Ve službě církvi je brán jako „ten, kdo přednáší na téma sexualita“. Mgr. Marek Macák se však do této pozice dostal neplánovaně. V ohlédnutí za svým dosavadním životem ale s pokorou vyznává: „Dobře jsi to, Hospodine, vymyslel.“
Jste klinický psycholog, terapeut, učíte na ETS, děláte školitele na psychiatrii v Horních Beřkovicích. Jste Slovák. Co vás vedlo k tomu, zůstat v České republice?
Původně jsem sem přišel studovat univerzitu, ale hned po prvním roce jsem začal pracovat s mládeží. Přerušil jsem studium, ale zase jsem se k němu vrátil. A už jsem tady zůstal. Vzhledem k politické situaci jsem zaváhal s plánovanou změnou občanství, chtěl jsem si ho změnit na české, ale v posledních letech začínám mít o něco lepší pocit ze Slovenska. Tak teď čekám, co bude.
Uvěřil jste v jedenácti letech. Jak začala tato vaše cesta s Bohem?
Táta mě vzal do sboru, abych „byl mezi slušnými lidmi“. Myslím, že tak to říkal. Od devíti do jedenácti let jsem tam zaktivněl, pořád jsem v něčem pomáhal. Tehdy to byla organizace evangelizace Billyho Grahama. Vzal jsem s sebou mámu. Všichni říkali, že ona nikam nepůjde, byla z ateistického prostředí, a já se s nimi vsadil o žvýkačku. Když máma slyšela, že bych prohrál sázku, tak šla. Obrátil jsem se tehdy společně s ní, ve stejný den. Pak jsme celá rodina začali chodit do sboru.
Kde se teď, po šestadvaceti letech, vy sám cítíte být jako křesťan?
Můj základní duchovní zážitek je vděčnost. Jsem vděčný Bohu za to, co mám, ale i za to, co nemám. Protože Pán Bůh mě často zastaví, ukáže mi minulost a řekne: „Podívej, kde jsi mohl skončit.“ Tak jsem rád, že jsem skončil prozatím tam, kde jsem. Jsem vděčný za to, co dělám a jak mohu žít. A zároveň cítím naléhavost vůči církvi, protože církev vnímám jako geniální, jedinečný a nenahraditelný prostor pro Boží jednání ve světě a s lidmi. Ale také jako jednu velkou výzvu a potenciální problém, když to nefunguje dobře. Cítím velkou angažovanost v tom, aby se církvi dařilo co nejlépe a aby to stálo na dobrých základech.
A z dnešní církve máte jaký pocit? Funguje podle vás dobře?
Záleží na tom kde. Díky své práci znám velmi složité a často nepěkné situace v církvi, takže je někdy těžké udržet si pozitivní představu, protože vím, jak špatné věci se mohou dít. Ale díky tomu, že mě samotného zachránilo úzké společenství postavené na Kristu, mám silnou naději. Jsem přesvědčen, že autentičtější a pravdivější cesta než společenství s Kristem není.
Jak zachránilo? Uvěřit v jedenácti nabídne hodnotu celému životu…
Co se týká spasení, tak asi ano. Ale skutečná kvalita života, to je dlouhodobý proces a člověk poznává sebe i Boha jen postupně a klikatě. Na přelomu střední a vysoké školy jsem si sáhl na prozatím největší dno ve svém životě. Tehdy jsem nevěděl, jestli to přežiji. A uprostřed lidí, kteří na tom byli špatně zase jinak, jsem viděl, jak Bůh jedná. A že zoufalství je mnohdy to, co nás k Pánu Bohu přiblíží nejvíc a co nás nejlépe odzbrojí. To byl asi moment, kdy se mi otevřely oči a našel jsem zase půdu pod nohama. Tam jsem nejvíc zažil společenství s druhými lidmi a zároveň jsem zpětně vnímal, že to mohlo dopadnout hodně špatně. To, čím si člověk projde, pak ovlivní způsob, jakým dělá službu a chápe evangelium a církev.
Právě. V civilním i církevním životě sloužíte druhým tím, že jim pomáháte z velkých problémů. Věkem nemáte možnost mít zkušenosti starců. Čerpáte tedy z této své zkušenosti z mládí – z toho mlýna, kterým jste prošel? Nebo spíš z odborné literatury a zkušeností lidí, se kterými pracujete?
