Potřebujete utěšit? Nepiště si s Lutherem aneb pozitivní účinky spravedlivého hněvu. Velikonoce mohou být ještě veselejší! Bůh existuje! Jirka přišel o piva a Honzovi ukradli kolo. Bůh je spravedlivý. Ve zdravém těle, zdravý Duch.
Dostal se mi do ruky Lutherův dopis, který psal své těžce nemocné matce,,…abych s Vámi nebyl jen v myšlenkách, tak jako všichni naši…a tak se chci také já tímto přidat k množství Vašich těšitelů..“
To, co píše dál, by nejspíš většinu z nás jednoznačně neutěšilo. Představte si, že máte čtyřicítky horečky, bolí vás všechny klouby v těle a čtete např. toto: ,,…Jistě milá matko z Boží milosti víte, že Vaše nemoc je projevem jeho otcovské lásky. Tato drobná důtka je jen malou lekcí ve srovnání s tím, co dopouští na bezbožné, ba často i na své vlastní milé děti. Vždyť jeden bývá sťat, druhý upálen, třetí utopen a tak dále, takže nám všem nezbývá než zpívat: Pro tebe jsme denně vražděni, vedou nás jako ovce k zabití (Římanům 8:36)“ Dále Luther nadějně pokračuje: ,,…Nyní však, když je smrt s hříchem přemožena, smíme radostně a s důvěrou naslouchat onomu sladkému slovu: ,,…Buďte dobré mysli, já jsem přemohl svět…(Jan 16:33)“ Potom nabádá matku, aby se i nadále nechala těšit slovem Božím. Jak to ale může fungovat v praxi?
Kdysi jsem si ošklivě zlomila kotník. Měla jsem i poškozené nervy, na což se přišlo až později. Tehdy jsem shodou okolností bydlela v podnájmu se dvěma známými, Honzou a Jirkou. Oba byli tak zaměstnaní, že ráno nemohli udělat navíc jeden čaj i pro mě, a úplně přestali dodržovat úklidové služby společných prostor. Já jsem měla jiné starosti, než je kontrolovat.
Na Velký pátek jsem se rozhlédla po bytě, opřela o futra v chodbě a berlí pohrozila směrem ke klukům. ,, Proboha! To jste nemohli aspoň jednou za ty tři neděle uklidit? Z tý špíny se brzy někomu něco stane!“ Kluci mi jen popřáli mnoho zdraví, veselé Velikonoce, pak se rychle zdekovali a ujížděli domů na svátky.
Brzy k ránu mě probudily žízeň a studený pot. Při náhodném pohledu do zrcadla jsem si všimla, že v jeho odraze nemůžu najít své rty. Jejich barva byla stejná, jako barva celého mého obličeje. Bílá. Neberte to, na Bílou sobotu. Bylo mi hůř a hůř. Pudově jsem zamířila na toaletu. Ukázalo se to jako správná volba. Jednoho problému jsem se zbavila, dokonce jsem (mimo jiné) i cítila, jak se mi vrací barva do obličeje. Jenže za chvíli se problém přihlásil i z druhého konce. Naštěstí jsem byla zrovna v kuchyni u dřezu.
V tu chvíli mi to došlo. Jsem úplně sama doma, ve dvě hodiny v noci. Stojím na jedné noze, jedné berli, pravou rukou se opírám o linku a druhou si držím vlasy nad dřezem. Při tom velikonočním utrpení, kdy se mi jedna z berlí zarývala do žeber a druhá mi pádem otloukla prsty na noze, se mi zjevil obraz trpícího Krista. Už chyběly jen rány na čele od trnové koruny. Ty na sebe ale nenechaly dlouho čekat. Při prudkých pohybech hlavy dopředu, které provázejí jednu z fází detoxikace organizmu, jsem několikrát narazila čelem do vodovodního kohoutku. Pak jsem unaveně dopadla na židli. Bolavou hlavou mi jako slova ,,útěchy“ proběhlo jen : ,,Hospodin jest můj pastýř, nebudu míti nedostatku…“ (Žalm 23)
Rozhodla jsem se následovat Jeho příkladu a zopakovat velikonoční zázrak. Kolem třetí hodiny jsem vstala ze židle a vrátila se zpátky do ložnice.
Zavolala jsem kamaráda Petra, který měl jako jediný klíče od naší brány. Totiž dveří od bytu. Čekala jsem na něj, jako na Spasitele. Také dlouho nešel. Mé první volání totiž nevyslyšel, protože si myslel, že se mu to jen zdálo. Podruhé už jsem byla úspěšnější a Petr dorazil. Z jeho rukou jsem pak vděčně přijala Coca Colu a hořkou čokoládu.
Při tom dlouhém čekání jsem myslela na Jirku s Honzou. Tohle těm špinavcům nesmí projít. Ať trpí! Jaký druh utrpení pro ně však zvolit? V souvislosti s právě probíhajícími velikonočními svátky jsem si vzpomněla na jeden populárně naučný film, totiž Umučení Krista. To je rozhodně inspirativní snímek. Ovšem praktické provedení celé akce by v Praze – Stodůlkách nejspíš poněkud drhlo.
Je možné předpokládat, že po domluvě a příslibu pozitivního ohlasu veřejnosti, by vedení městské části Prahy 13 svolilo k pronájmu uměle navršeného kopce, zvaného místními Makču Pikču, snad by dokonce dodali i lotra do třetice, ale takový zázrak se asi nedá očekávat ani na Velikonoce, a i pro Všemohoucího by to mohl být oříšek.
Musela jsem přijít s něčím skromnějším a přitom úderným, co by oba podlomilo, jako Krista pod křížem a nevyžadovalo pomoc davu. Už to mám! Ať pocítí bolest na nejcitlivějších místech! Kéž se Honzovi rozbije kolo a Jirkovi zmizí všechna piva z ledničky! Amen.
V neděli vyšlo slunce a můj pokoj byl dlouho prázdný. Povedlo se mi totiž dobelhat na balkon a konečně si vychutnat velikonoční pohodu.
A jak to nakonec dopadlo?
Hospodin je spravedlivý. Honzovi kolo ukradli a v návalu vzteku pak po příjezdu vypil Jirkovi všechno pivo. Ten se chtěl po ztrátě toho nejcennějšího uklidnit grilovačkou, ale rozbil se mu jeho domácky vyrobený gril, který nám vždycky pěkně prohnal kolečka elektroměru. Byly to prostě nezapomenutelné svátky.
Autorka: Pavla Hajíčková
