„Jedna z věcí, kterou muž potřebuje, je mít kolem sebe skupinu lidí, kteří jsou ochotni na sobě pracovat a dávat si vzájemnou zpětnou vazbu,“ uvádí Peter Podlesný, který je zakladatel internetového pánského magazínu a podcastu Mužom.sk.
Věnujete se tématu mužské identity, založil jste hnutí Mužom, co si pod tím vším lze představit?
Každý muž potřebuje mít něco, co jej přesahuje, nějakou vizi. Rozhodl jsem se, že chci ostatním pomoci tuto vizi hledat. Zajímalo mě také, co to znamená být mužem, manželem, otcem. Nejprve jsem se snažil pročíst zkušenosti jiných mužských mentorů. Bohužel tehdy v našem československém prostoru nebylo moc z čeho čerpat. Rozhodl jsem se proto překládat materiály ze zahraničí a založit magazín mužom.sk, který přinese prostor uvažovat nad hodnotami a úlohami muže.
Postupně se přidávalo více a více chlapů, díky nim se vytvořilo online setkávání zvané Bratrstvo. Na týdenní bázi se v malých skupinách navzájem sdílíme a podporujeme, abychom na sobě mohli následně pracovat. Vznikl také podcast a pořádáme konference. Jsem přesvědčený, že existuje tenká červená linie, která spojuje mužské hodnoty napříč rozdílnými kulturami nebo generacemi. Každý z nás máv sobě potenciál něco vytvářet, záleží jen na tom, jak se rozhodne jej naplnit. Snažíme se nalézat záchytné body, které by mužům na této cestě mohly pomoct.
Je možné vymanit se z tradičního „mužského kódu“?
Problém je, že se často střetáváme s karikaturou mužnosti, která nás odstrašuje. Máme pak pocit, že je potřeba se mužnosti vzdát, to ale není pravda. Vždy by pak k feminitě chyběla ta druhá polovina. Namísto archetypů, tedy vzorů, přijímáme stereotypy, tedy jakousi karikaturu toho, čím by muž mohl být. Například se používá stereotyp, že muži jsou násilničtí, což je karikatura mužské síly, kterou má muž používat ne k násilí, ale k budování. Když se s muži bavíme na našich skupinách Bratrstva, tak se ohlížíme zpět, jak jsme třeba obstáli v oblasti emocí. Vždy mužům vysvětlujeme, že nás necharakterizuje jedna silná stránka, ale ty další, ve kterých se rozhodneme zdokonalovat, přestože v nich selháváme.
Napsal jste knihu Odovzdávanie ohňa, kde zpracováváte téma pozitivního generačního přenosu mezi muži. Je pro současnou generaci mužů obtížné hledat vzory?
Pokud si muž nevyřeší svůj vztah s otcem, je většinou odsouzen opakovat ty samé chyby. Proto je potřeba se k věci postavit čelem, například ve formě odpuštění nebo vzájemného rozhovoru. Často slyším frázi: „Tohle mi můj otec neřekl“ nebo „Chtěl bych, aby mě bral jako sobě rovného“. Jenže naši otcové nebyli schopni nám některé věci říct, protože je sami také neslyšeli. V knize mluvím nejen o cti, odvaze, odpovědnosti, ale i o dalších věcech, které každý potřebujeme slyšet. Například jak se stavět sám k sobě, jak budovat rutinu, v čem spočívá opravdová odvaha a síla. Nesnažím se přinést definitivní odpovědi, spíš otevřít dveře, kterými se každý může vydat dál po svém.
Co je tedy podle Vás důležitým záchytným bodem na této cestě?
Jedna z věcí, kterou muž potřebuje, je mít kolem sebe skupinu lidí, kteří jsou ochotni na sobě pracovat a dávat si vzájemnou zpětnou vazbu. Pak je to vědomí toho, že dospělý muž není středem svého vesmíru, ale je tu od toho, aby svůj potenciál využil pro službu druhým. Třetím, a pro mě velmi osobním bodem je uvědomění si momentu smrti. Smrt je reálná, musíme na ní pamatovat a jednoho dne náš život skončí. To jsou vše záležitosti, o kterým s jinými muži hovoříme a potom se vyplaví spousta dalších věcí. Díky podobným rozhovorům začínají řešit své vztahy k rodičům, nebo manželkám a dětem.