Je to kombinace všeho. Mlýn, kterým jsem prošel, mi umožnil získat náhled na to, že vůbec není samozřejmé, když člověk funguje a když žije dobře. Zkušenosti druhých, kteří si prošli věcmi, které já jsem díky Bohu zažít nemusel, mi velmi pomohly vidět, co všechno se může dít. Věděl jsem, že není vůbec samozřejmé, že jsem byl některých věcí ušetřen, a už jsem se k těmto lidem neuměl postavit svrchu způsobem „vy jste ti, kteří potřebují spravit“. Vnímám spíš hlubokou sounáležitost. A to samé, myslím si, potřebuje církev – sounáležitost z toho, že všichni jsme nějak „rozbití“ a všichni jsme tudíž předmětem vykoupení a záchrany. Vracet se neustále ke Kristu, a to ke Kristu ukřižovanému.
Bůh pracuje nejvíc v realitě – tehdy, když pojmenováváme věci tak, jak jsou.
Myslíte, že to tak není? Že se lidé v církvi necítí být součástí „společenství zachráněných hříšníků“?
Ano, jsme společenstvím hříšníků a všelijak pochroumaných lidí. V mé službě hodně záleží na tom, aby tohle byla církev trochu víc schopná reálně uznat a reálně s tím žít. Trpíme snahou vměstnat se do nějaké idealizované fantazie, kterou přece nepotřebujeme. Pokud jsme vykoupeni tak, jak jsme, jsme schopní v realitě jít dál, pomáhat si a růst. A zažívat obnovu. Ale vidím příliš snahy tvářit se lépe, než jací skutečně jsme, a předvádět více nadšení, než jaké skutečně máme. I sami před sebou.
Ale já si opravdu myslím, že Bůh pracuje nejvíc v realitě – tehdy, když pojmenováváme věci tak, jak jsou. To je výzva, kterou bych k církvi měl – žít opravdu v pravdě a v lásce. Kdyby se nám povedlo žít v pravdě a lásce v našich společenstvích, o hodně nás to posune. I když jsme Kristem velmi dobře vybavení k tomu, abychom si mohli dovolit pravdu v lásce, je to, bohužel, dneska v církvi dost nedostatková komodita.
Hodně přednášíte. Nejvíce přednášek vedete na téma sexualita. Proč zrovna tohle?
Ono to tak působí navenek. Mluvím o tom, protože v církvi se o tom mluví poměrně málo nebo málo realisticky, a když jsem pracoval jako jeden z vedoucích v mládeži, na otázky sexuality jsme naráželi. Ve vlastním životě, ale i v životech lidí kolem nás. S kolegy vedoucími jsme se domluvili, že o tom začneme mluvit „na férovku“, protože naše vlastní zápasy se nevedou, pokud jsme v izolaci a jsou-li ty věci tabu. Začal jsem přednášet o různých otázkách v oblasti sexuality. Myslel jsem, že udělám jednu dvě přednášky – a dnes už snad šestnáctým rokem přednáším pořád dokola o pornografii, homosexualitě a dalších tématech. Je to otázka zájmu církve o tato témata. Když o tom nebude potřeba přednášet, budu velmi spokojen.
Pořád je mezi křesťany hlad po hledání východisek?
Východisek, informací, realistického popisu věcí tak, jak jsou… hlad určitě je. Na nějaké sexuální téma přednáším minimálně jednou měsíčně v různých církvích, od evangelikální až po katolickou církev, většinou častěji. A nějak to nekončí. Málokdo o tom mluví, poptávka je pořád velká a mě to už ani moc nebaví. (úsměv)
Původně jste tedy neměl v úmyslu být v tomto ohledu v církvi „apoštolem“?
To vůbec ne. Myslím, že 12 apoštolů by nám mohlo stačit. Jen to nedělá nikdo jiný. Ale už se mi začínají ohlašovat kolegové, kteří mají zájem a mohli by to převzít po mně. Velice rád jim předám materiály a trochu je proškolím. Moje myšlenka je posílit církev, aby se o věcech dalo mluvit a aby si tyto otázky církevní společenství už ze svých zdrojů řešila sama. Zdroje v přátelství, ve vykazatelnosti a duchovním růstu jsou dostatečné k řešení většiny těchto problémů v církvi, když se to nastaví dobře. Je zbytečné, aby církev byla závislá na poradcích a terapeutech. I když někdy není zbytí.
