Jsme ponecháni sami sobě i chaosu tohoto světa napospas? Jsme zapomenuti a ztraceni? Bible nám před oči staví jiný obraz. Je to obraz paradoxní. Na jedné straně je veškerá lidská bída, jak ji sami celkem dobře známe, na straně druhé pak Boží věrná láska.
...já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi navěky – Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude. Nezanechám vás osiřelé, přijdu k vám. (Jan 14,16–18)
Můžeme to vidět už na základním příběhu Starého zákona, kterým je vyvedení židovského národa z Egypta. Po několika staletích pobytu v Egyptě si Židé na Egypt zvykli. Bylo to příjemné místo. To se jim ale stalo pastí. Vládcové Egypta začali, obrazně řečeno, utahovat šrouby. Tehdy se Židé znovu rozpomenuli na Boha. Písmo říká: „Jejich volání o pomoc vystupovalo z té otročiny k Bohu…“ (Ex 2,23). Volání Židů k Bohu by bylo ale neúplné bez odezvy z druhé strany: „Bůh vyslyšel jejich sténání, Bůh se rozpomněl na svou smlouvu s Abrahamem, Izákem a Jákobem“ (Ex 2,24).
Příběh Exodu v sobě slučuje oba dva motivy krizí duchovního života: napřed celkem příjemný život, který člověka ukolébává do duchovního spánku; pak přichází nenadálá hrozivá krize. Důležité je, že Bůh nezapomíná na své. Celý děj exodu, tj. vyvedení z Egypta, je shrnut ve dvou verších děkovného a oslavného žalmu 98. „Hospodin dal poznat svoji spásu, zjevil před očima pronárodů svoji spravedlnost, na své milosrdenství se rozpomenul, na svou věrnost domu Izraele.“
To je vzorec Božího jednání, který se nevyhýbá ani věřícím nové smlouvy uzavřené v oběti našeho Pána Ježíše Krista. Po Kristově zmrtvýchvstání a vylití Ducha svatého na učedníky o letnicích následuje radostné období růstu církve, kterou nezničí ani protivenství a pronásledování. V dramatické podobě to vypráví kniha Skutků apoštolů, o které někteří říkají, že by měla být nazvána také knihou skutků Ducha svatého. Je to kniha s otevřeným koncem, na který mají navázat křesťané vedení Duchem k naplnění poslání nést evangelium všem národům.
Pavlovy listy řeší radosti i obtíže růstu církve, která ačkoliv vyšla z židovského prostředí, zasahuje čím dál tím větší oblast tehdejšího světa. Evangelium nesené mocí Ducha obstálo i v prostředí helénské kultury, která na židovství i všechno, co s ním souviselo včetně poselství o Mesiáši Ježíši Nazaretském, hleděla s despektem nebo rovnou s pohrdáním jako na něco barbarského a pro civilizovaného člověka nevhodného. Názor vzdělaných lidí té doby zachycuje korespondence místodržitele římské provincie Býthinie Plinia mladšího s císařem římské říše Trajánem.
Ve svých dopisech se Plinius mimo jiné radí s císařem, co s křesťany, na které při svém výkonu služby správce provincie narazil. Píše: „Tím spíše jsem pokládal za nutné přezkoumat pravdivost údajů (míněno o křesťanské nauce) mučením dvou otrokyň, které nazývali jáhenkami. Neshledal jsem nic jiného než nerozumnou přemrštěnou pověru.“ Přes tento odpor od okolí i římských úřadů bylo křesťanství na postupu, až nakonec prosytilo celou tehdejší společnost. Líc tohoto úspěchu měl ale i svůj rub. To by byl ale jiný příběh.
Za povšimnutí stojí, že ani takové duchovně živé křesťanské komunitě se nevyhnuly obtíže plynoucí z určité únavy a omrzelosti. Na ty se zaměřuje novozákonní list Židům. Ten je mnohem víc než jen křesťanským výkladem Starého zákona napsaným pro poučení židovským čtenářům. Je především burcujícím kázáním, které mělo posluchače nebo čtenáře vést k tomu, aby se znovu chopili své víry.
Nevyhýbá se ostrým varováním před odpadnutím: „Kdo byli už jednou osvíceni a okusili nebeského daru, kdo se stali účastníky Ducha svatého a zakusili pravdivost Božího slova i moc budoucího věku, a pak odpadli, s těmi není možno znovu začínat a vést je k pokání, protože znovu křižují Božího Syna a uvádějí ho v posměch“ (Žd 6,4–6). A povzbuzuje: „‚Posilněte proto své zemdlené ruce i klesající kolena‘ a ‚vykročte jistým krokem‘, aby to, co je chromé, docela nezchromlo, ale naopak se uzdravilo“ (Žd 12,12–13).
