Letošní Velikonoce pro mě znamenaly výrazné střídání emocí – od smutku a bezmoci až po úlevu a naději. Na Velký pátek odpoledne jsem si byla zaplavat, zatímco několik kilometrů ode mě probíhal v porodnici náročný porod. Kamarádčina sestra měla v pokročilém stupni těhotenství porodit mrtvé dítě. Ponořila jsem se v bazénu a uviděla zářivě modrou vodu, kterou protínaly veselé sluneční paprsky. Když jsem se vynořila nad hladinu, digitálky na skokanském můstku ukazovaly právě tři hodiny.
Včera touto dobou mi volala kamarádka s prosbou o radu. „Co mám dělat? Co mám sestře říct? To je neštěstí, jsem z toho úplně zoufalá. Naši to ještě nevědí, je to na mně. A jak to vysvětlím dcerám? Tolik se těší na sestřenici, už pro ni mají i dárky a co bude potom? Velikonoce v háji,“ vysypala ze sebe najednou.
Shodou okolností jsem nedávno četla v jednom časopise několik článků na téma ztráty dítěte, a tak jsem mohla dát pár tipů do začátku a nepřipadat si úplně k ničemu.
To bylo na zelený čtvrtek. V pátek kolem poledne porod stále neproběhl, čekání bylo neskutečně tíživé. Přecházel mi mráz po zádech při představě loučení s tím malým tvorečkem. V takové chvíli je člověk většinou sám, i když má kolem sebe společnost. I Ježíš na kříži se na Velký pátek cítil opuštěný. V souvislosti s utrpením jsem si nevybavovala jen postavu Ježíše, ale i jeho matku a její ztrátu. Ta paralela se nabízela sama.
Večer mi kamarádka zavolala, že porod už skončil. U její sestry byla přítomna krizová interventka a rodina začínala situaci postupně zpracovávat. Nebylo ale jasné, jak náročné pro ně budou následující dny. Co až přijdou domů a budou muset dřív nebo později poschovávat všechny ty nachystané věci?
V sobotu jsem odjela na výlet do přírody. Přestože bylo chladno a většinu dne pršelo, změna prostředí mi pomohla odpoutat se od neustálého přemýšlení. S kamarádem jsme prošli zajímavou trasu, příroda byla nádherná i v dešti. Na konci cesty jsme narazili na větší množství mloků, což byl nečekaný a příjemný moment. Taková vzácnost!
V neděli jsem vyrazila na kole do kostela. Kvůli prázdným pneumatikám a dalším komplikacím jsem dorazila pozdě, ale to nejdůležitější jsem stihla. Kázání se věnovalo tématu prázdnoty v tom dobrém slova smyslu. Jsme zahlceni spoustou věcí a informacemi, jako bychom se prázdnoty báli. A přitom i prázdnota může být na chvíli prospěšná.
Existuje ovšem i prázdnota, která nás skutečně tíží, zejména ta, která vzniká po ztrátě blízkého člověka. To ve mně znovu vyvolalo myšlenky na situaci kamarádčiny sestry a na prázdno, které po takové události zůstává. V tom jsem si vzpomněla na prázdnotu duše, vlastně duší… na mém kole, což mě naopak docela pobavilo. Ta symbolika si se mnou o těchto Velikonocích zahrává pěkně ode zdi ke zdi, napadlo mě.
V pondělí mi kamarádka znovu zavolala. Řekla, že její sestra měla podporu jak v nemocnici, tak v rodině. Rodiče situaci zvládají a partner jí je velkou oporou. Důležité bylo i to, že se s dítětem mohli hezky rozloučit. Postupně se ukazovalo, že i přes těžkou zkušenost nacházejí sílu pokračovat dál a nezlomilo je to ani v touze po dalším dítěti.
No, nakonec by se vlastně dalo říct, že jsem měla veselé Velikonoce.