Po poslechu vaší přednášky o homosexualitě člověk zjistí, že tato problematika není černobílá. Máte zkušenosti s negativními reakcemi ze strany církve na svoje přednášky?
Negativních reakcí zatím moc nebylo. Mám zkušenost, že si Češi negativní reakce řeknou raději mezi sebou, než by je řekli tomu, komu jsou adresovány. Částečně je to asi tím. A pak tím, že když se odhalí komplexita otázek, většinou lidé zpokorní. Na konci přednášky už to jednoduché přemýšlení, se kterým do tématu na začátku vstupovali, nejde uplatnit. Lidé, kteří osobně přijdou, mají taky hlubší zájem problematiku pochopit.
Řekl jste, že pornografie zasahuje 50 % lidí v církvi. To je obrovské číslo. Odkud ho máte?
Statistiky jsou velmi ošemetná záležitost. Získat přehled, kolik lidí se zabývá pornografií, je náročné. Česká evangelická aliance teď vydala přehled, který ale také není reprezentativní, protože si respondenti sami zvolili, že budou odpovídat. Nicméně mají vzorek docela velký. Přes 70 % mužů odpovědělo tak, že pornografii sleduje alespoň občas. 24 % mužů a 10 % žen řeklo: „Mám s ní docela problém.“ To zhruba odpovídá odhadům, které znám ze zahraničních zdrojů mimo církev. Mimo církev jdou tato procenta u mužů skoro k 80 %. V církvi tedy je, nebo se přiznává, menší problém. V církvi se muži i ženy, napříč generacemi, přiznávají k pornografii minimálně ve třetině.
Když už s tím jdou za vámi, znamená to, že chtějí problém řešit. Že už má následky, které jsou pro samotného člověka neúnosné. Protože jít s takovým problémem k odborníkovi chce kus odvahy.
Ano, zhruba 9 % mužů a 2 až 3 % žen v církvi řeklo, že je na pornografii závislých. Což nejspíš znamená, že přestože by chtěli, už nejsou schopni přestat. Zjišťují, že se z toho sami nedostanou. A pak jsou různé vedlejší dopady, ať už na fungování v sexuální oblasti, nebo vztahové. Protože když se rozvine závislost, pohlcuje to čas, zájem, motivaci. A život ztrácí kvalitu.
Dá se to řešit jednorázovým sezením a souborem rad a prevenčních opatření (nezůstávat sám, změna prostředí, změna uspořádání místnosti apod.), nebo je nutná dlouhodobá terapie jako u každé jiné závislosti?
Záleží na intenzitě. U závislosti to bývá na delší proces. U lehčích závislostí je to třeba otázka tří měsíců, půl roku. Problém je, pokud současní mladí dospělí začali s pornografií už v době puberty, kdy mozek ještě dozrává a absorbuje věci, které pak hůř pouští. Tam to může trvat i několik let. Obvykle je léčba ze závislosti na pornografii dlouhodobá záležitost. Sníží se intenzita, nebo člověk i přestane, ale zůstane to v rovině pokušení. Dnešní anonymní dostupnost pornografie ji činí objektivním pokušením. To kdysi nebylo. Člověk si musel pro ten časopis nebo kazetu do obchodu dojít. Pro církev je tento problém výzvou dlouhodobé strategie a prostoru, jak se brát vážně – jak si vytvářet prostor pro vyznávání hříchů i pro praktickou oporu a řešení z dlouhodobého hlediska.
Klinickou terapeutickou praxi provozujete pro křesťany, nebo pro širokou veřejnost?
Otevřená je doširoka. Ale většina mých klientů jsou křesťané. Částečně je to tím, že nekřesťanští klienti mají širší spektrum, kam mohou jít, takže těm často pošlu jen nějaký odkaz, protože jsem přehlcen. Nevěřící lidé mají větší výběr odborníků, ale křesťany se zájmem o věřící odborníky nemám kam poslat, zvlášť když řeší složitější a psychiatrické věci. Poslední dva roky se ale spíš věnuji diagnostice, výuce a držím si jen pár dlouhodobějších klientů.
Nebude to reprezentativní vzorek, ale můžete z problémů, se kterými k vám chodí křesťané, říct, čím podle vás církev nejvíc trpí?
