Zámecký park v Lánech na jedno červencové odpoledne přivítal nejmladší generaci české politické scény. Sledovala jsem setkání mladých poslanců a poslankyň s prezidentem Petrem Pavlem v době, kdy mezi Hradem a vládou hoří nebývale ostrý konflikt. Na místě se mi ale odkryl zvláštní paradox: mimo kamery si ti nejmladší rozumí, jinak ale poslušně kopou příkopy za své lídry.
Při pohledu na kulisy lánského sídla by člověk jen stěží hádal, že se česká politika nachází v jednom z nejkonfliktnějších období posledních let. Vztahy mezi vládou Andreje Babiše a Hradem připomínají studenou válku: zrušená koordinace před mezinárodními summity, zpochybňování kompetencí a otevřené osobní výpady. Roztržka, která odstartovala odmítnutím prezidenta jmenovat kontroverzního Filipa Turka ministrem, postavila mezi oběma centry moci vysokou hradbu.
Kauzy Filipa Turka
Obvinění ze znásilnění a domácího násilí: Bývalá partnerka na něj podala trestní oznámení, v němž ho obvinila z dlouholetého psychického a fyzického týrání, napadání zbraní i znásilnění. Turek veškerá nařčení z násilí odmítl s tím, že šlo z jeho strany o „nevěry a zlomená srdce“.Rasistické výroky a schvalování žhářského útoku: Zveřejněný archiv jeho smazaných příspěvků odhalil opakované rasistické a homofobní výpadky. Turek mimo jiné zlehčoval rasisticky motivovaný žhářský útok ve Vítkově z roku 2009, při kterém byla těžce popálena tehdy dvouletá romská holčička Natálka. Napsal, že popálení dítěte by mělo být bráno jako „polehčující okolnost“ a že zapálení „cikánské chatrče“ by nemělo být trestáno stejně jako útok na „normální dům“.
Incident s pracovníkem saúdské ambasády: Veřejností rezonovala také kauza incidentu s pracovníkem saúdskoarabského velvyslanectví v Praze, kterému měl Turek podle zveřejněných informací vyhrožovat nastrčeným nábojem na autě.
Nacistická symbolika a extremismy: Vlnu nevole vyvolaly fotografie z jeho sociálních sítí, na kterých pózoval s nacistickým pozdravem, používal svastiku nebo nosil na helmě symboly divize SS. Turek věc označil za „mladickou nerozvážnost a černý humor“.
Postoj Hradu: Prezident Petr Pavel odmítl Turka jmenovat ministrem s odkazem na reprezentativní roli člena vlády a morální integritu, kterou by měl zastávat. Vládní koalice naopak prezidenta obvinila, že obchází ústavu a svévolně kádruje demokraticky zvolené zástupce.
Právě do této atmosféry pozval prezident Petr Pavel političky a politiky do 35 let. Výzva byla zdánlivě jednoduchá – každý z přítomných poslanců, starostů či zástupců mládežnických organizací měl dostat dvě minuty na to, aby formuloval své motivace, překážky i vizi pro veřejné angažmá.
Už samotný příchod účastníků a rozložení sil v sále však nabídl výmluvný obraz celostátní politiky v miniatuře.
Političtí nováčci a tíha „imposter syndromu“
Zatímco opoziční poslanecké kluby jako STAN či Piráti vyslaly do Lán početné delegace mladých tváří, vládní tábor reprezentovala o poznání skromnější skupina. Důvod byl pragmatický – poslanecké kluby ANO, SPD či Motoristů jsou zkrátka výrazně starší. Přesto se u jednoho stolu sešli lidé, kteří se běžně potkávají v třaskavých debatách na sněmovní tribuně.
