Se spisovatelkou Terezou Semotamovou jsem se potkala v kavárně Nona. Bavily jsme se o roli církve, tvorbě, mateřství, péči. O citlivosti přátelství i toxické feminitě. A take o její poslední knize Radikální potřeby, která vzbudila mnoho emotivních reakcí.
Pamatuji si, jak sis jednou dělala srandu z toho, že v rámci grantové komise posuzuješ, jestli něco naplňuje hodnotu evropského způsobu života. Co jsou podle tebe ty evropské hodnoty a je potřeba je chránit?
Dřív jsem to tak nevnímala. Nyní je Evropa kritizovaná třeba za to, že je slabá a rychle nereaguje, ale já si třeba myslím, že to může být i síla. V tom, že si něco pomalu přežvýká. Myslím, že je lepší dělat věci pomaleji a naslouchat všem stranám, než dělat to, co třeba momentálně dělají v Americe.
Tehdy, když jsem si z toho dělala srandu, tak tam ti lidi museli k tomu něco napsat, aby dostali body za tenhle přístup, takže tam byly dost srandovní věci. Taky protože tehdy nebyly ještě ti AI roboti, takže to ti lidi opravdu psali sami ze svých hlav. Teďka už je to ještě směšnější, protože už to matlají ti roboti.
Vnímáš, že AI mění způsoby, jak píšeme?
Jasně, i když já teďka nic moc nepíšu, protože nemám čas, píšu si jenom takové své zápisky o tom, že nepíšu. Ale vnímám to u lidí okolo sebe – například můj kamarád nebyl schopný napsat ani jednu vlastní větu do své bakalářské práce. Myslím, že ta možnost nás trochu předběhla, nejsme schopní vnímat naráz tolik detailů. Zároveň je nám to blízký, protože jsme jako z podstaty líný osoby. Já to používám třeba v práci, ale používám to spíš jako kalkulačku. Třeba tam hodím dlouhý text a řeknu napiš mi shrnutí.
Myslím si, že nás a psaní spíš ovlivňuje obecná zrychlenost z technologií, že se těžko dokážeme naladit a opravdu se soustředit a neutíkat. Myslím, že na tu zrychlenost nejsou naše hlavy dělaný. Jsou dělaný na to sedět na zápraží a dívat se na to, jak prší, nebo na to, jak klíčí mrkev. Ale to prostě zaniklo, tento způsob života. Nebo si na něj člověk musí nejprve našetřit.
V souvislosti s Tvojí knihou Radikální potřeby se v recenzích psalo o autofikci. Její autobiografické prvky si spojuji třeba s Augustynovým vyznáním nebo s facebookovými statusy.
Já jsem přestala Facebook používat. Sice mě baví, když tam někdo něco napíše, ale sama už to nedělám. I když jsem si zapisovala věci, který bych jinak třeba napsala na Facebook, a z toho vznikla ta kniha Radikální potřeby – říkala jsem si – já mám teďka čas a ta doba je úplně šílená. Bude to třeba zajímavý pro člověka, který je úplně jiný než já a bude s tím pracovat. Že bude sociologicky zajímavý, jak žili různí lidé za pandemie.
Některé rodiny to prožívaly šťastně, že mohou být konečně spolu, když na to měly prachy. Zas třeba pro sestřičky a doktory to nebylo úplně to období pečení chlebů a sázení mrkví. Pak byli osamělí lidé nebo lidé, kteří pracovali na černo a strašně zchudli. Jinak to autobiografické psaní, si myslím, že tu bylo vždycky, i když se nepsalo na sociální sítě, ale třeba do novin.
Co musí vlastně text splňoval, aby ti přišel smysluplný?
Zjistila jsem, že mě moc nebaví ty historický věci. Možná je to moc generalizující přístup a uniká mi něco zásadního. Ale mě zajímají niterné příběhy. Možná kdyby mi někdo řekl, že to je niterný román třeba o tom, že žena nechce mít děti v osmnáctém století, tak si to i přečtu. Skrz každý román se dozvíš, jak někdo přemýšlí, co zažil, jak se na to dívá a to mě zajímá.
Současná média jsou plná narativů úspěchu. Třeba Třeštíková je těhotná a prodělala deset pokusů o umělé oplodnění a ten desátý byl úspěšný. Myslíš, že by do médií šla, kdyby nebyl? A takových lidí je. Zajímají mě třeba takový příběhy neúspěchu.
Teď řeším, že moji rodiče mě stále berou trochu jako dítě a zároveň cítím, že už trochu potřebují, abych se o ně starala. Je pro mě těžký zaujmout k tomu nějakou pozici. Nebo mateřství – je pro mě těžké být ta osoba zodpovědná za vývoj člověka, protože každý ví, jak na to, a zároveň nikdo neví, jak na to.
