Je zarážející, že mnoho lidí, kteří se hlásí ke křesťanství, tak činí ze strachu. Mají strach z pekla, mají obavy, že se na ně bude Bůh zlobit, nebo strach, že nesplní či minou Boží vůli. Pokud někdo následuje Krista ze strachu, ve skutečnosti Krista nenásleduje. Když však dovolíte lásce, aby vstoupila do vašeho srdce, strach najednou vyklouzne ven zadními dveřmi.
Nedávno mi došlo, že některé z našich kladných vlastností mají kořeny v těch negativních. Zjistil jsem, že některé z našich dobrých návyků jsou ve skutečnosti poháněny strachem, bolestí a úzkostí, nikoli však radostí z Boha.
Zamyslete se nad všemi událostmi, které změnily váš život, nebo nad traumatickými zážitky, které jste prožili, a nad tím, jak vás ovlivnily. Někteří lidé jsou například mimořádně nezávislí a soběstační, a to buď proto, že se potýkají s pocity opuštění, nebo proto, že zažili zanedbání v dětství. Zdánlivě pozitivní vlastnosti, jako je nezávislost a pracovitost, jsou skvělé, avšak stojí za zvážení, zda jejich kořeny nespočívají v bolesti – a zda jsou tedy autentické.
Ať si to uvědomujeme, či nikoli, traumata, s nimiž si neumíme poradit, se nějakým způsobem projeví. Chování, které vyvineme jako obranný mechanismus v reakci na nepříjemné okolnosti, nemusí přesně odrážet naši skutečnou identitu, i když může přinést pozitivní výsledky.
Víte například, který příkaz se v Bibli objevuje nejčastěji? Není to „milujte jeden druhého“ či „milujte Boha“, ani „buďte laskaví k druhým“ nebo „buďte svatí“. Skutečně nejčastěji se v celém Písmu setkáváme s nějakou variantou příkazu: „Neboj se.“ Tato frekvence by nám měla něco říct o povaze světa, ve kterém žijeme. Zároveň by nám měla sdělit něco o charakteru života, do něhož Bůh volá své děti.
Křesťanem ze strachu
Proč vlastně následujeme Krista? Co nás motivuje k modlitbě, čtení Písma a uctívání? Existují přinejmenším dva důvody, které mohou vést k následování Ježíše: strach a láska. Je zarážející, že mnoho lidí, kteří se hlásí ke křesťanství, tak dělá ze strachu. Mají strach z pekla, mají obavy, že se na ně bude Bůh zlobit, nebo strach, že nesplní či minou Boží vůli. Jejich náboženská rozhodnutí jsou zakořeněna ve strachu ze selhání, hodnocení a odsouzení. Bohužel však tato motivace nestačí k tomu, aby následování Krista přineslo větší zbožnost.
Pro pochopení toho, proč strach nestačí, se podívejme na povahu strachu, jeho dopad, hranice a důsledky. Důležité je si uvědomit, že nemluvíme o zbožné bázni, jak ji chápeme v biblickém kontextu, ale o každodenním životě ve strachu.
Co vlastně strach je? Podle obecné definice je strach nepříjemná, často silná emoce způsobená očekáváním nebo vědomím nebezpečí. Při zkoumání povahy strachu je klíčové si uvědomit, že strach vzniká předvídáním možného nebezpečí. A toto nebezpečí může zahrnovat potenciální ztrátu nebo bolest. Povaha strachu je tedy převážně negativní, zaměřuje se na to, co by mohlo být špatně.
Tam, kde není očekávána ztráta, strach nepociťujeme. To odráží, jak strach ovlivňuje naše rozhodování. Rozhodnutí, která jsou ovlivněna strachem, jsou především o vyhýbání se nebezpečí. Strach nás varuje před možným rizikem a motivuje nás, abychom mu zabránili.
Strach z pekla nás nečiní Kristovými následovníky
Například strach z finančních ztrát nás vede k opatrnosti v investicích a obavy z fyzického nebezpečí nás motivují k sebeobraně, či útěku.