Úplně stejně jako mimo církev – nejčastější jsou úzkostné poruchy a deprese. V církvi není méně nemocných, protože církev přitahuje lidi, kteří nějak trpí a jsou v problémech. Otevírá svoji náruč a přijímá je víc než běžná společnost, bez ohledu na to, s čím zápasí. Možná je v církvi i trochu víc lidí, kteří mají problémy sami se sebou.
Boží služebníci jsou z pozice svého postavení v boji o duše v první linii, tedy více vystaveni nebezpečí než jiní. Slyšela jsem od vás termín „kazatelská osamělost“. Můžete ho vysvětlit?
Před lety jsem si prošel obdobím, kdy jsem byl velmi kritický vůči lidem ve službě. Asi proto, že jsem taky směřoval do služby a jako mladý člověk jsem si myslel, že jsem přišel na to, „jak to dělat líp“. Pak ale člověk dozrává a vidí vše i z jiných úhlů. A viděl jsem, že kazatelé jsou často odříznutí od společenství. Každý po nich něco chce, každý má názor na to, co dělají, ale k nim samotným se dostává málo zpětné vazby, která navíc často nebývá postavena konstruktivně. Právě kvůli nárokům ze strany lidí je pro ně těžké se k někomu přiblížit a mít někoho, ke komu mohou být otevření. I oni sami mají představy o tom, jak by jako kazatelé měli fungovat, a často je to náklad iracionálních požadavků, které je samotné dostávají do izolace.
Nemají možnost mluvit s někým otevřeně, jak to doopravdy je, a tvoří se začarovaný kruh. Kazatelská osamělost je problém celých rodin. Děti kazatelů jsou často přehlížené, protože u nich nikdo neočekává, že mají pochybnosti třeba o samotné víře – jsou to přece děti kazatele, dobře duchovně opečovávané, mají mít ve všem jasno. Tato izolace často vede k tomu, že kazatelské děti odcházejí z církve.
Problém kazatelské osamělosti jste jednou propojil s problémem nevěr kazatelů. Jak pomáháte řešit takové problémy?
Jak říkám, do terapie už nějakou dobu klienty neberu, tak musím zapátrat v paměti. Ale z těch případů, se kterými jsem se setkal, mi připadá, že než to dojde do fáze, kdy se nevěra uskuteční, uplynou roky něčeho, co bych nazval „postupné zatuchávání“. Do některých oblastí života nemohl proudit vzduch, nemohlo tam být otevřeno. To je otázka izolace. Kazatel nebo člověk ve službě by měl mít někoho, komu věří natolik, že mu může říct: „Hele, já prožívám něco, s čím jsem nepočítal. Nevím, jak to mám řešit, pojďte se za mě modlit.“ Když to může říct, dokud z toho není problém, tím líp. Ale jestliže se v takové situaci začne uzavírat a tuto stránku svého života oddělovat, tak pár měsíců nebo let na to už může být pozdě.
Na závěr spojíme dvě z témat, o kterých tu byla řeč. Jednou jste řekl, že být s Bohem je lepší než sex. Co jste s Bohem zažil?
Nejsem rád, když se duchovní život postaví na zážitku nebo na emocích. Je to spíš „dlouhodobá romance s Bohem“. Celkový Boží zápas o mě. Nenechal mě na pospas mě samotnému. Mnohokrát se mi stalo, že přišlo vědomí Boží přítomnosti provázené pocitem hluboké vděčnosti, v intenzitě a hloubce, kterou bych vůbec nečekal. Rád se k tomu vracím, ale přichází to nevyžádaně a jsem za to rád – že si to nemohu „vyrobit“. O to je pak vzácnější, když to přijde. Ale hlavně jde o dlouhodobé vědomí Boží věrnosti provázení, když do sebe všecko zapadá.
A když si řeknu: „Teď jsem tak spokojen, že bych mohl klidně umřít s úsměvem na rtech.“ Jsem vděčný za to, že mohu dělat to, co dělám, a že moje vlastní zápasy zapadají do toho povolání. Společně se dívám s Hospodinem na svůj život a říkám: „Dobře jsi to vymyslel.“ A jsem rád. Můj život je v režii někoho, kdo mě opravdu miluje a kdo ví, co se mnou chce a proč. Když se ocitnu před propastí, on buď stojí vedle mě, anebo mě čeká na druhé straně. A já už vím, že je věrný. To je ten základ.
Autor: Eva Čejchanová
Zdroj: Časopis Brána