Přál bych si dvě věci: Aby existoval zákon o lobbingu. Aby vedle nepsaných pravidel existoval ještě základní soupis toho, co musí ctít všichni. Pak bych si ještě přál, aby se objevila parta hecířů, kteří podpoří rozumné argumenty, přinesou dobrou atmosféru, ochotné služby, poskytnou rešerše s necinknutými výzkumy, odmakají promo těm rozumným a uklidňujícím názorům.
Vyprávěl mi kamarád, že vzal tátu na fotbal. Jeho otec je trenérem dorostu a dostal už dvě medaile za celoživotní přínos okresnímu fotbalu. Poprvé to ale nepochopil, tak neskončil. Teď po té druhé už snad skončí. Syn jej vzal na ligový fotbal. Byl to dárek a taky pokus, jak navázat nějakou rozumnou řeč. Syn s fotbalem nemá nic společného, hraje – ale na kontrabas ve filharmonii. Na fotbalovém utkání nejvyšší soutěže byl taky poprvé.
Překvapilo jej, jak kulturní je to záležitost. Počínaje oblečením, tričky, píšťalami a kdoví ještě čím. Je to vlastně velmi důstojná alternativa koncertních sálů. Tam se chodí ve smokingu a v dlouhých večerních šatech, tady se to bělá dresy a vlají tu modré šály. Hloupé, vtipné a ještě vtipnější hlášky rozehřívají kotel domácích, stejně tak hostů.
Paničky ale najednou ostře komentují výkon komentátora ligového utkání, který sklouzává k podpoře domácích. Chlapi přikyvují nad kelímkem piva v barvách domácího klubu. A táta jim dává za pravdu. Kotel má rozehřívat dobře školený hecíř a jeho spolupracovníci na tribuně. To nemá a nesmí dělat komentátor s dosahem přes obě tribuny. Ten musí držet pravidla hry. Táta totiž kdysi komentoval fotbal na plácku a pravidla, která platí v hledišti, dobře ovládá.
Podobně je to ve sněmovně. Když si konzervativní část poslanců postaví do hlediště konzervativní lobby a nechá je hučet, pískat anebo pokřikovat, je to vlastně v pořádku. Nikdo by se neměl divit, natož aby je vyhazoval. Mají tam právo být. Jaký dojem zanechají, to ať zůstane na nich. Když si další parta sežene zaříkače, kteří různými téměř ezoterickými kejklemi roztápějí kotel v další sekci hlediště, je to taky v pořádku. Mají svoje místo, i když se třeba někteří oklepou.
Jiní totiž živí partu fanoušků, kteří v jasných barvách podporují třetí sekci hlediště a hlasitě podporují svoje zápasníky. Nedivte se, že jsou někdy trochu nefér. Hecíři dokonce mohou přiznat, že ze všech stran hrají trochu nefér, jejich úloha je přece jasná. Oni nehrají, jenom kibicují. Tak to prostě je. A pokud nemají žádné vnitřní zábrany, šlehají kotel v mezích toho, co je jim dovoleno, respektive co není zakázáno.
Přál bych si dvě věci: Aby existoval zákon o lobbingu. Aby vedle nepsaných pravidel existoval ještě základní soupis toho, co musí ctít všichni. A pak bych si ještě přál, aby se objevila parta hecířů, kteří podpoří rozumné argumenty, přinesou dobrou atmosféru, ochotné služby, poskytnou rešerše s necinknutými výzkumy, odmakají promo těm rozumným a uklidňujícím názorům.
Nepropadnou hysterii médií, která se běžně krmí šokujícími zjištěními, ale dají místo i jiným hlasům. Budou dobře vypadat, budou organizovaní, slušní, budou všude dobře a laskavě mluvit. Novinářům odpoví na jejich otázky, a teprve pak dodají to, co prosazují.
Jestli sněmovna něco nemá, tak nemá lobby mladých a sebevědomých lidí, jejichž ambice dovedou na uzdě držet starší rádci a doplní je o prorocké analýzy, které nebudou vonět ezoterikou a spasitelskými komplexy. Jen se v nich otevře střízlivý pohled na okolnosti současného vývoje.
Že takoví nejsou? To je naše chyba! My je v církvích nevychováváme. Buď je pro nás politika špinavou stokou nebo chybí učitelé a nikdo se do toho ještě nepustil. Pak nám tedy zbývá jediné: Píšeme petice a různá prohlášení proti známým hecířům na tribunách, anebo na jejich podporu. Ale to je málo!