Téma péče se hodně objevuje ve tvém posledním románu.
Chtěla jsem ukázat na takovým specifickým příkladu, že někdo se hodně zabývá péčí o svět a trošku se v tom skryje. Místo toho, aby se třeba postaral o tu sousedku. Člověk, kterého hrdinka kritizuje za to, že si vydělává prachy neférovým způsobem, je nakonec starostlivější než ona, která má plnou hubu těch moralistických keců o péči.
Myslíš tu postavu Fandy.
On je nakonec mnohem přirozenější. „Paní sousedka půjde sem a nějak se o ni postaráme,“ a udělá to. Zatímco hlavní hrdinka je takové: „Nevím, bla bla a jdu na demonstraci.“
Takže pro tebe je důležitější nějaký konkrétní čin?
Nebo přestat moralizovat.
V knize se opakovaně objevuje motiv sázení stromů. „Crush“ hlavní hrdinky s ní nejprve neodjede na společné sázení stromů, které si spolu naplánovali, a pak se nechává fotit pro média, jak stromy sází. Mám ten motiv v knize spojený s povrchností, jak ho vnímáš ty?
Jako nějakej greenwashing?
Třeba.
Chtěla jsem ukázat kontrast hrdinky s tím člověkem, se kterým má takový situationship, a ona by chtěla víc a on ne. On se věnuje ekologickému aktivismu, který je ale zároveň jeho zaměstnání, což je dost jiný, než když to děláš jako hobby. Obojí má svoje specifika a oni tam v tom naráží. Vadilo jí, že on je placený, aby to mohl dělat. Zároveň ona skutečně sází stromy, tak kdo má větší dopad?
Propsala jsi se v rámci románu k nějaké naději nebo hlubšímu porozumění?
Zpětně jsem ráda, že jsem to tehdy dělala, protože mně to zachraňovalo dny. Taky mě to propojovalo s dvěma osobami, kterým jsem to posílala po kousíčkách. Pro mě je literatura primárně konverzace. Měla jsem to tak vždycky, že jsem to potřebovala někomu posílat, takže můj kamarád prostě četl šest, sedm let úplně všecko. Byla jsem neschopná něco někam poslat bez něj. Až pak jsem v tom nabyla nějakého sebevědomí. Takže nevím, jestli jsem se propsala k naději, ten text je hodně roztříštěnej – tematicky, časově i myšlenkově.
Když se vrátíme k tématu péče, které se v románu objevuje, tak ve spojitosti s postavou Fandy líčíš, jak jsou vztahy někdy složité. V průběhu románu s hlavní postavou přestane Fanda komunikovat a pak zjistíme, že je to kvůli tomu, že je queer a dotkl se ho nepovedený vtip.
Tak mně se to tak trochu stalo s jednou osobou, že se to nepotkalo kvůli údajným vtípkům. A přerušení kontaktů mi přijde smutný, ale zároveň je to prostě život. Některý vztahy mají určitou trvanlivost. Ale přijde mně, že ne vždycky to, co se tvrdí, že ten druhý udělal, tak ten člověk opravdu udělal. Spíš tu situaci vidí jinak. Já jsem nikdy netušila, že to může být až takhle banálně zamotaný. A nemožnost kompromisu vede k tomu, že lidi, co si byli hrozně blízcí, a třeba i do sebe nainvestovali hodně všeho možnýho, hlavně času, se najednou nedokážou na ničem dohodnout.
Možná je to v něčem i syndrom skupinový terapie. V určitém období ti pomohou spíš lidi, co mají podobné problémy jako ty. Proto vlastně skupinová terapie tak dobře funguje, protože tam ti lidi říkají to, co se ty sám bojíš říct nahlas. Netušíš, že to ten druhý taky prožívá takhle debilně. Tím pádem cítíš katarzi, protože: „Ty jo, oni to mají stejně! Takže já nejsem tak divná!“ A možná když můj blízký zrovna něčím prochází a já to třeba ironizuji, tak mu to nemusí dělat dobře. Chápu, že se uzavřou a investují do jiných vztahů. Stejně to ale člověka bolí.
Jak vnímáš nějaký smysl církve ve světě?
Mně vždycky přišel důležitý, protože mám vášeň pro ty církevní prostory. A mám ráda při mši ta různá vstávání a odříkávání liturgie. Partnerovi to přijde mega směšný a vůbec nemá tuhle vášeň, takže spolu nemůžeme jít na katolickou mši, ale evangelickou celkem zvládá. Problém posledních let je, že mě přestalo bavit katolickou církev hájit a vlastně už ani osobě nedokážu s čistým svědomím říct, že jsem katolička, protože se za spoustu věcí stydím. Přijde mi, že den za dnem ztrácí možnost zachránit si čest. A že těch příležitostí tedy měla fůru. A má i obří aparát k tomu, aby otevřela srdce. Podle mě křesťanství má být to, že furt srdce otevíráš, i když vlastně máš chuť ho zavřít. Tak si řekneš:
„Dobrý, tak ho zase otevřu.“ A mně přijde, že oni ho furt zavírají.
