Když se novinář Gareth Gore v roce 2017 zaměřil ve svých reportážích na příčiny pádu španělské banky Banco Popular, narazil na zvláštní skupinu, pro kterou bylo prioritou zůstat v tichosti a nechat banku zlikvidovat. Banka, v jejímž portfoliu bylo příliš mnoho špatných úvěrů, byla spojena s osobní prelaturou Opus Dei (Dílo Boží).
Čím více se snažil od členů prelatury zjistit, tím více narážel na bariéru mlčení. Od různých mužů dostával stále stejnou odpověď, a to dokonce dřív, než se začal podrobněji vyptávat. Vždy mu zdůrazňovali, že jednají naprosto svobodně. Cokoliv dělají, ať se jedná o politiku nebo společenská témata, prý konají vždy z vlastní iniciativy a nemá to nic společného s jejich organizací. Jako by prošli školením, jak správně odpovídat.
Před vyšetřováním krachu banky neměl Gore hlubší vhled do poměrů v církvi. Dokonce ani o tomto společenství téměř nic nevěděl. Byly to právě zkušenosti z kauzy Banco Popular, které ho podnítily, aby pátral dál. Po pěti letech investigativní práce zpracoval svá zjištění v reportážní knize s podtitulem Temné peníze, tajný kult a jeho mise s cílem přetvořit náš svět.
Gore mluvil se stovkami bývalých členů a podařilo se mu získat přístup k celé řadě i neveřejných dokumentů odhalujících vnitřní fungování prelatury. Kniha zachycuje celou její historii až do současnosti.
Ze zákulisí vlivné prelatury
Od počátku výrazně konzervativní uskupení Opus Dei mělo paradoxně problémy s dodržováním církevního práva, a to v otázkách svobody svědomí. Členům žijícím v rezidencích bylo upíráno právo na soukromí a jejich osobní život podléhal monitoringu včetně kontroly korespondence. Stejně tak jim chyběla možnost svobodné volby zpovědníka, kterou přitom církevní právo garantuje.
Podle svědectví jedné z bývalých členek jim byl dokonce zpovědník přidělován. Kromě toho museli absolvovat každý týden bratrské rozhovory, které nebyly vázány žádným tajemstvím. Existovaly také dvě verze stanov – jedna byla poslána církevní autoritě ke schválení a podle druhé, oficiálně nezveřejněné, se postupovalo v praxi.
K posilování vlivu si vedení vytvářelo kontakty mezi vlivnými politiky a podnikateli a využívalo též skryté finanční operace, které ne vždy zůstaly zcela pod kontrolou. Gore zmiňuje konkrétně španělského podnikatele a politika José María Ruiz-Mateose, který byl odsouzen za podvody a daňové úniky. V souvislosti s Banco Popular narazil autor na celou strukturu neprůhledných entit, jejichž vlastníci zůstávali skrytí.
Výrazný vliv zaujímá hnutí také v americkém politickém proudu MAGA, kde působí buď přímo jeho lidé, nebo příznivci, jako je třeba Kevin Roberts, prezident Heritage Foundation. Gore dokumentuje také působení amerického právníka Leonarda Lea, který se podílel na obsazení Nejvyššího soudu konzervativními soudci.
Stíny tajnůstkářství a vykořisťování
Obcházení pravidel a důsledná uzavřenost struktur otvírala prostor pro zneužívání, ať už sexuální či duchovní. Gore tyto případy popisuje a rovněž dokumentuje snahy vedení o jejich zakrývání. Skupina katolických rodičů vydala knihu Parents Guide to Opus Dei, ve které detailně popisuje praktiky této organizace. K obětem patří také mladé dívky z chudých latinskoamerických zemí, kterým bylo nabídnuto lepší žití, pokud se připojí.
Ve skutečnosti je však čekala tvrdá práce a naprostá ztráta soukromí. Denní program byl nabitý prací a duchovním programem. Dívky vůbec neměly žádný čas pro sebe a možnost rozhodovat o jeho využití. Nemohly ani číst knihy podle vlastního výběru. Docházelo i k sebevraždám. Za tuto práci nedostávaly žádnou odměnu, což v tradiční katolické nauce s odkazem na Písmo (Jak 5,4) patří mezi hříchy do nebe volající.