Zprvu se zdálo, že mikrofonu se chopí přirozená touha po změně a generační vymezování. Řada mladých poslanců hovořila s překvapivou otevřeností o vlastních pochybnostech. Pirátská poslankyně Kateřina Stojanová například popsala psychologický tlak, který dopadá na člověka po vstupu do vysoké politiky:
„To, co mě překvapilo nejvíce, je, že čím odpovědnější jako člověk jsem, tím větší pochyby o sobě mám. Je hrozně těžké překonat ten imposter syndrom. Myslíte si, že lidé kolem vás mají v sobě něco nadpozemského, proč tam jsou. A pak přijdete do Sněmovny a zjistíte, že ne. Že to je opravdový lidský boj.“
S podobnou úvahou o ztrátě naivity vystoupila i poslankyně za Piráty Vendula Svobodová, která poukázala na vnitřní bloky při vstupu do veřejného života: „V Poslanecké sněmovně jsem se naučila, že se člověk nesmí bát. Strach je hrozný blokátor. Když se bojíte, tak si na půlku věcí netroufnete.“
Generační blízkost tak v prvních desítkách minut vytvářela pocit sounáležitosti. Většina řečníků se shodovala v tom, že „specificky mladá témata“ neexistují – bydlení, školství nebo zdravotnictví trápí celou společnost. Rozdíl spočívá spíše v úhlu pohledu a ochotě přistupovat k věcem bez nánosu historických křivd.
Vřelá poděkování od opozice, kritika od koalice
Jakmile se však řeč stočila k napětí mezi vládou a prezidentem, objevily se první trhliny. Zatímco opoziční poslanci začínali svá vystoupení vřelým poděkováním a oceňováním prezidentského úřadu, zástupci vládních stran přecházeli po stručném pozdravu k věcné či ostřejší kritice.
Nejvýraznější a zároveň morálně nejambivalentnější moment odpoledne předvedl poslanec Matěj Gregor (Motoristé sobě). Ve svém dvouminutovém vstupu oslovil Petra Pavla s nečekanou osobní zpovědí:
„Mnohem dříve, než jsem byl poslancem, a mnohem dříve, než jste byl prezidentem, jsem vás na sociálních sítích velmi ostře urazil. Ve svém prvním projevu v Poslanecké sněmovně jsem se vám omluvil, protože jsem si uvědomil, že to není způsob, jakým chci politiku dělat.“
Gregorovo veřejné gesto však okamžitě následovala výtka směrem k Hradu: „Opakovaně o nás uvádíte, že adorujeme nacismus či násilí. Tyto ostré výrazy a zbytečné konflikty společnost rozděluje. Jsem přesvědčen, že právě tato rétorika u čelních představitelů zasazuje do společnosti větší klín.“
„Všechno je kampaň“ aneb demonstrace loajality
Testem stranické loajality se stalo i společné fotografování v zámecké zahradě. Zatímco opoziční zákonodárci se s úsměvem řadili po boku prezidenta, někteří koaliční zástupci zůstali demonstrativně stát opodál a na snímek nešli.
Předseda Svobodných a poslanec Libor Vondráček (ve Sněmovně za SPD) toto rozhodnutí zdůvodnil přímo: „Nechceme být součástí kampaně prezidenta.“ Na doplňující otázku, kde podle něj leží hranice mezi běžným výkonem prezidentské funkce a volební kampaní, reagoval bez zaváhání: „Všechno, co je veřejné, je kampaň.“
Tato definice odhaluje zajímavý etický posun. Pokud je jakýkoliv veřejný akt ústavního činitele automaticky nálepkován jako kampaň, mizí jakýkoliv prostor pro celospolečenskou reprezentaci a respekt k institucím. Otázkou zůstává, zda mladí vládní politici odmítli fotografii ze skutečného vnitřního přesvědčení nebo z pouhé obavy ze stranického postihu. Šéf diplomacie Petr Macinka totiž z prezidenta učinil svůj hlavní terč a přítomnost například Matěje Gregora na usměvavé fotografii s Hradem by určitě neprošla bez povšimnutí.
