Vysoko nad městem stála na štíhlém sloupu socha Šťastného prince. Celý zářil, jeho tělo bylo pokryto tenkými lístky jemného zlata, místo očí měl dva jasné safíry a velký červený rubín plál na jílci jeho meče. Všichni ho obdivovali.
Jednou v noci letěla přes město vlaštovka. Její družky před několika týdny odletěly do Egypta. Letěla celý dlouhý den a byla unavená. Tu uviděla sochu na vysokém sloupu. Snesla se k nohám Šťastného prince a připravovala se ke spánku. Ale právě, když si kladla hlavu pod křídlo, padla na ni velká krůpěj. Bylo to podivné. Na obloze nebylo ani mráčku, jen hvězdy zářily.
Už chtěla odletět, ale tu padla druhá, pak třetí kapka. Vlaštovka se podívala vzhůru. Viděla, že oči Šťastného prince byly plné slz. Stékaly po jeho zlaté tváři.
„Proč pláčeš?“ ptala se vlaštovka.
„Když jsem byl živ a měl jsem lidské srdce,“ odpověděla socha, „nevěděl jsem, co jsou slzy. Žil jsem v jednom paláci, kam žádná žalost nesměla vkročit. Všechno kolem mne bylo tak krásné. Všichni mi říkali Šťastný princ. A šťastný jsem doopravdy byl. Tak jsem žil a tak jsem zemřel. Teď, když jsem mrtev, stojím tak vysoko, že vidím všechnu ošklivost a bídu svého města. I když mé srdce je z olova, bolí mne to a musím plakat.“
„Daleko odtud,“ pokračovala socha jemným hlasem, „daleko odtud je ulička a v ní chudý dům. Tam vidím ženu; je ustaraná, má drsné, červené ruce, celé jehlou popíchané. Vyšívá, aby něco málo vydělala a mohla koupit jídlo svému dítěti, které je nemocné. Moc trpí a naříká. Vlaštovko, vlaštovko, vlaštovičko, dones jí rubín z jílce mého meče. Mé nohy jsou připevněny k podstavci a nemohu se hnout.“
„Očekávají mě v Egyptě a je mi zima,“ odpověděla vlaštovka. Ale princ ji pořád prosil. A tak vlaštovka vyklovla velký rubín z princova meče a nesla jej v zobáčku přes střechy města. Letěla nad věží katedrály, míjela paláce, letěla přes řeku a viděla svítilny visící na lodních stožárech. Letěla nad ghettem židů, až konečně doletěla k chudému domu a nahlédla dovnitř. Vlétla do místnosti a položila velký rubín na stůl. Ještě jednou dům obletěla a vrátila se k Šťastnému princi. Řekla mu, co udělala. Byla zima, ale něco ji uvnitř hřálo.
Ráno chtěla pokračovat do Egypta. Jen co se chystala uletět, Šťastný princ na ni volal. „Vlaštovko, vlaštovko, vlaštovičko. Zůstaň ještě jeden večer.“ Vlaštovka vysvětlovala, že už musí letět, v Egyptě ji čekají. Princ naléhal: „Vlaštovko, vlaštovko, vlaštovičko. Daleko na konci města vidím v podkroví mladého člověka. Je mu zima a nic nemá. Vidím jeho bídu. Druhý rubín nemám, ale mám oči. Jsou z pravého safíru. Vyklovni jedno a dones mu je.“
Vlaštovka plakala, že to musí udělat, ale princ stále prosil. Tu vlaštovka vytrhla princi oko a letěla s ním do podkrovního pokojíku. Safír pustila na zem a student byl šťastný.
Opět se vrátila nazpět ke Šťastnému princi. Chtěla mu dát sbohem a letět konečně do teplých krajin. A princ znova prosil:
„Dole na náměstí vidím dívku, která prodává. Nic nevydělala a má strach jít domů. Vyjmi mi druhé oko a dej je jí.“
„Nemohu ti vyklovnout oko, byl bys pak docela slepý.“
Princ ji žádal: „Udělej to, udělej to, jak si přeji.“
Vlaštovka vyklovla princi druhé oko a prudce se s ním snesla dolů. Viděla štěstí mladé prodavačky a její radost ji hřála.
Když se vrátila k princi, bylo jí líto, že je slepý, a zůstala u něho. Vyprávěla mu všechno, co je na světě krásného a kouzelného. Princ naslouchal a vzpomínal.
„Vlaštovko,“ říkal, „žádné tajemství není tak veliké, jako je bída. Leť přes město a řekni, co tam vidíš.“
Vlaštovka letěla přes velké město a viděla, jak se boháči baví ve svých krásných domech, zatímco žebráci sedí u bran. Letěla do temných uliček a viděla tváře hladovějících dětí, které se dívaly tupě do černých ulic, viděla smutek tuláků pod mostem. Letěla k princi a řekla mu, co spatřila.
„Jsem pokryt pravým zlatem,“ pověděl princ. „Sloupej ze mne list po listu a dej je mým chudým.“ List za listem loupala vlaštovka krásné zlato, až Šťastný princ vypadal docela obyčejně a šedivě. List za listem nosila zlato chudým lidem a dětem.
Potom napadl sníh a po sněhu přišel mráz. Ubohá vlaštovka stále víc a více mrzla. Ale nemohla opustit Pince. Cítila, že umírá. Měla už jen tolik síly, aby ještě naposledy dolétla Princi na rameno. „Sbohem, drahý Princi,“ řekla a mrtvá mu padla k nohám.
V té chvíli zazněl z nitra podivný praskot. Jako by něco puklo. Princovo olověné srdce se roztrhlo ve dví.
Zrána, když se starosta a radní procházeli po náměstí, podívali se k soše a užasli: „Propána, jak ošuntěle princ vypadá. Rubín mu z meče vypadl, oči jsou ty tam a ani zlatý už není. Inu se žebrákem si nezadá a u nohou mu dokonce leží mrtvý pták.“ I strhli sochu Šťastného prince. Když ji v peci roztavili, dělníci žasli. Zůstalo puklé olověné srdce. A tak je vyhodili na smetiště, kde ležela mrtvá vlaštovka.
„Přines mi dvě nejdražší věci z města,“ řekl Bůh jednoho dne jednomu ze svých andělů.
Anděl mu přinesl olověné srdce a mrtvé ptáče.
„Dobře jsi zvolil,“ řekl Bůh, „neboť v mé rajské zahradě bude tato malá vlaštovka zpívat na věky a v mém městě mi Šťastný princ bude vzdávat chválu. Jsou mi nejdražší. Všeho se vzdali, aby druzí byli šťastni. Strávili se dobrem, aby jiní mohli žít.“
Pohádka je podobenstvím a podobenství je tak jednoduché, že tomu každý musí porozumět.
Chtějme porozumět.
Tajemství lidské lásky, vánoční něhy je totiž v darování.
Čím více svého dávám, tím větší ceny nabývám.
Čím více se mé srdce otevírá, tím více mé oči vidí prosbu druhých.
Čím více stvořeného se vejde do mého objetí, tím více se přibližuji k tajemství Boha – jeho dobru a milosti. On se daroval člověku. A daroval se tak silně, že se zlomil letopočet na dvě poloviny.
(Každý, i ten, kdo o Bohu nikdy neslyšel, je v čase Vánoc citlivý. Otevírá se něčemu, co třeba zatím nemůže pojmenovat, ale ví, určitě ví, že to není z člověka. Jenom nesmí mít strach jít dál, hledat, myslet a milovat.)
Díky moc za slova, která hřejí!