Němců z bývalých Sudet se nebojím. Považuju za čest, že se v Brně mohou setkat potomci těch, kdo byli tehdy po válce vyhnáni, s potomky těch, kdo utíkali z naší země před nacisty. Oni s tím problém nemají, byť jejich předkové stáli na opačných stranách fronty. Je špatné rozdmýchávat staré křivdy předchozích generací. Jsem hrdá na to, že zrovna moje město zve ke smíření a dialogu.
Neplánovala jsem si na sobotu nic zvláštního. Myslela jsem, že by to mohl být obyčejný, hezký a volný den. Ráno si v klidu vypiju kávu a přečtu noviny. Možná bych mohla dopoledne zajít na trh pro salát, jahody a nějaké květiny. Třeba bude mít někdo z prodejců pěkné pivoňky. Pak bych mohla něco drobného kutit na zahradě a uvařit oběd. Odpoledne bych si mohla dočíst knihu. Ale nebude to tak. Ten den, tuto sobotu se půjde ten opačný pochod.
Když z Brna v pětačtyřicátém vyháněli Němce, šli pěšky směrem na jih k Pohořelicím a pak dál k hranicím s Rakouskem. Šli staří lidé, ženy a děti. Mnoho z nich to nepřežilo. Ti, kdo na pochod dohlíželi, zabránili cestou soucitným lidem podat vyháněným i jen trochu vody nebo kousek chleba. Není to strašně daleká cesta, ale ti lidé byli slabí a vlekli s sebou všechno, co si směli vzít.
Jako symbolické gesto omluvy začali před lety pořádat pochod opačným směrem z Pohořelic do Brna. Tím chtěli říci: Pojďte zpět, jste vítáni. Pro ty, kdo nechtějí nebo nemohou zvládnout celou trasu pochodu, je tu možnost připojit se k poslednímu kilometru. Aspoň jeden kilometr můžeme jít zpátky. Můžeme se symbolicky vrátit domů za ty, kdo nesměli. Ten prostý nápad má velkou hloubku. Je vyjádřením postoje, že každý se má omluvit za své chyby, kát se za své hříchy. A českými hříchy bylo surové vyhnání nejslabších.
Vykřikování o tom, že oni si začali, je dětinské a nikam nevede. Kde bychom se zastavili? Kdo by byl ten první, kdo si začal? Snad to začalo ve sporu Kaina s Abelem? Celá lidská historie je protkána nespravedlností a násilím, které se nelítostně řetězí. Vyvolávání strachu se dobře daří zejména tam, kde mají lidé špatné svědomí. Bojí se další reakce, protože dobře vědí, že sami pochybili.
Když letos někteří naši politici tolik usilují o to, aby se slavnost smíření a setkání nekonala, zuří a hlasují proti podpoře, lžou o minulosti i současnosti, vyvolávají agresi a mluví o plamenech, nedá mi to. Jednoduché gesto, které vyžaduje nějakou drobnou aktivitu, se mi zdá výraznějším projevem podpory úsilí ke smíření a setkávání, než jen přijít na mši, na besedu nebo navštívit koncert. Neplánovala jsem v sobotu nikam chodit, ale myslím si, že musím. Chci dát najevo, že mi na setkání, komunikaci a smíření záleží.
Chci tím říct, že se Němců z bývalých Sudet nebojím. Jsem hrdá na to, že zrovna moje město k tomu zve. Považuju za čest, že se v Brně mohou setkat potomci těch, kdo byli tehdy po válce vyhnáni, s potomky těch, kdo utíkali z naší země před fašisty. Oni s tím problém nemají, byť jejich předkové stáli na opačných stranách fronty. Je špatné rozdmýchávat staré křivdy předchozích generací. Půjdu aspoň ten poslední kilometr.
