I když se většina Čechů označuje za nevěřící, jen málokdo opravdu popře existenci duchovního světa. Písmo nám ho otevírá a ukazuje zřetelný zápas mezi dobrem a zlem. A jedinou Cestu, která vede k nejvyššímu dobru – Bohu. A protože hledajícím se dobrých cest zdá být mnoho, je na místě opatrnost, rozlišování a moudrost.
Jsme prostě výjimeční
Ve vztahu k náboženství jsou Češi a Češky velmi zvláštní. Ať vyrazíte z české kotliny kterýmkoliv směrem, na západ, na východ, na sever nebo na jih, zjistíte, že u všech našich sousedů se k víře hlásí několikanásobně víc lidí. Rozdíly jsou o celé desítky procent. My Češi jsme v této věci pozoruhodní, jedineční, výjimeční, prostě unikátní. A to nám nikdo nevezme.
Ale není pravda, že Češi jsou národem ateistů. Ve skutečnosti je v naší zemi zhruba stejné procento ateistů jako ve Francii, Holandsku nebo ve Velké Británii. Jestli česká společnost v něčem opravdu vyniká, je to nedůvěra k církvi. V této věci máme zřejmě jednoznačné prvenství v celé Evropě.
Když se ale podíváme na průzkumy sledující zájem Čechů a Češek o duchovno a nadpřirozeno, zjistíme, že v tomto zájmu kupodivu opět výrazně vynikáme. Občané naší krásné země jsou v zájmu o duchovno vysoce nadprůměrní. Esoterická spiritualita všeho druhu se těší mimořádné popularitě. Zájem o horoskopy, amulety, duchovní léčení a věštění budoucnosti je v České republice jeden z největších v Evropě.
Typický český člověk nemá důvěru k církevní podobě křesťanství, ale duchovní stránka skutečnosti ho zajímá. O esoterických naukách rád dumá, i když si z toho pro jistotu často zároveň utahuje, alespoň zpočátku. Nematerialistické výklady skutečnosti se těší v naší zdánlivě ateistické zemi nesmírné oblibě. Hravé experimentování na poli tajemna a posvátna patří k oblíbeným kratochvílím a někdy i vážným zájmům valné části naší společnosti.
Česká kultura jako tržnice
Abychom názorným způsobem vystihli současnou podobu české spirituality, představme si dnešní českou kulturu jako tržnici. Tak jako na každé správné tržnici, je jedním z nejnápadnějších znaků současné české kultury pestrobarevná mnohost.
Dnes a denně jsme vystaveni krupobití znaků a obrazů, záplavě slov, vodopádu informací, lákadel, nabídek, příslibů a pozvání. Míhají se v našem zorném poli v nahodilém sledu jako reklamní billboardy podél dálnice nebo jako klipy na hudebním kanále televize. Překřikují se, dorážejí, útočí, slibují. Vědomí současníků bývá touto nevyčerpatelnou mnohostí poněkud zavaleno, někdy dokonce unaveno a zmoženo. Je to příliš mnoho štěstí najednou, jednotlivé hlasy splývají v nepřehledný hluk.
Velmi názorné je v této souvislosti srovnání s podobou české kultury před sametovou revolucí. V samoobsluze tehdy nabízeli jeden až dva druhy jogurtu, jeden až dva druhy sýra, ostatní zboží na tom nebylo lépe. V politickém prostoru zabírala celé zorné pole jedna politická strana, v televizi běžely dva černobílé programy s téměř zaměnitelným obsahem. Svět byl poněkud monotónní, šedý, předvídatelný a téměř nudný. Ve většině oblastí vlastně nebylo z čeho vybírat.
V dnešní samoobsluze najdeme devatenáct druhů jogurtu a dvacet sedm druhů sýra a většinou ani nevíme, proč si vybrat právě ten, který si nakonec dáme do košíku. V televizi můžeme vybírat z nabídky takřka neomezené, neustále musíme volit a většinou pořádně nevíme, podle čeho se rozhodnout.
