Tak schválně: Kdy jste naposledy v běžné řeči použili slovo ctnost? Skoro bych se vsadil, že to už člověk častěji použije slovo hřích. „Ctnost“ se v češtině těžko i vyslovuje. S jejím praktikováním by to mohlo být ještě složitější. Dokáže člověk žít ctnostně sám od sebe, nebo k tomu potřebuje milost Boží?
Zatímco hřích je termín jednoznačně teologický a charakterizuje lidské bytí před Bohem, ctnost je primárně pojem z antické etiky. Je to určitá charakterová přednost či zdatnost, určitá dokonalost charakteru, která se projevuje konkrétním jednáním. Antika vycházela z toho, že ke ctnosti se člověk musí dopracovat, musí se v ní vycvičit, aby získal patřičný stálý návyk.
Co konkrétně je ctnostné, si ovšem určuje daná společnost sama, podle toho, které hodnoty vyznává. Neexistuje tedy žádný univerzálně platný výčet. Na rozdíl od hříchu je ovšem ctnost pojem jednoznačně pozitivní – kdo je ctnostný, dělá to, co se má, chová se vzorně, má určitou úroveň. Ctnost je cesta k lidství, k dobrému životu, k mravnosti, ke štěstí, k nejvyššímu dobru.
Už antickým myslitelům bylo totiž zjevné, že člověk se nerodí nijak „hotový“, člověkem se naopak teprve musí stát. „Sám ze sebe člověk neumí nic jiného než brečet,“ poznamenal kdysi trefně Plinius. Člověka je třeba vést, vzdělávat, pozdvihovat vzhůru. Proto je důležité zacílení jeho života. A tím posledním cílem, řekne vlivně Platón, je „dobro“. Od něj vše pochází a k němu vše směřuje, i veškeré ctnosti, které tvoří jednotu a mezi nimiž vynikají čtyři hlavní: moudrost, uměřenost, statečnost a především spravedlnost.
Jinak to pojal Aristotelés: Cílem je správné uvažování a správné jednání, proto jsou dvě skupiny ctností: jedna spíše teoretická (chápání principů, věda, umění, moudrost) a druhá spíše praktická (statečnost, uměřenost, štědrost, mírnost, pravdivost). V té druhé skupině představují ctnosti vždy střed mezi dvěma extrémy, takže například štědrost je střed mezi marnotratností a lakomstvím.
Třetím důležitým zdrojem antického pojetí ctností byli pak stoici (Seneca, Cicero), kteří chápali ctnost jako jednání podle rozumu a potlačení všech afektů („stoický klid“). Právě Ciceronovo vymezení čtyř základních ctností (rozumnost, spravedlnost, statečnost a uměřenost) zásadním způsobem ovlivnilo křesťanskou nauku o ctnostech.
Bible ovšem s pojmem ctnosti nepracuje ani žádný takový koncept nehledá. V pohledu na dobrý lidský život hrají roli jiné pojmy, které jsou biblicky ústřední, ve Starém zákoně je to především zákon a také moudrost. V Novém zákoně je to podobné, ale antická kultura se zde již odráží – pojem ctnosti se sice pouze mihne (Fp 4,8; 1 Pt 2,9; 2 Pt 1,5), ale zároveň se objevují výčty křesťanských ctností a neřestí (např. Ga 5,19–23). Apoštol Pavel použije poprvé sestavu tří hodnot, které budou hrát i v křesťanské nauce o ctnostech zásadní roli: „A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.“ (1 K 13,13) Stejně jako v Ježíšově zvěstování bude i v křesťanské tradici hrát láska tu nejdůležitější roli.
Křesťanství poměrně rychle antický koncept ctností do své tradice přejalo. Tím ovšem začíná velmi dlouhý zápas o to, kde přesně by měly mít ctnosti své místo. Vypadá to totiž, že ctnost je přesný opak hříchu – proti hříchům, které člověk páchá, je nutné postavit do protikladu pozitivní hodnoty, pozitivní aktivitu člověka. A tak to skutečně lidová zbožnost a mnišství (Jan Cassian, Řehoř I. Veliký) průběžně chápaly: Proti známému katalogu sedmi smrtelných hříchů bylo postaveno sedm křesťanských ctností, kterými lze proti hříchu bojovat. Pro všechny kazatele to byla vítaná, protože naprosto názorná a jasná pomůcka, jasný návod pro křesťanův život.
