„Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska,“ píše se v prvním Janově listu. Existují křesťané, kteří nemají potřebu nikoho milovat, a lidé jim v jejich životě spíš tak nějak vadí, zdržují je a překážejí jim. Tím spíš mají pocit, že je jejich láska k Bohu větší. Není přitom nic krásnějšího, než láska k jiné lidské bytosti.
Patnáctého května se při generální audienci na náměstí Svatého Petra četla slova z Prvního listu Korintským (13:13): „A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.“ Ač viditelně unavený, přednesl papež František svoji úvahu o lásce, která pro něj není jen slovem vepsaným do řádku nebo nějakým abstraktním pojmem. Hymnus apoštola Pavla na lásku, který si někteří lidé dávají na svatební oznámení, je oslavou lásky ve všech jejích dimenzích, které někdy bývají zužovány jen do oblasti duchovní.
Romanista a literární historik Václav Černý popsal ve svém ne příliš známém eseji „Bůh“ svoji osobní zkušenost s některými křesťany, které ve svém životě potkal. „Tisíckrát mi vytanula slova Pascalova o těch křesťanech, kteří milují Boha jen proto, aby nemuseli milovat někoho jiného. A to se mně vždycky zdálo snoubit se v podivuhodnou jednotu: přehlasitá vyznání nadoblačná a anonymní mravy podzemní.“ Tvrdá slova, nemyslíte? Nakolik pravdivá, to musí posoudit každý z nás sám.
Mnohem raději bychom slyšeli výzvu italského režiséra a herce Roberta Benigniho, kterou vtělil do mnoha svých rolí, filmů a veřejných vystoupení. Napsal: „Jak čas plyne, zůstává základní problém posledních dvou tisíc let tentýž: milovat se navzájem. Milujeme vždycky příliš málo a příliš pozdě. Pospěšme milovat.“ Pokud jste viděli Benigniho film Život je krásný, víte, o čem je řeč a jak může být láska mezi mužem a ženou a jejich vzájemná láska k dítěti silná a čistá.
Je zvláštní, co všechno lidé rozumí pod pojmem láska a co pro ně láska znamená. Pochopitelně že i pro mne, křesťana a teologa, je láska Boží a láska k Bohu něčím, co bych nikdy nechtěl přestat vnímat jako ten nejhlubší a nejčistší zdroj svého života. Jenže ani s ní to není tak jednoduché, jak o tom píšou paragrafy katechismu.
Kdo nemiluje, nepoznal Boha
Když čtu v Prvním Janově listu (4:8), že: „Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska“, připomínám si mnohé křesťanské výklady, které vůbec – jak naznačil už Václav Černý – nepřipouští, že by ta láska, která podmiňuje poznání Boha, mohla být docela prostou láskou člověka k člověku. Ne úcta. Ne soucit. Ne tolerance. Ne sebezapření s tím druhým vydržet, ale láska člověka k člověku, která nás proměňuje a učí, kdo je Bůh a co pro nás jeho neviditelná existence vlastně znamená.
Nedává to sice smysl, ale opravdu existují křesťané, kteří nemají potřebu nikoho milovat a kteří veškeré své city – pokud nějaké mají – zaměřují jen ke svému konkrétnímu, nebo naopak abstraktnímu obrazu Boha. Lidé je v jejich víře zdržují, překážejí jim, otravují je. Také proto, a znám to dobře z českého katolického teologického prostředí, lze svým bližním, kolegům a kolegyním bez sebemenších výčitek svědomí ubližovat nebo je vyhazovat z práce, protože láska k člověku a nenávist k člověku a k sobě samému pro ně s poznáním Boha nijak nesouvisí.
V době totální inflace slova dopadají mezi miliardy slov o čemkoliv další miliardy slov o Boží lásce. Nedivím se, že někdo, kdo má ještě sílu a ochotu rozlišovat a vnímat, co dané slovo říká a co stojí za ním, může být z takové záplavy zbožných apelů poněkud unavený. I v tomto případě – tím spíš dnes – je někdy méně více. Mám za to, že bychom potřebovali více odvahy říct, že slova o lásce k Bohu a člověku musejí být provázena skutky, které jsou člověka hodny a z nichž je zřejmé, že skrze ně jsme v poznání Boha zase o milimetr blíž.
Je ráno. Pět hodin. Mezi domy létají a zpívají vlaštovky. Ranní provoz nabírá na obrátkách, jsou slyšet zvuky sanitek, ze všech okrajů Říma směřují lidé do centra, aby tu strávili další den svého života. Zvětšující se hluk, do kterého zanedlouho vtrhnou celé laviny lidských slov o všem, na co jen lze pomyslet, je občas vystřídán skoro dokonalým tichem. Do něj se tu a tam ozve zvuk kostelních zvonů, pak zase ticho a pak zvuky z protějšího domu, které zná každý, kdo ví, že součástí lásky člověka k člověku je také akt, který byl v židovské i nejstarší křesťanské tradici vnímán jako posvátný – milování dvou lidských bytostí. Muž a žena. Žena a muž. Dva.
Obejmout to, co není hodno lásky
Vstávám a celé to ráno, které se právě narodilo, mi ukazuje život v celé jeho kráse. Letmá ranní modlitba. Papežská audience. Skrytá zákoutí Baziliky svatého Petra a pak moře práce, která skončila až kolem půlnoci.
Přehrávám si všechna denní setkání, události a vjemy a ptám se sám sebe, co se nejvíc dotklo mého srdce, ač děkovat chci pochopitelně za všechno. Bylo to brzké ráno a všechno, co mi skrze probouzející město vstoupilo do pokoje, a viditelně unavený papež František, jenž po miliónté mluví ke křesťanům a lidem celého světa o lásce a říká větu, která se do mě vepsala: „Křesťanská láska objímá to, co není hodno lásky,“ a tedy, překládám já, i to, co není sympatické, milé a potěšující.
Tohle nelze dělat na teoretické úrovni a citováním velkých myšlenek. Lze to udělat jen tak, že člověk skutečně pochopí, co je to láska člověka k člověku, jíž se získává poznání Boha. Milování nepřátel je obrovská výzva, které se zhostí nemnozí. Muž a žena, kteří zažili a zažívají lásku v jejích nesčetných podobách, se nikdy – tím spíš ne na církevní a teologické úrovni – neodváží někoho ponižovat, zraňovat, pronásledovat nebo ho zbavovat živobytí jen proto, že mohou, že chtějí, že jim to je milé.
Akt dvou milujících se lidí, ozvěna jejichž lásky se nesla nad římskými střechami, mi připomněl, že z trojice víra – naděje – láska je láska tím největším. Hlasatelé abstraktních a uhrančivých myšlenek se budou rdít a nebudou souhlasit. Zatím mě však žádný z nich nepřesvědčil, že by cesta k poznání Boha a k životu, který bude za něco stát, vedla jinudy než skrze lásku člověka k člověku.
Děkuji.