Druhý důvod, proč je obraz tržnice velmi výstižnou metaforou současné české kultury, spočívá v tom, že všechno, co se dostává do našeho zorného pole, se uchází o naši pozornost jako lákavé zboží zvoucí k ochutnání a zakoupení. Režim nabídky a poptávky, koupě a prodeje, zákazníků a obchodníků, režim efektivního marketingu, reklamních sloganů a tržních vztahů ovládl v podstatě všechny oblasti společenské interakce.
Nápadné je to zejména v oblastech, které byly dříve definovány právě tím, že nemají s tržními vztahy nic společného. Tedy v oblastech jako je lidské zdraví, volný čas, vzdělání nebo veřejná správa. A také v oblastech jako je hledání smyslu života a náboženská víra. A tím se dostáváme k bodu, který je pro naši úvahu o esoterice velmi důležitý.
Obchodníci s posvátnem
Na pestrobarevné tržnici české kultury se v posledních desetiletích stále častěji setkáváme se stánky, které nabízejí duchovní zboží. U těchto stánků bývá docela tlačenice. Obchodníci s posvátnem inkasují tučné tržby, protože duchovní zboží jde na dračku. A nejde jen o nějaký přechodný módní trend, ve skutečnosti se jedná o stále rostoucí poptávku.
Mnohá sekulární nakladatelství v poslední době přesedlala na esoteriku. Nabízejí ediční řady duchovně zaměřené literatury, od komunikace s anděly přes metody věštění a léčení duchovními silami až po návody k přípravě zázračných lektvarů. Obvykle k tomuto posunu v ediční politice nedochází proto, že by snad šéfredaktor konvertoval k nějaké víře, ale proto, že čísla mluví jasnou řečí: tento druh literatury se dobře prodává a tržby v této oblasti jsou každým rokem vyšší. Obchůdky a krámky s duchovním zbožím, kde se vedle knížek prodávají také talismany a vonné tyčinky, rituální a meditační pomůcky, léčivé kameny a tarotové karty, se staly trvalou součástí koloritu českých měst a městeček.
Tyto trendy mají jeden důležitý důsledek. Dochází ke zřetelnému posunu ve vnímání duchovního života. Zatímco dříve byly duchovní záležitosti spojeny s vědomím závazku, v epoše spotřeby a zábavy se i náboženství pomalu ale jistě posouvá do oblasti konzumu a zábavných povyražení, tak jako všechno ostatní.
Náboženské hledačství (od vyvolávání duchů až po zenovou meditaci) je čím dál víc chápáno jako zajímavé koření života, jako zpestření jídelníčku či ukrácení dlouhé chvíle. Vždyť ateismus je vlastně trochu nuda. I v oblasti duchovního hledání pak stále více fungují zákonitosti tržních vztahů, včetně posvátného pravidla „náš zákazník, náš pán“. Režim nabídky a poptávky duchovního zboží není tak docela slučitelný s nároky tradičního náboženství, například s jasně definovanou věroukou a mravoukou.
Podobné staromódní harampádí se v myslích současných duchovních hledačů postupně přesouvá na okraj zorného pole, nebo spíš do starého železa a na smetiště dějin. Ani není třeba, aby to někdo otevřeně prosazoval. Zásada „náš zákazník, náš pán“ to zcela bezbolestně zařídí sama. Pracuje totiž především s dynamikou svádění, lichocení, vábení a lákání. Nikdo nebude přesvědčovat potenciálního zákazníka kázáním o morálních povinnostech a náročné sebekázni. A ten, kdo se o to pokusí, prohraje v boji s konkurencí. Trh je trh.
Neprodejné zboží, jako je nesení kříže, pokání z hříchů nebo obětavá služba seniorům, obchodníci s posvátnem ve svých stáncích nenabízejí. Případně je nenápadně stahují z prodeje. A tam, kde je stále ještě mají v nabídce, na ně padá prach. Většina zákazníků shání něco jiného.
Tak dochází v současném společenském a kulturním klimatu k nenápadné proměně v přístupu k duchovnímu životu. Spiritualita jako by stále více znamenala především obohacení životního stylu. Bývá těsně spojena s praktickými potřebami, jako je zdravá životospráva, uvědomělé stravování, léčení nemocí těla i ducha, řešení problémů ve vztazích mezi partnery nebo mezi rodiči a dětmi, zvládaní stresu na pracovišti a tak podobně. Každý si utváří své osobní náboženství podle toho, co potřebuje, a podle toho, co mu funguje.
