Temný středověk je slovní spojení, které se téměř nepřetržitě objevuje v médiích a společenském diskurzu na vyjádření zaostalosti, tmářství a rozporu s aktuálním vědeckým poznáním. Historickému období, které se s tímto přívlastkem spojuje, jsou (neprávem) přisuzovány negativní atributy, které kontrastují s naší představou o současnosti jako o období, které stojí kdesi na vrcholu pomyslné spirály historického vývoje a pokroku.
Temný středověk
Představa o středověku jako temném období není nová. Podle historika Gabriela Huncaga vznikla v průběhu 14. století. Dále o ní píše: “Postupné nabývání poznatků (v té době velmi omezených) o antice vedlo intelektuály a literáty rodící se renesance ke konstatování, že dějinné období mezi antikou a jejich současností bylo” temné “. Kromě tohoto pejorativního přístupu se v souvislosti se středověkém mluví také jako o období zahaleném temnotou (obscurum) ve smyslu nedostatku poznatků a pramenů. Poukazování na “temný středověk” se stalo často využívaným nástrojem osočování během náboženských zápasů mezi katolicismem a reformačními proudy. Rovněž i v konfliktu mezi osvícenstvím a modernismem na jedné straně a tradicionalismem a monarchismem na straně druhé.
V době národních obrození měla představa o zpátečnickém středověku reprezentovat historickou “temnotu” v protikladu s obrozeneckého agendou národních buditelů. Téma “temného středověku” se vyskytovala i v budovatelské rétorice komunistických a socialistických doktrín, které mu vytvořily konstrukt v podobě ideologického protějšku známého jako “světlé zítřky”. Hlavní důvod proč se i ve vznikající kritické historiografii od 18. století nakládání s tímto termínem ujalo, byl tehdejší faktický nedostatek objektivních poznatků o středověku. V dnešní době je narativ o “temném středověku” v odborných kruzích už jen ahistorizmus, který se používá výhradně z ideologických důvodů.”
Je zřejmé, že se středověkem – dítětem naší kultury a civilizace zacházeli všechny následující historické období a společenské zřízení po svém. Humanisté vnímali středověk jen jako “mezidobí” mezi antikou a jejich současností a neprojevovali mu příliš velkou náklonnost. V průběhu 19. století se středověk “romantizoval” a posloužil jako vydatná inspirace pro umělce a spisovatele a v neposlední řadě i pro historiky, kteří v duchu pozitivistické koncepce začali systematicky zpracovávat středověké prameny “pěkně od podlahy”, čímž položili vědecké základy mnoha historických disciplín.
Středověk v učebnicích dějepisu, z nichž jsme se učili krátce po sametové revoluci, byl středověk nepřitažlivý, vykořisťovatelský, poznamenaný permanentním třídním bojem a hlavně temný, protože mu vládla všemocná a vševědoucí církev, která, alespoň podle autorů učebnic a obecně akceptovaného narativu, bránila v každé snaze o pokrok a poznání. Každý, kdo se po takovém “úvodu do středověku” rozhodl nastoupit na cestu bádání o středověku, dělal to navzdory, nikoli díky školní výuce. Pozoruhodné je to, že často až univerzitní prostředí dokázalo zprostředkovat dotyk s “jiným středověkem” prostřednictvím zanícených pedagogů, kteří ve svých studentech dokázali vzbudit vášeň pro čtení a analýze středověkých listin, pečetí nebo erbů a takto je posunout ke zkoumání středověké společnosti a zákonitostí její vývoje.
V dnešní době je narativ o “temném středověku” v odborných kruzích už jen ahistorizmus, který se používá výhradně z ideologických důvodů.
Jedním z aktuálních přístupů ke středověku je medievalismus, o kterém velmi výstižně píše historik Dušan Zupka jako o vytváření obrazu středověku podle představ současného člověka a který zahrnuje i přehnané, až kýčové ztvárnění této doby ve filmové produkcii.1 Nepochybně, současný člověk má zájem o středověk, ale tento zájem je ve velké míře komerční a orientovaný na popkulturu. Tato skutečnost nemusí být nutně špatná – kdesi na pomezí popkultury a umění stojí díla, kterým vděčíme v popularizaci středověku za mnoho. Zde se nedá nezmínit Jméno růže Umberta Ecca, román, při jehož čtení si můžete vychutnávat pochmurnou detektivku ve středověkém klášteře nebo mimořádnou erudici autora, který se dokonale orientuje v spleti teologických otázek a politických událostí první třetiny 14. století a ještě je dokáže čtenáři podat v působivé literární formě.
Nakonec je tu věda o středověku – Medievistika, kterou můžeme v současnosti přirovnat ke košatému stromu s mnoha větvemi propletenými s dalšími obory, takže i pro samotné medievalisty je náročné orientovat se ve všech metodách, přístupech a narativech, které v této vědní disciplíně nastolil její prudký rozvoj ve 20. století.
Jaký byl tedy středověk, pokud nebyl temný? V následujících textech nabízíme pohledy čtyř historiků na různé oblasti života ve středověku: spiritualitu (v této části), vysokoškolské vzdělávání a města (ve druhé části). Chceme v nich poukázat na to, že středověk přinesl mnoho inovací a jeho objevování může být i v současnosti inspirativní a poutavé. Věříme, že takový pohled na středověk může být v dobrém smyslu slova nakažlivý.