V souvislosti se smrtí jste v jednom rozhovoru zmínil, že stála na počátku vašeho života, jak jste to myslel?
Vyrůstal jsem od malička v církevním prostředí a v patnácti letech jsem začal dělat dobrovolníka v práci s mládeží. Na prahu dospělosti jsem měl pocit, že všechno vím a již jsem obsáhl všechny pravdy. To je mimochodem častá církevní choroba – na všechno máte odpověď. Každý rok jsme chodívali s mládeží do hor, ale jeden rok se tam pro mě všechno změnilo. Lehce jsme se ztratili, tak se šel vedoucí naší party zorientovat. Vydal se nahoru do skal, ale už se nevrátil. Brali jsme to docela na lehkou váhu, že se přece ráno vrátí. Teprve po celé probdělé noci nám začalo docházet, že to nebude tak jednoduché. Ráno jsme ho asi dvě stě metrů od nás našli mrtvého. Spadl ze skály a my si toho ani nevšimli. V ten moment jsem nezvládl udělat vůbec nic, ani zavolat pomoc, či rodičům toho kluka. Udělal to paradoxně ten nejmladší z nás.
Při tak blízkém střetnutí se smrtí jsem uvědomil, kolik toho v životě jen hraji a že zdaleka nejsem takový leader, jak jsem se jevil svému okolí. Všechny mé odpovědi, které jsem měl, se během chvíle rozplynuly. Nastala intenzivní etapa osobní proměny, kdy jsem od toho, že vím, co je pravda, přicházel k tomu, že se ptám, co je pravda. Když se z dítěte má stát dospělý, kontakt se smrtí je nevyhnutelný. Smrt v tom symbolickém významu může být jakákoliv: pro někoho křest, pro někoho třeba týdenní poutní cesta s batohem na zádech.
Jak vnímáte roli mužů v církvi a jejich úprk z církevních řad?
I když po několik staletí církev vedou starší muži, stala se dnes ve své podstatě feminní záležitostí. Vyrůstáme v nastavení, že zpěv se mužů netýká, kostel je plný vůní kadidla, varhanů, květin, výzdoby a kněží nosí roucha. Do církve to bezesporu patří, ale pak tam chybí také jiné složky. Mnoho mužů nachází vlastně v cizím prostředí, kde se na ně mluví cizím jazykem. Je rozdíl, když čteme příběh dvanácti drsných mužů, kteří jsou zašpinění od práce, smrdí rybami a jeden z nich je kolaborant s Římany. Nebo když vidíme učedníky sedět pod stromem, trhat klasy, převracet stoly. Do tohoto popisu se muži dokáží snáze projektovat a ta představa je diametrálně jiná, než sedět v nádherném chrámu plném mramoru, vůní a andělského zpěvu.
Mnohokrát se navíc setkáváme se společenstvími, kde vládne jeden kněz, či pastor, který je v uvozovkách multitalentovaný. Dělá tam vše, od zvukaře po domovníka. Ostatní muži jsou jen přísedící. Proč by tam měli sedět a poslouchat, když nemůžou nijak použít svůj potenciál? Pokud chceme mluvit o církvi jako nějakém společenství, tak společenství znamená, že něco vytváříme společně.
Mgr. Peter Podlesný se dlouhodobě věnuje mladým lidem, pracuje jako trenér. Je zakladatelem pánského magazínu muzom.sk, ve kterém však nejde o nahé ženy, ani o adrenalin, ba ani o luxusní hračky, po kterých chlap touží. Bojuje za charakter, odvahu, sílu a disciplínu. A zdůrazňuje, že úlohou muže je chránit, zajišťovat, tvořit a vést. Je manželem a tatínkem dvou dětí.