My jsme dítě pokřtili v evangelické církvi, ale bohužel tam, kam jsme chodili, jsem úplně nenašla to, co bych si představovala, společenství. Možná je to i moje chyba, že jsem do toho víc neinvestovala. Do všeho musíš investovat, jinak to prostě nefunguje.
My tedy netvrdíme, že dárky nosí Ježíšek, ale že Bůh stvořil svět. Až bude dítě větší a bude víc interagovat, chtěla bych, aby chodil do nedělní školy, protože vím, že je dobrá, a chci, aby mu někdo vyprávěl všechny biblické příběhy.
Jméno Josef jste vybrali i podle biblické postavy?
Vtipný je, že když řekneme, že se dítě jmenuje Josef, tak často slýcháme: „Krásný český jméno.“ A to mi přijde úplně ilustrativní pro českou kulturu. Když lidi někam přijedou na výlet, tak tam jdou do kostela. I když jsou nevěřící, tak do toho kostela vlezou nebo si ho aspoň vyfotí nebo se na něj aspoň podívají. Většinou to postavil i někdo slavný a další lidi ho roky opečovávali. A v kostelech a v klášterech vznikaly i počátky literatury a bylo to významný centrum vzdělanosti a přijde mi, že se to jako téma ztratilo. Takže když mi lidé řeknou, že Josef je krásný český jméno, tak mám tendenci je opravovat.
Josef je vlastně super biblická postava, je to takový feminismus. To by měl být ministr sociálních věcí, prostě syn tesaře, Jurečka.
Ve své knize Radikální potřeby mluvíš taky o různých podobách feminismu. A býváš za to i kritizovaná v recenzích.
Já na to vždycky zapomenu, jak to tu je, a pak doma naříkám, že zas někdo z ODS má blog o mojí knize. Vojta, můj partner, mi vždycky řekne: „Prosím tě, ale jako cos čekala, že dostaneš nějakou cenu, když je to tady celý takhle konzervovaný? Máš nějaký lidi, kterým se to líbí, a za to buď vděčná.“
V knize zmiňuješ právě i chvíle, kdy se za feminismus vydává něco, co jím není, nebo o některých jeho přehnaných podobách.
To je moje velké téma. Já jsem i psala články o toxické feminitě. To mě úplně zavalilo právě po porodu. Zažila jsem to na oddělení šestinedělí, kde jsou prostě zlé osoby s tímto pohlavím, který místo toho, aby udělaly něco, co je v rámci jejich práce vlastně vůbec nic nestálo, tak tě pořád grilují. Takže já jsem se tam prostě naučila lhát, abych od nich měla pokoj.
Vlastně to je moje velký téma, protože mi přijde, že feminismus je krásná věc, ale v Česku na něj musíš mít. Jakoby na ten praktický feminismus, když jenom napíšeš knížky o feminismu, ale chceš ho pak žít třeba v tom partnerství s dětma a třeba i staršími rodiči, tak na to musíš mít energii. Tu většinou získáš, jen když část té práce deleguješ, a to znamená, že musíš mít prachy a ty prachy musíš něčím vydělat a asi to nebude ničím nádherným, ale bude to prostě něčím, co ty prachy sype.
No, tím pádem tady ten feminismus zůstává zakonzervovaný u lidí, který o něm prakticky nic neví, jenom četli ty knížky a mě už je přestalo bavit číst. Když pocházíš z určité socioekonomické vrstvy, tak taky nemáš úplně odvahu si různé služby najímat, například uklízečku nebo i hlídání, jsi prostě zvyklá vídat ženy ve své rodině, jak to celé oddřou, a děláš to taky.
Kromě toho, rodinná politika v ČR je příšerná, vybruslit z toho se dá jen v případě, že máte peníze. Celé to začíná třeba už tím, že žena, jejíž domácnost je spíše nízkopříjmová, si často nemůže dovolit hlídání, dětskou skupinu nebo chůvu. Když konečně dostane místo ve školce, dítě bývá často nemocné, tak má nervy na dranc, zda ji náhodou okamžitě nevyhodí, a je to ona, na kom ta péče je, protože někdo musí táhnout ten hlavní příjem rodiny. A to se ti potom něco jako férová domácnost realizuje dost těžko.
Třeba teď mně hrozně dělá radost ten podcast Sirény. I když ty holky ještě nemůžou mluvit o této praxi, mám hroznou radost, že dokážou být kritické a dokážou si představit, čím ty boomery můžeme štvát.
