvůli incidentu se spolubydlícím ale musel pobyt ukončit. Fixován na dceru, o kterou nechtěl přijít, se znovu nastěhoval k družce a našel si zaměstnání ve Vítkovických železárnách.
Bydleli v mém sousedství. Spory s družkou se vyhrocovaly, začal opět pít a brát drogy. Občas jsem ho navštívil a modlil se za něho. Těžko se mi na otázky „Co je s Rosťou?“ ve sboru odpovídalo. Čas plynul, běžel druhý rok od jeho propuštění. Žil opět jako bezdomovec. Vrátil se na kolotoče, ke „světským“, jak byl zvyklý. Jednu noc, kdy chtěl ukončit svůj život, jsem ho v Ostravě „vyzvedl“ a ubytoval na naší chatce. Později podstoupil protialkoholní léčbu v Praze U Apolináře. Ale ani tu nedokončil. Objevil se pak u nás doma na Štědrý večer, bez ponožek.
Najedl se s námi, dal jsem mu spacák, oblečení a vzal ho na ekumenickou „půlnoční“ bohoslužbu. Pak se šel vyspat do parku. Po novém roce na nás několikrát podnapilý v noci zazvonil. Věnoval se mu i můj syn Jeroným. Později přišel střízlivý, odhodlaný na druhý den se mnou odjet do Třince na pohovor do střediska ŠPR (Šance Podaná ruka). Tam se Rosťa uvedl velmi dobře. Pro středisko začal i pracovat a byl oceňován pro manuální zručnost. Žel, pod vlivem alkoholu znovu jednal zkratovitě. Odjel za dcerou a já se jen modlím, aby ho znovu nezavřeli.
Jan Kočnar působil jako kaplan Věznice Heřmanice
Autor: Jan Kočnar
Zdroj: Časopis Brána
