Láska a intimní život nejsou omezeny věkem, přesto se o nich ve spojení se starší generací stále mluví málo a s určitými zábranami. Ve společnosti přetrvávají stereotypy, které seniorům upírají právo na romantiku, nové vztahy i touhu po blízkosti. Přitom právě v pozdějších letech mohou lidé nacházet hlubší naplnění a spokojenost ve vztazích. Není na čase změnit pohled na lásku ve stáří – i v církvích?
Církve a jejich normy mohly částečně přispět k tomu, že se o lásce a intimním životě starších lidí uvažuje a hovoří jen zřídka a s určitými zábranami. Mám však to štěstí, že mě v životě obklopují lidé, kteří si i ve velmi vysokém věku uchovávají radost ze života a otevřenost vůči lásce v jejích každodenních podobách.
Není to tak dávno, kdy byl v katolické církvi život vymezen v podstatě jen reprodukčním cyklem ženy, resp. obdobím, kdy lidé vychovávají děti, než je vypustí do života. Dětství a dospívání, stejně jako stáří byly považovány za jakási druhotná životní stádia. Je to zvláštní, protože posvátnost dětství a moudrost stáří najdeme v Bibli jako její nejdůležitější směrovky. Doba se sice změnila, ale i nyní jsou někde děti a teenageři považováni za poloviční dospělé, a staří zase za ty, kteří by „nám už do ničeho neměli mluvit“. Určitá míra méněcennosti se paradoxně týká i žen, které nemají napříč světem, a to i tím křesťanským, rovnocenná práva.
Veřejným prostorem rezonují všelijaké úvahy o takzvané tradiční rodině. Zdá se, že pro ne úplně malou část křesťanů je rodina pouze tím svazkem, v němž se narodily děti. Manželé, kteří děti z různých důvodů nemají, bývají litováni, jako by se jim přihodilo něco fatálního. Přitom někteří lidé děti mít z vážných důvodů nechtějí, jiní nemohou, někteří o dítě tragicky přišli a už si netroufnou mít další. O co nechtějí přijít, je jejich vzájemný vztah a láska.
V Evropě, a zvláště na jejím jižním cípu dnes lidé takzvaně třetího věku, dejme tomu muži a ženy od 65 či 70 let výše, hledají po ovdovění nového partnera. Je pochopitelné, že pokud se nestane zázrak, tak se dvojici seniorů už asi nenarodí dítě, což ale neznamená, že by se vzdali svého intimního života. Mnoho takových lidí velmi stojí o to, aby mohli pracovat a dělat to, co jim dělá nejen radost, ale co je činí lidmi takříkajíc naplno.
Možná že právě starší člověk touží vystoupit ze své samoty a najít někoho, kdo by ho v další fázi jeho života doprovázel, a on zase jeho. Mohl bych napsat knihu o tom, kolik jsem poznal a znám lidí, kteří ve vysokém věku hledají a také našli novou lásku.
Vzpomínám si, jak jsem při jednom svém semináři hovořil právě o tomto tématu a rovněž o tom, co o intimním životě starších lidí říkají sexuologové. Viděl jsem, jak se některým studentům zdá divné, že by někdo ve věku jejich pra- nebo dokonce praprarodičů našel ve stáří nového partnera a měl třeba i svatbu. Cítil jsem, jak někteří pochybovali, jestli vůbec může někdo mimo tzv. produktivní věk prožívat lásku, romantiku a okamžiky partnerského štěstí.
Mezi lidmi dodnes panuje celá řada stereotypů o tom, že staří lidé jsou prostě staří, už ničemu nerozumí, jsou nemocní, nemohoucí, nemoderní, nehezcí, jednoduše řečeno – out. Prarodiče, to jsou babička v šátku a dědeček v papučích, kteří se dívají na televizi a jednou týdně jezdí nakupovat.
Jenže realita je naštěstí jiná. I starší lidé touží po lásce. Nechtějí být sami, nechtějí si připadat zbyteční, nechtějí na svůj život jen vzpomínat. Církve se této skutečnosti budou muset stůj co stůj přizpůsobit. Díky Bohu se už teď pomalu mění pohled na mezilidské a partnerské vztahy, na to, že děti nejsou poloviční dospělí s polovičními nebo nulovými právy, a také na to, že staří lidé jsou plnoprávnými členy naší společnosti.
Izraelský filosof Aaron Ben-Ze’ev napsal ve své knize Oblouk lásky: Jak se naše romantické životy mění v průběhu času, že: „Na rozdíl od všeobecného přesvědčení jsou starší lidé často šťastnější a romantičtější než jejich mladší protějšky.“ Tím, že nepřeskakují jako mladí od aktivity k aktivitě, mají čas a energii na prohlubování svých vztahů.
Obvykle se jim podaří obrousit své někdejší super-vysoké nároky, svůj perfekcionismus, a stanou se smířlivějšími a tolerantnějšími. Člověk ve stáří nehledá partnera, s nímž by chtěl mít dítě. Hledá někoho, s kým by mohl znovu objevovat svět a být šťastný. To všechno má obrovský vliv na to, jak takový vztah vypadá a co je jeho podstatou.
Mám před očima své přátele, kteří jsou ve svých osmdesáti letech mladší než mnoho vážně smýšlejících třicátníků. Pěkně se oblékají, jsou aktivní, studují, snaží se porozumět tomu, co se kolem nich děje, používají moderní technologie. A touží po lásce a milují se vším, co k lásce patří. Se vším. Jestli jsem za něco ve svém životě hodně vděčný, pak za poznání, že láska a intimní život kvetou v každém věku a že lásce Bůh vždycky žehná.
