Ano, tohle je článek o volbě prezidenta. Ne, není to agitace pro konkrétního kandidáta. Jak víme, Miloš Zeman vyhrál v přímé volbě dvakrát a protože už znovu kandidovat nemůže, bude vítěz těchto voleb teprve druhým prezidentem zvoleným novým způsobem.
Přímá volba prezidenta je velké neštěstí a důsledek zbabělosti poslanců, kteří jasně věděli, že zavedení přímé volby bez hlubokých zásahů do ústavy přinese řadu problémů. Předně – přímá volba prezidenta výrazně zužuje výběr kandidátů. V přímé volbě mohou zvítězit pouze lidé určitého typu. Rozhoduje více jejich pohotovost než jejich vzdělanost, či dokonce moudrost. A větší roli hrají i peníze – přímá volba je velice drahá. S penězi se nadto dá hodně švindlovat – například firma vlastnící billboardy preferující určitého kandidáta mu může dát devadesátiprocentní slevu.
Ale především: autoři české ústavy počítali s tím, že budeme parlamentní demokracií a že parlament rozhodne o tom, kdo bude premiérem, který je vybaven příslušnými (a rozsáhlými) pravomocemi. Prezident je sice vrchním velitelem ozbrojených sil a jmenuje ústavní soudce nebo členy bankovní rady, nicméně nemá formulovat politiku našeho státu. Jistě by bylo možné mít prezidentský systém, jak jej známe ze Spojených států nebo z Francie. Je možno se přít, který systém je lepší. V úvahu dle mého úsudku připadají oba. Je ale těžké vytvářet nějaký hybrid.
Někomu vadí, že prezident je jen „kladeč věnců“. Jednak to není tak docela pravda, ale i kdyby byla, co by na tom bylo špatného? I kdyby měl prezident jen ceremoniální funkce, je takový úřad potřeba. Pokud se to někomu nelíbí a chce mít pravomoci premiéra, ať přivede svou stranu k vítězství v parlamentních volbách a nekandiduje na prezidenta. Pokud se mu nelíbí pravomoci prezidenta, ať se touto cestou nevydává. A ne že se nechá zvolit prezidentem a pak se bude tvářit a chovat jako druhý premiér, který tomu skutečnému jen okopává kotníky.
Prezident je skutečně něco jako nejvyšší notář, který podepisováním zákonů či jmenovacích listin stvrzuje, že vše proběhlo v souladu se zákony, a nikoli, že s podepisovanými listinami nutně souhlasí. Pokud je mu podepsání určitého zákona nebo dekretu opravdu proti srsti, nechť na protest rezignuje. Prezident ovšem může být silnou osobností, jehož vnitřní autorita má mnohem větší význam než ústavní pravomoci. Takovou autoritou byl vybaven T. G. Masaryk a rovněž Václav Havel. Ten by ovšem v přímé volbě neobstál (pokud by se nekonala hned v lednu či únoru 1990). Přesto nám ho značná část světa záviděla.
Vnitřní autoritu měla třeba anglická královna a zřejmě ji má i současný rakouský prezident Alexander van der Bellen. A to i u lidí, kteří s některými jeho názory nesouhlasí. Zda prezident či panovník určité země tuto autoritu má, se pozná až časem, a je to něco, co je v jeho rukou, ne v textu ústavy. Takový prezident může třeba jezdit do obcí zasažených tornádem nebo povodní a být výrazem toho, že vedoucí představitelé země soucítí s postiženými.
Jsem proti, ale můj kandidát může být pro
Co se mne týče, budu mít téměř jistě výhrady proti všem kandidátům. Mezi evangelikálními křesťany bude patrně takovým šiboletem „manželství pro všechny“ . Já osobně jsem proti, ale nemohu vyloučit, že kandidát, kterého budu volit, bude pro. Proč? Protože vidím spoustu dalších, rovněž důležitých otázek. Jak se staví k podpoře Ukrajiny? Je ochoten respektovat ústavu? Jakými lidmi se obklopil? Dokáže být velkorysý i ke svým kritikům?
Teoreticky je možné, že nějaký tenista se stane světovou jedničkou, ačkoli vyhrál třeba jen jeden nebo dva grandslamy. Žebříček nejlepších tenistů se sestavuje poměrně složitě, ale zdá se mi spravedlivý. Oceňuje totiž nejen hvězdy, ale i dříče. Podobně je možné, že se mi bude jevit jako nejlepší kandidát někdo, proti komu budu mít v různých oblastech různé námitky.
Sám vím, jaké to je zastávat poněkud netypickou kombinaci. Progresivisté mi nemohou přijít na jméno a diví se, že jsem proti Putinovi. Konzervativcům se nelíbilo, že jsem se vyjadřoval pochvalně o Čaputové. Mela se strhla, když jsem pochválil některé rysy maďarské prorodinné politiky. A podobná mela (jen trochu jinde) se strhla i tehdy, když jsem se vyjádřil, že poslední Orbánovo vítězství je pro Maďarsko neštěstím.
Kandidáti v nadcházejících volbách budou mít u mne minus, pokud budou slibovat nemožné. Například, že vyřeší energetickou krizi nebo vysokou inflaci. Ano, vím, že v tom půjdu proti proudu, ale vím, co dělám, a doufám, že se ke mně někdo přidá.
Zdroj: Blog Dana Drápala (redakčně upraveno)