Co se ovšem v tomto pohledu na člověka, oscilujícího mezi hříchem a ctností, do značné míry vytratilo, to byl důraz na Boží milost. Není opakem hříchu spíše Boží milost než ctnost? I v případě křesťanského učení o ctnostech tak stojí v jeho základech znovu Augustin, poukazující právě na zásadní roli Boží milosti, která je ten vlastní protiklad hříchu a jediný lék: Všechny ctnosti jsou v posledu výraz křesťanské lásky (tak jako všechny hříchy jsou výraz pokřivené sebelásky), která má jako svůj poslední cíl Boha samotného, ale tu v sobě křesťan sám najít nedokáže. Ta je jedině a pouze dar Boží milosti. Pravá ctnost je tedy pouze dar Boží (nevěřící také mohou dojít určité dokonalosti v ctnosti, ale nikoli plně, protože v jejich případě není posledním cílem Bůh; mají tedy chybné celkové zacílení svého života i ctností).
Tyhle dvě koncepce se spolu od té doby sváří o otázku, co všechno je v lidských silách. Dokáže člověk svůj hřích vyvážit ctností? Anebo k tomu alespoň na začátku potřebuje Boží milost, tedy zásah zvenčí? Otázka po teologickém místě ctností se tak kryje s otázkou po podílu člověka na své spáse.
Petr Abaelard se v raném středověku přikloní k první možnosti klasického aristotelského pojetí: Ctnost je habitus, tedy osvojená dovednost, která člověka uschopňuje jednat morálně a zasloužit si blaženost. Podle Petra Lombardského je naopak ctnost teologická záležitost: Je závislá na darech Ducha svatého, je to tedy něco, co v naší duši působí Bůh bez našeho přičinění a k čemu my se svojí svobodnou vůlí přidáváme.
Toto napětí vyřešil vlivným a do určité míry kompromisním způsobem Tomáš Akvinský, který vychází z Lombardského i z Augustina: „Ctnost je charakteristika lidského ducha, jejíž mocí člověk vede správný život, kterou nelze užívat nesprávně a kterou v nás působí Bůh bez našeho přičinění.“ Čtyři „kardinální“ filosofické ctnosti – rozumnost, uměřenost, statečnost a spravedlnost – spojil s třemi ctnostmi „teologickými“ (vírou, láskou a nadějí), a takto došel k sedmi hlavním ctnostem.
Ty tři závěrečné ctnosti jsou vlité, tedy darované Bohem; další, na ně navázané ctnosti lze získat praxí. Bez sedmi hlavních ctností nelze dojít spásy. Jako lidské ctnosti přitom mají záslužný charakter. Na předním místě mezi nimi stojí láska.
Reformace se se středověkým konceptem ctnosti rozešla. Na první místo postavila víru, ovšem nikoli jako lidskou ctnost (byť vlitou), ale jako vztah založený v Božím vztahu k člověku, jak se projevil v kříži Ježíše Krista. Jedině toto dění – tedy Kristova oběť z ryzí Boží milosti, která probouzí víru a je dosvědčena v Písmu (solus Christus, sola gratia, sola fide, sola Scriptura) – je základ ospravedlnění a spásy člověka.
Reformace tak přichází se zásadní korekturou pořadí jednotlivých kroků v tomto procesu a zároveň se zásadní odpovědí na otázku, kam by teologicky mělo učení o ctnostech patřit. Odmítá scholastické učení, v němž je první Boží předcházející milost, která ovšem pozvedá lidskou přirozenost k tomu, že pak obě spolupůsobí k lidské spáse – Bůh svojí milostí, člověk svojí svobodnou vůlí a svými záslužnými ctnostmi.
Podle reformačního učení je nutná a postačující Boží milost, která skrze víru sama působí ospravedlnění a spásu, a teprve poté přichází na řadu odpověď lidské, nově ustavené svobody a lidské lásky, která se projevuje především ve službě bližním. Pokud by tedy někde měla mít místo ctnost, bude to až v životě ospravedlněného člověka, a tedy pouze v horizontálním rozměru, bez jakékoli role v otázce spásy.
Luther ovšem svým pojetím fakticky jakýkoli prostor pro ctnost ruší: V otázce ospravedlnění nehraje lidská (ne)dokonalost žádnou roli, zde platí pouze Boží milost. Ospravedlněním dostává člověk nové centrum svého života v Kristu, čímž on sám jako izolovaný jedinec ztrácí jakýkoli význam. Křesťan se stává služebníkem všech a na něm samotném už nezáleží, on už zachráněn byl. Zůstává znovu pouze láska, ovšem nikoli jako ctnost, která vyznamenává mne, ale jako služba bližním, která naopak od sebe odhlíží.