Spiritualita středověku
Zatímco jsme dosud mluvili o obecném vnímání středověku, historička Kateřina Nádaská se ve svém textu soustředila na duchovnost středověkého člověka a její odraz v hagiografických spisech a kultu svatých:
“Výzkum aspektů středověké zbožnosti nás z různých výchozích bodů přivádí k poznatku, že pro období středověku byla významným atributem lidskost – zájem a Soustředění na člověka. Jde o atribut středověku, který je často upírán. Kult svatých a hagiografické spisy tento fenomén však celkem spolehlivě dokumentují. Od 12. století, kdy se v rámci chronologické periodizace ocitáme ve vrcholném středověku, sledujeme obrat ve všech oblastech společnosti – rozvoj městské kultury, ekonomiky a dvorské kultury, posílení politik jednotlivých královských dynastií či nárůst laických hnutí v církvi. Spiritualita vrcholného středověku se transformuje především pod apelem “nové svatosti” sv. Františka z Assisi († 1226).
Společenské změny tohoto období přinesly s sebou přehodnocování tradičně známých křesťanských hodnot. Důležitým bodem v tomto procesu bylo silné soustředění na člověka jako fyzickou bytost. V gotickém umění sledujeme rozšiřování výjevů kříže s tělem umučeného Krista nebo soch Panny Marie s nahým dítětem Ježíšem. V lidové kultuře se od 13. století pod vlivem františkánské tradice objevuje stavění betlémů zaměřené na fyzické zpřítomnění narození dítěte Ježíše. Tyto motivy upozorňují na Krista jako člověka.
Do souřadnic lidství Krista a scholastické lásky (caritas) spadá řízení dobročinnosti a nezištných skutků ve vztahu k bližnímu. Schopnost vidět v bídníku Krista a sklánět se k němu v chudobě, jak to dělal Ježíš, znamená napodobovat Krista (imitatio Christi). Takové chápání milosrdenství přišlo v osobě sv. Františka, který ve své konverzi překonal odpor k malomocnému a políbil ho. Skutek, jakým je pomoc malomocným, ukrýval ve 13. století velké duchovní poselství, srozumitelné všem. Malomocenství znamenalo vyloučení ze společnosti, všeobecný strach, zatracení. Políbením malomocného získal František novou svobodu vůči starému strachu, společnost dostala nový pohled na postižené lidi. Ze společensky marginalizované osoby se stal druhý Kristus (alter Christus). Nemocní a chudí se staly důkazem, že osoba, která se k nim dokáže přiblížit, je svatá.”
V uherském prostředí si získal oblibu kult sv. Alžběty, který měl podle Kateřiny Nádaské množství lokálních a komunitních podob, což svědčí o tom, že středověká duchovnost, přestože bývá často vnímána jako uniformní a hierarchicky ve směru shora dolů, měla výrazně autonomní rysy:
“Legenda – sv. Alžběty od dominikána Teodorika z Apolda († 1302/03) z let 1289 – 1297 reflektuje Alžbetin žebravý způsob života a vystihuje všechny etapy života svaté, typické pro tehdejší společnost a změny, kterými procházela. Z hradu sestupovala do města, z bohatství mezi chudobu a od aristokratického se přibližovala k městskému prostředí. V systematické, promyšlené až filozofické podobě autor přetransformoval pověst svatosti – fama sanctitatis sv. Alžběty se silným didaktickým nábojem, aby se její život stal srozumitelným různým vrstvám. Výsledkem byl hagiografický obraz sv. Alžběty blízký zejména městské společnosti, která přijímala žebravé myšlenky a rozuměla atributům nového typu svatosti. Teodorikův text se stal nejpopulárnějším spisem o sv. Alžbětě v dané době.”
Svatou Alžbětu si za patronku farního kostela zvolila městská komunita v Košicích. Katarína Nádaská vidí v případě patronů farních kostelů totožný mechanismus identifikace komunity a dobové spirituality: “Pokud mluvíme o městském patronovi, mluvíme o světci, jehož městské společenství nechá znovu se narodit, žít a znovu zemřít, protože si život daného světce zpracuje dle vlastních potřeb. Městský patron tvořil součást ideologie a prezentace města. Například farní kostely měst Košic a Krakova jsou typickým projevem měšťanské zbožnosti 15. století.
V případě obou městských komunit můžeme vidět paralelu v úsilí o “vlastní” kostel. V 15. století vedle dominantní královské wawelské katedrály vznikl v centru Krakova tzv. mariánský kostel, zasvěcený Nanebevzetí Panny Marie. Byl projevem zbožnosti krakovských měšťanů jako jejich kultovní místo pro jim blízké náboženské potřeby. Podobné úsilí o kostel, který měl splňovat aktuální požadavky města, vidíme ve stejnou dobu i při farním kostele v Košicích. Architektura a stylové vyjádření byly v obou městech nástrojem realizace duchovních potřeb městské komunity.”
Literatura a zdroje:
DE APOLDA, Theodoricus. Vita s. Elisabethae de Thuringia. In: Catalogus fontium historiae Hungaricae. Tom. III. Ed. A. F. Gombos. Budapest, 1938.
LE GOFF, Jacques. Za jiný středověk. Praha: Argo, 2005.
NOGA, Zdisław. Vzťahy medzi Krakovom a Košicami v 16. storočí. In: HAJDUOVÁ, Mária – BARTOŠ, Martin (eds.). Košice v súradniciach európskych dejín. Košice: Archív mesta Košice, 2014, s. 155 – 161.
PANOFSKY, Erwin. Význam ve výtvarném umění. Praha: Odeon, 1981.
RAJMAN, Jerzy. Średniowieczne patrocinia krakowskie. Kraków: Wydaw. Naukowe Papieskiej Akademii Teologicznej, 2002.
Mgr. Dušan Zupka, PhD., Ako písať o stredoveku pútavo a zároveň vierohodne
Contagious middleages
Contagious Middle Ages in Post-Communist East-Central Europe | OSA Archivum
Zdroj: Idea-List
Zdroj: John Towner/unsplash