Esoterika jako spiritualita pro labužníky
V této souvislosti se v pojednáních o současné podobě duchovního života hovoří o náboženství bramborového guláše, o míchání duchovních koktejlů, o vaření náboženského eintopfu nebo o konzumaci liturgických sendvičů.
Všechny tyto úsměvné metafory vyjadřují skutečnost, že náboženství dnes není v mysli lidí spojeno s tíživými požadavky, ale naopak s libými pocity ochutnávání lahodných jídel a nápojů. Náboženství není spojeno s břemenem povinnosti, je vonícím pokrmem, na kterém si člověk rád pochutná, na kterém si smlsne. A obvykle je pokrmem složeným z široké škály ingrediencí, přísad a surovin, proto je řeč o koktejlech, eintopfech, sendvičích a guláších.
Esoterická spiritualita, nezatížená závazky tradičního náboženství a nabízející pestrobarevnou směs všelijakých duchovních praktik, obřadů, technik, fíglů, receptů a pomůcek k dosahování praktických výsledků – od zklidnění mysli přes věštění budoucnosti až po uzdravování neduhů – je v tomto smyslu naprosto ideální nabídkou pro současné duchovně hledající lidi. Ano, esoterická spiritualita jako by byla šitá na míru současnému kulturnímu klimatu.
Když porovnáme tradiční přístup k náboženství s typickými postoji duchovních hledačů dnešní doby, je zřejmé, že dochází k důležitému posunu. V dřívějších dobách si lidé spojovali víru s pocitem povinnosti a poslušnosti. Dnes je duchovní oblast pro stále více lidí spíše doménou spotřeby, experimentu a volnočasové zábavy. Platí to jak v celosvětovém měřítku, tak i v české kotlině. Jak poznamenal jeden český novinář, když se ohlížel na dobu, která uplynula od sametové revoluce v roce 1989: „Uprázdněné nebe nad českou kotlinou nenaplnil vracející se Bůh křesťanské tradice, ale bohové spotřeby a zábavy“.
Je-li klíčovým rozměrem současné spirituality její přitažlivost pro spotřebitele, je jen logické, že tato spiritualita je výrazně zážitková. Rozhodujícím kritériem pravosti je autentický prožitek. Duchovní nebo tělesný, společenský nebo estetický, nejlépe všechno dohromady. Je také nápadné, že spiritualita našich dnů bývá proměnlivá stejně jako vkus jednotlivých duchovních hledačů, bez ostrých okrajů a pevných hranic.
Všechny tyto rysy současné spirituality mají samozřejmě jedno úskalí. Pokud si člověk svou duchovní cestu dláždí sám, pokud si sám míchá svůj duchovní koktejl a vaří svůj náboženský guláš, a pokud přitom vychází z osobního vkusu a vlastních zálib, v době vážných otřesů a krizí často pocítí, že mu takto vytvořená spiritualita nenabízí dostatečně pevnou půdu pod nohama.
Proč? Právě proto, že si ji uvařil, uhnětl a umíchal sám. V čase nouze se člověk dost těžko může opřít o něco, co sám vyrobil. Právě v čase nouze totiž lidská duše potřebuje spočinout v něčem, co tu bylo dávno předtím, než se narodil, a co tady bude i potom, co odejde na věčnost. V této roli se osvědčuje spíš tisíciletími ověřená tradice. Taková tradice bývá někdy člověku břemenem a jhem, v těžkých dobách je ale skutečnou oporou. Vlastnoručně vytvořené kombinace esoterických nauk a praktik v této roli obvykle selhávají.
Současná esoterická spiritualita je totiž v jistém smyslu spiritualitou lidí, kteří se mají dobře. Mají dost peněz, dost volného času, jsou dobře situovaní, více méně zdraví a spokojení, takže si mohou dovolit hravě experimentální přístup k duchovním záležitostem. Když se začne bortit svět, když začne jít do tuhého, docela často vyjde najevo, že esoterická spiritualita nestačí. A to je první důležité poučení, přemýšlíme-li o esoterické spiritualitě jako křesťané.
