Pořádání celosvětové sportovní akce je jedinečný způsob, jak pořadatelskou zemi zviditelnit a vytvořit pocit přátelství a jednoty. Představa, že se symbolem této jednoty a přátelství stala totalitní Čína, je absurdní. Zkrátka mi nepřijde normální slavit v zemi, jejíž vláda o pár kilometrů dál vraždí své odpůrce.
Před pár dny jsem byl pozván, abych na jednom pražském gymnáziu v rámci předmětu Společenské vědy pověděl něco o křesťanství. Minulý týden jsem měl panelovou diskusi na TV NOE. Když jsem jel autem v neděli kázat, pustil jsem si ráno Český rozhlas a poslechl si kázání svého kolegy. Před pár týdny jsem do místního plátku napsal pozvánku na akce našeho sboru. Nepíšu to proto, abych se chlubil, ale abychom si uvědomili, že v naší zemi prožíváme v porovnání s mnohými zeměmi nebývalou náboženskou svobodu.
Svobodu prožíváme ale nejen jako křesťané. Vím, že se vedou diskuse o tom, jak moc byla a jsou legitimní omezující nařízení v souvislosti s covidem, ale stále je možné tyto diskuse vést. Novináři, kteří s nařízeními vlády nesouhlasí, nemizí někde ve vězení, ti, kdo před parlament nosí šibenice, na nich nekončí. Tyto samozřejmosti ale vůbec v mnoha zemích světa samozřejmé nejsou. Není tomu tak ani v Číně, kde se odehrává brutální genocida Ujgurů, kde jsou pronásledování a zavíráni křesťané a šikanovány další náboženské či etnické skupiny.
Otázkou je, zda se v totalitně-despotických zemích (Čína, Rusko, Katar a další) má konat olympiáda nebo jakékoli jiné větší sportovní střetnutí. Argument pro vychází z toho, že sport má být apolitický, a tedy i když je pravda, že se v některých zemích dějí hrozné věci v podobě zabíjení nebo věznění zastánců režimu, není třeba těmto zemím bránit v pořádání sportovních akcí.
Argument proti vychází z toho, že pokud se v té které zemi pořádá nějaká sportovní akce, je to nejen jedinečný způsob, jak tuto zemi zviditelnit, ale i vytvořit pocit přátelství a jednoty, který sport přináší. Představa, že se symbolem této jednoty a přátelství stala totalitní Čína, je absurdní. Někdo může namítnout, že žádná země není čistá, že i v USA či Evropě se lidská práva omezují. Ano, je to tak, ale stále je možné o tom psát, proti těmto rozhodnutím bojovat, nemizí novináři a v parlamentech se hlasuje...
Možná jste četli v souvislosti s olympiádou slovo „oslava“. Třeba oslava lidství, mládí, sportu, přátelství, jednoty a dalších věcí. Slušní lidé ale obyčejně neslaví, když se děje něco velmi zlého. Prostě není normální slavit v zemi, v které vláda, která oslavu pořádá, vraždí svoje odpůrce, zavírá je do koncentráků a z pohledu nás křesťanů, likviduje naše bratry a sestry. S takovou zemí a vládou se prostě neslaví. Minimum, které lze udělat, je sdělit, že dokud to nezměníte, nebudeme předstírat, že je vše v pořádku, a na oslavu v podobě sportovního svátku nepojedeme.
Nestalo se tak. Někteří naši představitelé nám dokonce radí, ať do cizích věcí nestrkáme nos. Naštěstí nejsme v Číně, takže je nemusíme brát vážně. Olympiáda v Číně proběhne, my s tím už nic moc neuděláme, ale něco přesto můžeme. Třeba se za naše pronásledované bratry a sestry modlit. A nejen za ně. I za mnohé další, kteří se „provinili“ tím, že jsou jiného etnika, náboženství nebo vyznání.
Psáno pro Křesťanskou Revue
Je to tak! Mimo to, nezapomnmělo se na čínský virus…? 🙁