Přes všechnu ostrost dává naději: „Bůh není nespravedlivý, a proto nezapomene, jak jste se činem své lásky k němu přiznali, když jste sloužili a ještě sloužíte bratřím“ (Žd 6,10). „Bůh nezapomene“, to je stejný důraz, který obsahuje už stěžejní příběh Starého zákona. „Bůh se rozpomněl na svou smlouvu s Abrahamem, Izákem a Jákobem...“
Tajemství toho, že Bůh na nás nezapomíná, odkrývá z části Janovo evangelium. Nejpozději od prvních letnic není Bůh někde vzdálený nebo dostupný jen pro malou skupinu vyvolených. Pán slíbil svým učedníkům: „Nezanechám vás osiřelé...“ Toto slovo se týká nejen návratu Pána Ježíše Krista k učedníkům po jeho vzkříšení.
Pán Ježíš mluví také o tom, že i po jeho odchodu k nebeskému Otci tu zůstane plnohodnotná náhrada: „Říkám vám však pravdu: Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám“ (Jan 16,7). Zde mluví přímo o Duchu svatém. Duch svatý je tedy přítomen. A to i tehdy, když se nám zdá, že z tohoto světa zmizela jakákoliv stopa po Pánu Bohu. Co z toho plyne pro nás? Co můžeme od Ducha očekávat?
Duch svatý může probudit naše svědomí odpovědné Bohu. Podle knihy Skutků apoštolů neotřásl Boží Duch jen vězením, ve kterém byl vězněn v městě Filipech apoštol Pavel a jeho přítel a spolupracovník Silas, ale také svědomím jejich žalářníka. Ten se na Pavla a Silase obrátil s otázkou: „Bohové a páni, co mám dělat, abych byl zachráněn?“ Kéž také nás Boží Duch probouzí k životu odpovědnému Bohu.
Duch svatý nás ujišťuje o Boží lásce skrze Krista. Pavel píše v Římanům: „Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti…“ (Ř 8,16). Máme jistotu odpuštění a přijetí u Boha? Věřit tomu není náboženská zpupnost ani nepřípustné zjednodušování složitých duchovních věcí. To je ta skutečná a nejhlubší pokora Božího dítěte, které se nechá s vírou a vděčnou láskou obdarovat od nebeského Otce.
Duch svatý je duchem odvahy. V předchozích odstavcích byl popisován náhlý růst křesťanské víry ve většinou nepřátelsky naladěné společnosti. Kniha Skutků apoštolů ukazuje mimo jiné reakci Kristových následovníků na protivenství, násilí a zastrašování přesně opačným způsobem, než bychom mohli očekávat: „Když se pomodlili, otřáslo se místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem svatým a s odvahou mluvili slovo Boží“ (Skutky 4,31).
Duch svatý nám dává naději do budoucnosti. Připomeňme apoštolova slova: „Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá“ (Ř 8,11). Je mnoho vlivů, které nám mohou zamlžit spojení s Bohem a které mohou hasit světlo víry. Nejen různá nebezpečí a pochybnosti, ale i obyčejný a zdánlivě pohodlný a bezproblémový život nebo naopak únava a otupělost v nás mohou vyvolávat dojem, že na nás Pán Bůh zapomněl nebo že je daleko.
My sami nejsme jiní než naši předchůdci ve víře staré i nové smlouvy, kteří také uměli ztrácet ze zřetele to, co Bůh pro ně udělal. Zapomínáme, ale Pán na nás nezapomíná. On je pro nás stále v Duchu svatém oživující pravdou, hojivou láskou, silou a živou nadějí.
Asi jako každý z nás jsem se setkal ve svém křesťanském životě s krizí víry. Není vždy vyvolána nějakými těžkými zkouškami, jako jsou nemoci, vztahové krize nebo jiná velká nebezpečí. Těžká krize víry může přicházet i tak nějak nepozorovaně. Může souviset s tím, že se nám vede celkem dobře, nic zvláštního se neděje a nemáme žádnou velkou motivaci volat k Bohu. Jinde za velikou krizí víry může stát prostě jen únava. Nejednou mi zabránila udělat si čas na Boží věci. Tak nějak na Boha zapomínáme a on se nám jakoby vytrácí ze života.
Spolu s ním ale také odchází radost, schopnost milovat, schopnost a chuť vydávat svědectví o své víře, naděje pro sebe, svoji rodinu i své společenství a určitě daleko víc, než jsme si schopni představit a prožít. Ocitáme se prázdní a opuštění. Co horšího, nemáme jasnou představu, co nám vlastně chybí a jak bychom svou situaci měli řešit. Promítáme svoji nelibost a vnitřní nesoulad na druhé lidi, protože jsme v pokušení chápat je jako příčinu svých problémů. Nebo hledáme nějaké jednoduché řešení svého stavu, které se dříve nebo později ukáže jako iluzorní. Zapomínáme, ale nejsme zapomenuti.
Karel Hůlka (1963) původně zemědělec, pak kazatel Církve bratrské nejdříve v Klatovech, Děčíně a nyní v Brně – Kounicově. Vděčný za život víry, který objevil až na prahu dospělosti, za manželku a čtyři odrůstající děti.
Autor: Karel Hůlka
Zdroj: Časopis Brána - redakčně upraveno