Esoterika jako fáze duchovního hledání
Druhé důležité poučení se týká poněkud zbrklého a příkrého odsuzování esoteriky ze strany křesťanů. Věřící lidé tradičního typu se na esoterickou spiritualitu většinou dívají s podezřením. Charakteristické znaky této spirituality považují za projev povrchnosti a rozmazlenosti současné mladé generace. Často také upozorňují na duchovní nebezpečí spojené s všelijakými okultními praktikami. Nezodpovědné experimenty na poli duchovna a tajemna mohou nabýt podobu lehkomyslného zahrávání si s ohněm.
Toto nebezpečí je třeba brát vážně. Na druhé straně ale pamatujme na to, že ve svědectvích mnoha českých konvertitů posledních desetiletí předchází křesťanskému obrácení období duchovního hledání, které se vyznačuje právě všemi těmi rysy, nad kterými křesťané zvedají obočí.
Vzhledem k tomu, že většina občanů této země vyrůstá v rodinách vzdálených církevnímu křesťanství, bývá právě esoterická spiritualita pro mnoho budoucích křesťanů důležitou etapou na duchovní cestě. A není to tak úplně jejich vina. Je nanejvýš pochopitelné a dosti obvyklé, že duchovně hledající lidé v této zemi (včetně autora tohoto článku) sáhnou nejprve po esoterických brožurách ̵ často dřív, než se vůbec setkají s církevním křesťanstvím.
Jakkoliv tedy může být esoterika duchovně nebezpečná, je namístě v této věci počítat s Boží ochranou pro všechna upřímně hledající srdce. Není totiž sporu o tom, že právě esoterická spiritualita je pro velkou část české společnosti tím prvním, nebo dokonce tím jediným, co mají po ruce, když se vydají na cestu duchovního hledání.
Esoterika jako zrcadlo duchovních potřeb
Třetí důležité poučení, které plyne ze svébytné povahy esoterické spirituality, se týká konkrétních duchovních potřeb, které se v této spiritualitě projevují. Tyto potřeby jsou totiž vesměs legitimní, jsou projevem toho, jak nás Pán Bůh stvořil. Je dobře, že lidé tyto potřeby mají, Bůh jim je vložil do srdce. Například silná poptávka po autentickém duchovním prožitku přece vyplývá z toho, že člověk je stvořen k tomu, aby spočinul v láskyplném vztahu k Bohu.
Nebo jiný příklad: Nahlédneme-li do knihy žalmů, do prvních kapitol Bible popisujících nádheru stvoření a také do posledních kapitol Bible popisujících slavné vykoupení na konci času, je zřejmé, že všechny barvy, tvary, chutě a vůně, které dokážeme vnímat smyslovými čidly, nějakým způsobem vypovídají o Boží slávě. Je to správné a náležité, dokonce biblické, aby v duchovním životě člověka přicházel ke slovu zrak, chuť, čich, hmat i sluch, aby se tělo se všemi svými smysly podílelo na duchovním životě člověka. To není výmysl esoterické spirituality, je to prastará biblická pravda.
Křesťané někdy příliš zbrkle kritizují všechny možné negativní rysy současné spirituality, místo aby si položili otázku, co v obvyklé nabídce současných církví chybí, že to lidé hledají jinde, třeba v esoterice. Namísto paušálního odsuzování je lépe si položit otázku, v čem by formy služby křesťanských církví mohly a měly vypadat jinak, aby nabízely naplnění právě těch potřeb, které lidé uspokojují esoterickou spiritualitou dnešní doby.
Takový přístup se mi jeví mnohem zdravější, přiměřenější, tvořivější a užitečnější. Je-li esoterika jedním ze znamení doby, zkusme toto znamení pozorně a pokorně číst. A zkusme se s modlitbou za Boží vedení ptát, jaké úkoly, jaké podněty, jaké výzvy a jaké příležitosti před nás staví.
Autor: prof. Pavel Hošek
Zdroj: Časopis Brána