Pro protestantskou etiku tím byl koncept ctností na dlouhou dobu vyřízen. Nový rozkvět zažívá pojetí ctností zase až ve 20. století ve spojení s postupující sekularizací. Když se rozpadá společné náboženské založení, které se mohlo odvolávat na univerzálně platný Boží zákon (ať už v podobě biblických spisů, církevní tradice, či mrav- ního zákona zapsaného v každém jednotlivci), je třeba najít jiné hodnoty, na nichž lze postavit mravnost.
Někteří filosofové (A. McIntyre) i teologové (S. Hauerwas) se proto vracejí k aristotelskému konceptu ctností, který nabízí zajímavou alternativu k tradičnímu přemýšlení o mravnosti. Namísto řešení sporných otázek, které jednání je mravné a proč, se zde klade důraz na to, aby mravný byl aktér sám – a pak nebude třeba složitě řešit dobrotu či nedobrotu jeho jednání. Nikoli až mravné či nemravné činy či myšlenky, ale především mravný charakter jednajícího člověka je cesta k dobrému životu.
Koncept ctnosti je do značné míry individualistický, v centru jeho zájmu je jednotlivec. Jakkoli to je v nauce o ctnostech tradičně kritizovaný bod, tímto rysem ladí se současnou dobou, která se také velmi výrazně na jednotlivce soustředí. Nabízí se proto možnost koncept ctnosti v tomto kontextu využít. Není to sice koncept původně křesťanský, ale ukázalo se, že jej lze s křesťanskými důrazy velmi dobře sladit. Reformace ovšem velmi správně upozornila na to, že nauka o ctnosti nepatří do učení o spáse, ale do etiky již ospravedlněného člověka.
Pokud by tedy ctnost dostala místo v oblasti takto pojaté individuální etiky – tedy vlastně tam, odkud původně vzešla, má dle mého soudu potenciál rezonovat právě v dnešní době. Zvláště z pohledu bohaté euroamerické civilizace, ale i z pohledu globálních problémů s ekologií, fake news a narůstajícím rozdělením společností se vedle aristotelské střední cesty mezi extrémy nabízí jako nejdůležitější právě ta z klasických platónsko-stoických ctností, která vlastně nikdy nebyla příliš populární.
Byla mezi ctnostmi spíše jakási popelka, protože nepatří mezi ty „silové“ – nikoli spravedlnost, kterou určuje vždy ten, kdo je nahoře; nikoli moudrost, kterou mají tendenci určovat elity; a už vůbec ne statečnost, která zavání silou. Současnou kandidátkou na vedoucí ctnost by byla uměřenost, temperantia. Uměřenost v zacházení se všemi možnými zdroji, přírodními i informačními, uměřenost v komunikaci, uměřenost v soudech nad druhými, uměřenost v pracovním tempu a množství, uměřenost v odpadech atd.
V křesťanském pojetí by to pak mohla být uměřenost ve smyslu Ježíšovy vyšší spravedlnosti, která se dokáže zdržet a nevyžadovat, která nemusí využívat všechny možnosti, jež se jí nabízejí, a která nepotřebuje vyžadovat všechna práva, která by si přitom mohla nárokovat.
Křesťanská uměřenost by znamenala – třeba po vzoru Ježíšových slov z Kázání na hoře o neodplácení – upřednostnit druhého před sebou. Ne z příkazu, ne z touhy po dokonalosti, ale na základě vědomí, že nemusím mít vše, využívat vše a vymáhat všechna svá práva a nároky, protože mě nenese moje vlastní dokonalost a můj vlastní výkon, ale Boží milost. Protože se ve své z milosti nabyté svobodě ctnostně chovat nemusím, ale s klidným a vděčným srdcem smím.
Autor je proděkan ETF, přednáší na katedře systematické teologie.
Autor: Petr Gallus
Foto: unsplash/dmitry-ratushny
Dobrá. Když pominu ty křesťanský žvásty z článku a vezmu jen ten titulek ! Uměřenost ?
A kde a kdo ? Asi tedy tu v Evropě. Asi jako třeba ten “grýndejl!. A proč jako ? Já se budu umírňovat, já se budu omezovat a drtivá většina světa si stejně bude dělat co chce a jak chce. Myslím jihovýchodní Asii, Afriku nebo jižní Ameriku. Tady si každej dělá co chce a množí se tam jak myši nebo krysy. Doslova zaneřádili planetu hromadou zcela zbytečných jedinců. A já se budu “uměřovat” ? Tak to fakt ne !!!