Pokud někdo následuje Krista ze strachu, ve skutečnosti nenásleduje Krista. Jeho rozhodnutí jsou motivována vyhýbáním se – buď skutečnému, nebo domnělému nebezpečí. Strach z pekla může vést k rozhodnutí následovat Krista, ale je to spíše únik od nebezpečí než skutečné následování.
Druhý důvod, proč strach nestačí k následování Krista, tkví v tom, že strach je relativní. Relativní vzhledem k jiným strachům a relativní vzhledem k vnímanému nebezpečí. Může nás motivovat k vyhnutí se jednomu nebezpečí, ale možná nám vytvoří jiné. Abych se například vyhnul autu, které je na cestě, mohu narazit do stromu. Obě varianty jsou potenciálně nebezpečné a obě vyvolávají strach. Osoba se rozhodne, které nebezpečí je menší, a volí to nejmenší zlo.
Zde spočívá problém následování Krista ze strachu. Následovat Krista někdy zahrnuje strach z nepříjemných rozhodnutí, jako je postavit se za to, co je správné, nebo odmítnutí relativizace pravdy, i když tak můžeme v důsledku ztratit vztahy. Pokud následujeme Krista ze strachu, můžeme se dostat do dilematu – co je děsivější: nevěřit, nebo naopak? S rostoucím napětím jsou sázky vyšší.
Pokud se někdo bojí Božího hněvu a zároveň se obává emocionální bolesti spojené s ukončením nezdravého vztahu, bude jeho strach stačit k tomu, aby si vybral menší nebezpečí? Strach není jen relativní k ostatním strachům, ale je také relativní k vnímanému nebezpečí. Dvě klíčové proměnné jsou bezprostřední blízkost a důvěryhodnost nebezpečí. Čím blíže je nebezpečí, tím větší je strach. Aby něco vyvolalo strach, musíme tomu věřit a musíme věřit, že existuje velká pravděpodobnost, že nám to ublíží.
Pokud vnímáme nebezpečí jako vzdálené nebo nedůvěryhodné, strach je menší, a tím pádem je menší i motivace jednat. Rodiče se s tím často setkávají – pokud dítě nevnímá hrozbu jako reálnou, neuposlechne. Teprve když si uvědomí, že to rodiče myslí vážně, poslechne. Celkově lze konstatovat, že strach ze sebe nedělá adekvátní motivátor k následování Krista. Strach ze sebe dělá motivátor k vyhýbání se, a když následujeme Krista ze strachu, vlastně se mu vyhýbáme.
Při pohledu do budoucnosti se nám otevírá třetí důvod, proč strach nestačí: výsledek strachu neboli to, jaký produkt nám strach přináší. A ten není v souladu s křesťanským duchovním růstem.
Přestože je pravda, že i v životě Ježíše Krista vidíme přítomnost strachu, rychle si všimneme, že jeho rozhodnutí nebyla motivována strachem. Vezměte si například jeho rozhodnutí nést kříž. Ve chvíli úzkosti v Getsemanské zahradě Kristus jasně projevil svůj strach, také prosil Boha, aby mu kříž byl odňat. Avšak Kristův strach nebyl hnací silou jeho jednání. Jeho rozhodnutí byla učiněna navzdory tomuto strachu, nikoli kvůli němu. Jeho motivací byla láska.
Láska a strach jsou jako olej a voda – nemísí se. Když dovolíte lásce, aby vstoupila do vašeho srdce, strach najednou vyklouzne ven zadními dveřmi. Není možné cítit jak obavy, tak lásku najednou – alespoň ne tu opravdovou lásku. Lidé se nehrnou do plamenů hořící budovy kvůli své víře, ale kvůli lásce. Rodiče by riskovali své životy, aby zachránili své rodiny, protože milují své děti.
Když se láska stává hnací silou vašeho jednání, strach se jednoduše vytratí jako pára. Je to jakýsi nepřítomný hrdina, který opustí scénu, když se láska stane vaším průvodcem ve všem, co podnikáte.