Příliš velkého vlivu Díla se již na začátku 80. let minulého století obával kardinál Ratzinger (pozdější papež Benedikt XVI.), kdy varoval před rozšířením jeho autonomie. Tvrdil, že kvůli této velkorysosti se z něj může stát „církev v církvi“. První kroky k jisté kontrole učinil až papež František, který v letech 2022 a 2023 vydal dva dokumenty omezující některé dosavadní výsady prelatury.
Pontifikát tohoto papeže vyvolával v některých významných členech a příznivcích znepokojení. Gore se proto věnuje i aktivitám skupiny Red Hat Report, která si kladla za cíl ovlivnit budoucí konkláve, mimo jiné i tím, že bude ovlivňovat, jakým způsobem se budou distribuovat informace o jednotlivých kardinálech. Do těchto aktivit byl zapojen též arcibiskup Viganó, bývalý nuncius v USA, který se posléze stal velkým odpůrcem papeže Františka.
Nečekané pozvání do Vatikánu
Po vydání knihy nejdříve Gore nabyl dojmu, že se nic nemění a jeho reportáž nebude mít žádný vliv. Organizace sice vydala prohlášení, ve kterém upozorňuje na údajné omyly v Gorově knize, věci se ale daly do pohybu jinak.
Letos v březnu totiž ke svému velkému překvapení obdržel autor pozvání na soukromou audienci k papeži Lvu XIV. To je velmi nestandardní, papež obvykle přijímá k soukromým audiencím pouze prezidenty a premiéry.
Gore sám vysvětluje, že o své knize mluvil s novinářským kolegou Pedro Salinasem, který odhalil zneužívání a korupci ve společnosti apoštolského života Sodalitium Christianae Vitae založené v 70. letech minulého století. Tato společnost aktivně působící v Latinské Americe byla po sérii závažných obvinění loni zrušena. Salinas se dobře zná s papežem již z doby, kdy působil v Peru, a má jeho důvěru.
Gore s papežem mluvil o zneužívání duchovní autority i vedení a o manipulaci s nezletilými bez konzultace s jejich rodiči. Svá tvrzení navíc podložil řadou konkrétních svědectví. Předal mu dokumentaci k případům, kdy se vedení snažilo zakrýt následky devastujících psychických dopadů na členy včetně případů sebevražd. Gore si nemyslí, že je jediný, s kým papež hovoří ohledně těchto praktik. Jistě naslouchá i druhé straně.
Démonizování organizace nepomáhá k objasnění a pochopení toho, co v ní selhalo. K nápravě věcí napomáhá jasné pojmenování toho, co selhalo, a potrestání těch, kdo se podíleli na těchto praktikách. Při nynější návštěvě Španělska, poté, co se Lev XIV. setkal s oběťmi zneužívání, vyjádřil své odhodlání zajistit, aby se církev mohla skutečně stát bezpečným a duchovně zdravým místem, kde zranění najdou útěchu a uzdravení.
Co je Opus Dei a jak šel čas s jeho historií?
Založení (1928): Organizaci založil 2. října 1928 ve Španělsku katolický kněz svatý Josemaría Escrivá (samotný název se však začal používat až o několik let později). Původním záměrem bylo rozvíjení apoštolátu zaměřeného na každodenní život a vzdělávání široké veřejnosti.
Růst členské základny: Z původní malé komunity s desítkami členů se společenství postupem doby rozrostlo na současných zhruba 85 000 až 90 000 členů působících v mnoha zemích po celém světě.
Získání statusu osobní prelatury (1983): Původní sdružení věřících prošlo organizačními proměnami a v roce 1983 dosáhlo zásadního milníku – stalo se tzv. osobní prelaturou. Zjednodušeně jde o postavení na úrovni osobního
biskupství v čele s prelátem, který byl až do nedávné reformy biskupem.
Struktura členství: I když by z podstaty osobní prelatury mělo jít o sdružení výhradně kněží a jáhnů, stanovy dovolují zapojení laiků. Ti v organizaci působí v několika specifických pozicích jako:
Supernumeráři/řky: Většinou zadaní lidé žijící běžným rodinným životem.
Numeráři/řky a přidružení/é: Členové žijící v celibátu, kteří často bydlí přímo v rezidencích organizace a plně se jí odevzdávají.