Předseda Mladého ANO Adam Knedlhans mi pak popsal, v čem podle vládního tábora leží prapůvod sporu: „Mrzí mě, že máme prezidenta, který má být nadstranický, ale přesto vidíme jeho výpady vůči vládě. Pan prezident překračuje své pravomoci a ústavní pořádek. Začalo to už při formování vlády, kdy chtěl zasahovat do programového prohlášení, a pokračovalo to spory o jmenování ministrů.“
Opoziční zástupci vidí situaci z opačného břehu. František Talíř (KDU-ČSL) označil prezidentův postup za klíčový pro udržení politické kultury: „Zaplať Pánbuh za našeho prezidenta, že hlídá elementární politickou kulturu. To, že měl odvahu nejmenovat Filipa Turka ministrem, zajišťuje, že náš ústavní pořádek zůstane zachován.“
Poslankyně Julie Smejkalová (STAN) dodala, že konflikt je ze strany vlády zástupný: „Myslím si, že tím vláda odvádí pozornost od reálných problémů a od toho, co se sama snaží protlačovat za zákony.“
„Snažíme se dělat věci konstruktivně, dokážeme se shodnout na spoustě věcí napříč stranami. To je ta velká změna, kterou do politiky přinášíme“
Nejpozoruhodnější moment celého odpoledne nastal ve chvíli, kdy oficiální část programu skončila a účastníci se přesunuli k rautovým stolům v zámecké zahradě.
Malá zákopová válka, která ještě před chvílí rezonovala v projevech i při bojkotu fotografování, se náhle rozplynula. U stolů s občerstvením vedli uvolněné rozhovory zástupci normálně nesmiřitelných táborů. Smích, neformální gesta a živá diskuse ukázaly, že na osobní úrovni mezi těmito lidmi žádná nenávist neexistuje.
Ostatně, schopnost vzájemné dohody vyzdvihovali mladí politici ve svých projevech opakováně. Místopředsedkyně Sněmovny Barbora Urbanová (STAN) zdůraznila: „Snažíme se dělat věci konstruktivně, dokážeme se shodnout na spoustě věcí napříč stranami. To je ta velká změna, kterou do politiky přinášíme.“
A poslankyně Lucie Bartošová ji doplnila: „Nemůžeme se vracet ke starým vzorcům. Doufám, že budeme vracet do politiky elementární respekt. Atmosféra mezi námi je vlastně velmi dobrá.“
Zde se však odkrývá zásadní morální paradox mladé generace v české politice: Pokud spolu mladí politici dokážou uvolněně komunikovat u chlebíčků a v kuloárech si pochvalují lidský respekt, proč tuto kulturu okamžitě opouštějí v momentě, kdy vykročí směrem k pultíku ve Sněmovně?
Prezidentské zrcadlo a odpovědnost za budoucnost
Prezident Petr Pavel během odpoledne působil spíše jako moderátor a trpělivý pozorovatel. Ve svých krátkých glosách se však opakovaně vracel k tomu, co považuje za klíč k nápravě veřejné debaty – k práci s fakty a schopnosti potlačit vlastní ego.
„Neměli bychom rozdílný názor považovat za výraz osobního nepřátelství,“ připomněl přítomným v reakci na vystoupení Libora Vondráčka. „To, co nám dost chybí, je schopnost uznat, že protistrana může přijít s lepším návrhem založeným na argumentech a datech.“
Když lánské odpoledne skončilo a mladí politici se rozjeli zpět do Prahy, jako by ve vzduchu zůstala viset zásadní otázka: Bude tato generace schopná zlomit toxické vzorce české politiky?
Mladá generace politiků opakovaně ukazuje, že má energii, odbornost i schopnost lidského kontaktu. Pokud však zejména ona lidská slušnost zůstane vyhrazena jen pro neformální rauty a před kamerami převáží stranická kalkulace a poslušné kopání příkopů, bude lánské setkání jen milou epizodou. Skutečná změna politické kultury totiž znamená, že bude odvaha přenést lidský respekt a věcnou diskusi i na oči veřejnosti.
Foto: VendySol, CC BY-SA 4.0, Wikimedia Commons
