Říká se, že čím je člověk výš, tím spíš na něj fouká. Vystoupá-li člověk na vrchol pyramidy moci, stává se viditelným z každého směru. Tato viditelnost však nese svá pravidla. Jedním z nich je mlčenlivost.
Je s podivem, že se křesťanská církev nechala natlačit do veřejného zájmu a my sledujeme boje jejích hodnostářů téměř v přímém přenosu. Snad je za tím představa, že na církvi skutečně závisí stabilita státu a veřejné propírání někomu poslouží. Mlčením nemá být přikryta podstata problému, ten se má usilovně řešit i za cenu osobních obětí, ale tyhle zápasy nemusí mít zástupy více či spíše méně poučených zastánců té či oné strany.
Přiznejme si: Za mlčenlivostí je na první pohled něco podezřelého. A v případě politiky uplynulých prázdnin dokonce málem zločinného. Prvním příběhem byl pro mne soudce Robert Fremr. Jeho příběh se dostal na náboženskou rovinu ve chvíli, kdy se začala zkoumat míra kajícnosti soudce navrženého do Ústavního soudu ČR. Soudce musí mít morální limity, ale pakliže jsou zkoumány kdysi dávno, tak se k nim nikdo nemá vracet.
Ano, zpovědník a taktéž soudce mlčí. A nemá být popotahován za to, co bylo už jednou projednáno. Soudce Fremr mlčel a mluvily za něj velice výmluvně kolegyně Iva Brožová a Eliška Wagnerová. Jako by je však nikdo neslyšel. Silnější vlna kategorických odsudků jejich svědectví rychle smetla. Soudce Fremr mlčel. A vlastně byl skoupý na slovo i ve chvíli, kdy se potvrzené nominace vzdával. A právě to byla chvíle, kdy jsem si říkal, že je to škoda. Já bych jej po tom všem určitě jmenoval. Tehdy mlčel i Hrad. Snad jsem chtěl slyšet: „Koho jsem navrhnul, toho jsem navrhnul – a stojím za svým slovem.“
Když se pak na samotném Hradě o prázdninách začalo větrat, bylo zle. A opět bylo správné mlčet. Jednak je to ve smlouvách, že vedení kanceláře ani zaměstnanci o personáliích mluvit nesmí, ale je to i slušnost, protože nikdy nevysvětlíte všechny okolnosti. Že se zdvihne bouřka a každý by chtěl znát podrobnosti, je také samozřejmé. Bez komentáře musí zůstat i spousta mediálních úvah, komentářů a pozorování, jež vyplavou na povrch s ohromující rychlostí.
Jde mi na mysl biblický příběh o asyrském komořím, který stál pod hradbami Jeruzaléma a děsil obránce hradeb v jejich vlastním jazyce jménem asyrského velkokrále Sancheríba. Slátal nafoukaně dohromady vše, co věděl a co si myslel, že bude působit. Judský král Chizkijáš i jeho bojovníci mlčeli. Ani slovo. A protože to nezapůsobilo, poslal to dobyvatel ještě jednou jako listinu. Bez komentáře.
Ale král Chizkijáš o tom mluvil s Hospodinem. A Hospodin přes proroka složil odpověď, kterou nemělo smysl odesílat Sancheríbovi. Opět ticho, bez komentáře. Dobyvatele Sancheríba si tehdy vyřídil sám Hospodin, jak popisuje 2. kniha Královská v 18. a následujících kapitolách.
Tak přece jen někde má smysl mluvit. Od toho jsou zpovědníci, kteří mlčí k lidem, ale mluví s Hospodinem. Většinou pak platí, že život a jeho ovoce ukážou to, co se nesmí obléct do slov. Nejde to vypovídat ani zpětně. Ale výsledek se zcela jistě prokazatelně dostaví.